O městě jako takovém nebudu moc psát, protože základní fakta a památky zná asi každý. Přidám jen jednu jedovatou poznámku: podle deníku the Washington Post je zde 35.000 lobbistů, což vychází na 198 exemplářů na kilometr čtvereční. Nás tu ovšem nezajímali lobisté, ale Finka Marianne, která nám tu nabídla ubytování zdarma. Je to úžasná žena, se kterou se výborně povídá, takže hned první noc jsme šli spát relativně pozdě, plni nových informací. Co jsme ušetřili na noclehu, jsme ale záhy zaplatili za odtažené auto... inu, když nepochopíte cedulku o tom, kde mají parkovat hosté a kde starousedlíci, musíte nést následky. K našim zkušenostem tak přibylo i to, že jsme ráno namísto prohlídky muzeí jeli vysvobodit auto z garáže víceméně pochybných existencí, to vše za 135 dolarů. Odpoledne jsme se tryskem snažili dohnat alespoň plánovanou procházku po středu Washingtonu, včetně nahlédnutí do Kapitolu. Bohužel tady mají ještě ztřeštěnější pravidla než obvykle - aby vás pustili dovnitř, veškeré tekutiny před policisty musíte vyhodit do přistavených popelnic (skříňky na zámky tam nemají). Při představě, že přijdu o kapky do očí, parfém apod., jsem to vzdala, takže jsme to s Filipem brali na etapy a vystřídali se před vchodem u mé kabelky. Následovala povinná procházka kolem Bílého domu, s pokusem objevit pověstnou zeleninovou zahrádku Michelle Obamové (jde národu vzorem tím, že si v krizi pěstuje vlastní věci na talíř, za kterýmžto účelem přeorala část trávníku u sídla amerických prezidentů) a rozhovorem s aktivistou, kterého jsme tu okukovali již loni v srpnu. Asi to myslí opravdu vážně.
Druhý den jsme strávili v muzeích – bylo opravdu nad čím žasnout, od eskymáckých kajaků po mistrně opracované diamanty. Brzy ráno jsme si ještě střihli frontu před Washington monument (to je ten velký bílý obelisk) – čekali jsme asi hodinu, a díky tomu jsme dostali lístky již(!) na pátou odpolední. Obrovský zájem asi podporuje i fakt, že lístky dostanete zadarmo.
Večer nás vytáhla Marianne do pravé korejské restaurace. V zajetí vůní a zvuků syčícího masa, které si tam hosté připravovali na plotýnkách přímo na stole, jsme (někteří tak trochu s hrůzou) zjistili, že prostírání obsahuje pouze jídelní hůlky, takže jsme se jali nacvičovat, k velkému pobavení vedle sedících Korejců. Nakonec nám dali rychlokurz, takže už konečně jím hůlkami správně. Co se tu člověk ještě nenaučí...
Fotky i s komentářem zde.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat