New York

Ráno nám pohledem z okna značně klesla nálada. Výlet lodí k Soše Svobody byl sice již zarezervovaný, ale kvůli silné mlze hrozilo, že z tohohle nejznámějšího symbolu uvidíme tak maximálně lýtko. Deštík na parkovišti u molu tomu nepřidal... nakonec se mlha začala líně zvedat, ale do idylky to mělo daleko, a zbytek dne na tom byl podobně.
„Nemáte rozbitý foťák?“, ptala se nás po Skype Filipova matička, když viděla naše fotky.
„Proč?“, vyzvídali jsme.
„Na všech fotkách máte takovou šedou oblohu...“
Museli jsme se začít smát; i pro nás už se totiž stala stále modrá jasná obloha jihozápadu USA samozřejmostí.
Ale zpátky do New Yorku. Sochu jsme nakonec viděli celou (jen na ochoz se v té době ještě nesmělo, to povolili až o pár týdnů později), ale víc nás zaujal Ellis Island – ostrov, kam dřív přiváželi imigranty, aby si mezi nimi vybrali, koho si do země vpustí, a koho ne. V původní budově dnes najdete muzeum s kouzelnou sbírkou předmětů a krojů, které si imigranti přiváželi s sebou, dobové letáky, interaktivně zpracované statistiky, a kinosálek, kde vám pustí film, díky němuž se vžijete do kůže nebožáků, co byli ochotní zanechat kvůli vidině lepšího života doma doslova vše, a k tomu absolvovat vysilující plavbu lodí přes Atlantik (a aby pak, v případě těch s menším štěstím, byli posláni zase zpátky). Samozřejmě jsme našli i památky po Češích:).
Když jsme se ocitli zpátky na pevnině, naskočili jsme do auta a rozhodli se pro napůl sebevražednou misi: dojet autem na Manhattan a najít místo k zaparkování. Řízení v samotném srdci New Yorku je totiž opravdu o nervy... žluté taxíky vám nedají šanci, a hází vám suverénně „myšky“, mezery mezi auty se počítají snad na milimetry, a k dotvoření dokonalé podoby Bombaje navíc všichni troubí. Jakékoliv zpomalení, či změna směru, je tak silně adrenalinový zážitek. Parkování, naproti tomu, zatíží spíše vaši kapsu. Ostatně, jak jinak; jsme na ostrůvku, kde si na sebe vydělává opravdu každý kousek půdy. Nakonec jsme zaparkovali za přijatelných 35 dolarů na den (cca 600 Kč) a přesedlali na kombinaci metro – vlastní nohy. Metro je fajn, i když našinci chvíli trvá, než zjistí, že na stejné lince jezdí vlastně linek několik. Dá se to přirovnat k českému systému vlaků – některý staví ve všech zastávkách, některý je spěšný, některý rychlík. Turista si tak neustále musí číst blikající nápisy na vlacích, aby nepřejel.
Nebudu komentovat místa, na kterých jsme byli – to zjistíte z fotek (zde). Nejdůležitější část pro nás byla nezachytitelná: uvolněná nálada na ulicích, přátelští domorodci, pocit, že se pořád něco děje, a pořád je na co se dívat... to vše mísící se s vůní grilovaného masa linoucí se od pouličních stánků, které nabízejí vynikající kebab i zdejší vyhlášené párky v rohlíku. Každou chvíli tu narazíte na místo, které znáte z filmů či knih... shrnuto, podtrženo: do New Yorku se musím ještě někdy vrátit, a na déle než pár dní.
Manhattanu patří ještě jedno prvenství, co se naší výpravy týče: stavěla nás tu policie! Filip totiž na křižovatce odbočil doprava na červenou, což je v Arizoně zcela normální, podporovaná praktika, ale tady, jak jsme se dozvěděli od místní nabroušené policistky, dopravní přestupek. Ona dáma v černém pak chtěla vidět doklady od auta a řidičský průkaz, což neměla dělat. Mezinárodní řidičský průkaz, kterého se jí dostalo, jí totiž naprosto zmátl – očividně ho ještě nikdy neviděla. Navíc jsme byli Češi, co řídí auto s Arizonskou značkou registrované na někoho úplně jiného, takže ve snaze vysvětlit paní policistce situaci jsme jí okýnkem v rychlém sledu vyvalili vlnu dokumentů obsahující naše pasy, víza, papíry od auta, pojistky a papír, ve kterém Jason vysvětluje, že nám auto zapůjčil na naší cestu po USA. To všechno jí uzemnilo tak dokonale, že jen zamumlala, že tentokrát to je jen varování, ale ať už to příště neděláme, a pustila nás:).