LUISIANA

Ačkoliv je stát je pojmenován po Ludvíkovi XIV (Louis XIV), lidé si ho dnes spíš spojují s Louisem Armstrongem. A samozřejmě s hudbou od Mississippi - soul, Cajun, gospel, blues, honky-tonk (což Lingea půvabně překládá jako „způsob hry na piáno v levném nočním baru“).
V Lousianě vedle sebe žijí různé kultury; nejznámější jsou Creole a Cajun.
„Kreol“ bylo původní označení pro bílé potomky francouzsko-španělského původu; později označovalo děti, které vzešly ze vztahů bílých mužů a černošek. Kreolská kultura v sobě obsahuje od každého kousek – míchají se v ní vlivy španělské, francouzské, a africké.
Předci Cajunů přišli z Francie do Kanady. Po Francouzsko-indiánské válce se rozhodla část francouzů následovat ty, co utíkali z internačních táborů a skončili v okolí města Lafayette v Luisianě. Do roku 1970 byli považováni za podřadné a označení Cajun bylo pejorativní; teď se díky jídlu a hudbě proslavili po celém světě a jsou na svojí kulturu hrdí.
Už přejíždíme do subtropického pásu; oblast relativně často zasahují tropické cyklóny a hurikány. Z Katriny, která tu byla v r. 2005 se místní vzpamatovávají dodnes. Vlhkosti vzduchu si nelze nevšimnout; než si na ní zvyknete, je venku k nevydržení.
Po příjezdu do New Orleans jsme se ubytovali v nejznámější čtvrti – French Quarter – a jeli vyzvednout Pafku. Pak už nezbývalo než projít si v klidu čtvrť a na každém rohu a v několika podnicích poslouchat jazz. Nebýt nepopsatelného pachu na ulicích, bylo by New Orleans mým dalším oblíbeným městem. I tak to byl ale špičkový zážitek! V prvním baru, kde jsme poseděli, právě hrál a zpíval černý trumpetista písně Luise Amstronga (byl místní rodák, takže tu má tak trochu protekci). V roli nenáročného diváka stačilo jen usrkávat mint julep (místní koktejl) a ťukat si prsty do rytmu; angažovanější posluchači mohli zpívat či tančit... a tak to zhruba probíhá i všude okolo. Nádherně nenucená atmosféra, lidé tančící a zpívající přímo na ulicích, jazzové talenty všech věkových kategorií... New Orleans vás prostě uchvátí.
Druhý den jsme se rozšířili akční rádius a vydali se na toulky tramvají a trajektem. Samozřejmě jsme nezaostali ani v ochutnávání gastronomických specialit, takže v našich žaludcích tentokrát skončilo Gumbo („lečo“ ze zeleniny okra), a kuřecí jambalaya (kořeněné rizoto s klobásou a kuřetem). Několik nej obsahuje nejdrsnější způsob úklidu ulic (prostě ulice vystříkají proudem desinfekce, příroda nechť se s tím popere), nejúžasnější jazzové aranžmá popěvku „Happy birthday“, který zpívala matka malé černošské holčičce (v životě bych nevěřila, že tenhle narozeninový strašák může někdo jen tak mimoděk přetvořit na píseň, u které mi spadne čelist), a jazzový koncert v jednom altánku s hostující zpěvačkou z Mississippi, která během zpěvu ještě zvládla učit vybrané oběti z publika fantastické pohyby pozadím. Tady to prostě žije hudbou a tancem a člověk se tu nemůže cítit jinak než uvolněně. Fotky zde.

TEXAS

Když se řekne Texas, vybaví se většině lidí asi kovboj, krávy, ropa a Bush. Z měst to bude Dallas – ať už kvůli onomu šílenému televiznímu seriálu, nebo kvůli atentátu na prezidenta Kennedyho. A snad i nedostatek vzdělání, i když neprávem - „nejhloupějším státem v USA“ je totiž Arizona, a „nejhloupějším městem“ je Lake Havasu City. Nedělám si legraci, vyšlo to loni v listopadu v respektovaném časopisu Forbes, načež to přetiskly deníky snad v celých spojených státech. Já jsem tehdy musela moje děti uklidňovat, že jich se to netýká, protože jsou inteligenti:). Chudáci, byli z toho úplně hotoví.

Ale zpátky do Texasu: zajímavá kapitola tady je podnebí. Mají tu prý spoustu bouřek, největší počet tornád v USA (139 ročně) a ani hurikány se tu nenechávají zahambit. Texas má prý i největší množství ilegálních imigrantů (1.2 miliónu). Tím se superlativy nekončíme – zeptejte se zastánců teorie o UFO na Roswell! V roce 1947 tu jednomu farmáři 40 mil od Roswellu přistálo na pole cosi, co nevypadalo jako kráva, takže mu to bylo hned podezřelé. Sebral část plechu a něčeho, co vypadalo jako bakelit (očití svědci tvrdí, že se to nedalo rozříznout pozemskými nástroji, a jiné k dispozici neměli) a jel to nahlásit starostovi. Starosta to nahlásil armádě, která celou oblast uzavřela. V místním muzeu najdete i výpovědi zdravotní sestry, která byla u pitvy „mimozemšťana“ včetně jejích nákresů čtyřprstých rukou s přísavkami na konečkách prstů a oblých plešatých hlav bez uší, pouze se sluchovododovými:) dírkami. Sestra údajně záhadně zmizela několik dní po své výpovědi... Verze, na které si stojí armáda, je, že farmáři na pozemek přistál balón, který se používal na meteorologická měření. Celá záležitost je doteď tajná, ale řekla bych, že spíše díky tomu, že by při zveřejnění přišlo celé městečko o zisk. Kdybyste tu byli, pochopíte. Ještě teď je to bohem zapomenutá krajina; věřím, že vzdělání farmářů po válce se tu opravdu nepřehánělo, a jako nadpozemské jim tu muselo přijít všechno, co nemělo podobu traktoru. Ale třeba jim jen křivdím... fotky zde. Jo, a ačkoliv jsme cestou do kempu zaznamenali čilý noční život (vysokou, lišky, skunka) po dobu naší noční služby se nic zvláštního nestalo.

Následující noc jsme strávili v kempu v Pedernales Falls, odkud jsme se ráno vydali do hlavního města Texasu, Austinu, a večer pro změnu do dalšího kempu po cestě do Houstonu. Nejsilnějším zážitkem dne bylo pravé texaské barbeque; a to ani ne proto, že bylo tak dobré (barbeque talíř se skládal z masa, BBQ omáčky, kyselých okurek, bramborové kaše, vařených fazolí a chleba), nýbrž proto, že jste chleba mohli házet z terasy restaurace místním divokým želvám. Držíme se pravidla, že divoká zvířata mají zůstat divoká, takže z nás jim nekáplo, ale i tak byla prča sledovat ostatní, sdílnější, strávníky a Austinské želvy, co na barbeque žijí. Fotky i s komentářem zde.

Ještě jednu věc je dobré o Texasu vědět: začíná tu Bible belt, tedy „pás Bible“, což je neformální název oblasti, které dominuje konzervativní evangelický protestantismus. Prvenství v počtu organizovaných věřících má právě Texas. Zní to suše, ale musíte na to uplatnit rčení, které tvrdí, že „everything si bigger in Texas“. Ve městě Lubbock je největší počet kostelů na hlavu v celých spojených státech. To ovšem ještě nic není; tam, kde jich není tolik, jsou o to větší. Megachurches, jak jím říkají, pojmou s přehledem desítky tisíc lidí. Například do Lakewood church v Houstonu prý chodí každou neděli v průměru 43,000 věřících. Nikdo z nich zřejmě nemá nic proti tomu, že arénu, ve které se teď modlí, koupili od místních basketbalistů. A ačkoliv je jedním z jejich ústředních motivů odpuštění, v praxi to tak rozhodně nefunguje. Texas například vede v trestech smrti (400 poprav od r. 1982).
Do monstrózního Lakewood church jsme se samozřejmě zajeli podívat. A také do NASA... fotky i s komentářem zde. Málem bych zapomněla: po cestě jsme viděli přejetého pásovce. Tak přece tu jsou. Naši známí nám totiž jako jednu z místních specialit doporučili právě tohle opancéřované zviřátko:))

NOVÉ MEXIKO

V Grants v Novém Mexiku není prosím pěkně nic – tedy pokud nepočítáte benzínku, Walmart, pár zašlých obchodů a domky lidí, kteří se živí těžko říct čím. Na místní poměry to není výjimka. Tak jako v Arizoně, městečka jsou od sebe kolikrát vzdálená i tři hodiny řízení, navíc víceméně v poušti, takže je marné pokoušet se přitahovat turisty.
Ostatně, není náhodou, že pusté pláně Nového Mexika byly vybrány pro pokusy s prvními jadernými zbraněmi... právě tady je Los Alamos a Trinity site, kde v roce 1945 testovali první atomovou bombu. To se ještě americké ministerstvo obrany (Department of Defense) jmenovalo ministerstvo války (Department of War). Ne, že by od té doby změnilo funkci, ale teď to alespoň vyznívá tak, že se jen brání. Asi nemusím připomínat, že se tak stalo po válce, v r. 1947; a dva roky poté vyšel Orwelův 1984, který přesně na tenhle koncept upozorňuje.

Ale obraťme list – víte, jak se jmenuje basebalový tým Nového Mexika? Albequerque Isotopes (Izotopy z Albequerque). Jen netuším, jestli se jedná o zmínku sponzora či smysl pro humor. Albequerque byla naše další zastávka. Už jsem tu sice jednou byla, ale střed města se mi natolik zalíbil, že jsem ho chtěla ukázat ještě Filipovi. K večeru jsme ještě zajeli do Santa Fe, protože nás přitahovala vyhlášená pueblo architektura. Fotky zde.

Náš největší objev dnes ale bylo "naše" nové autíčko. Na výlet jsme si totiž půjčili auto od známých. Saturn VUE je jedna ze značek, které vyrábí firma General Motors; a jak jsme zjistili, má zhruba stejnou spotřebu benzínu na 100 mil jako žlutý Mitsubishi Lancer, který jsme si pronajali přes školní rok od Ginny. Nejen, že se jedná o úplně jiný komfort jízdy, protože je to automat a má spoustu dalších „vychytaných“ funkcí, ale ještě má On-star, zabudovaný systém, při kterém stačí zmáčknout tlačítko na předním zrcátku a je vám k dispozici operátor, který je pro vás ochotný udělat snad úplně všechno... dá vám instrukce, jak se dostat tam, kam potřebujete (ty si můžete nahrát a přehrávat během jízdy), včetně těch obecnějších („prosím Vás, kde je tady nejbližší trh se zeleninou?“), může vám poslat benzín, automechanika, či odtahovou službu; jestliže usínáte, můžete ho zavolat jen tak, abyste si mohli s někým popovídat.... věřím, že na požádání i zazpívá:). V případě, že máte nehodu, operátor ani nečeká na vaše volání a okamžitě posílá pomoc. Právě tlačítko On-staru jsme si dneska oblíbili natolik, že jsme se nakonec báli, aby nám službu neodstřihli.

VYRÁŽÍME NA CESTU

Filip vstával v půl druhé ráno, aby ještě dovezl české studenty na letiště do Las Vegas. Podle itineráře jim letadlo mělo letět v 8:30, ale Ginny si pro Filipa připravila ještě jedno zpestření: padesát mil před Las Vegas mu zavolala, že část studentů letí už v 6:50, a že má zrychlit:) I když pak překračoval rychlost, kde se dalo, za což tady hrozí i vězení (sice jen přes noc, ale stejně), přijeli pozdě. Ginny nezbývalo než poslat studenty, co měli letět pozdějším letem samotné (podle plánu) a přeobjednat letenky pro první skupinu o pár dní později. Když se studenti dozvěděli, že mají pár dní navíc, přemluvili Ginny, že se nechtějí hned vracet, a že by rádi na nákupy ve Vegas, čímž se i Filipův návrat do Havasu prodloužil asi na čtvrtou odpoledne. Tou dobou nás čekalo ještě šest a půl hodiny řízení do zamluveného hotelu kdesi v Grants v Novém Mexiku. Naštěstí jsme to i přes únavu zvládli.

POSLEDNÍ TÝDEN ŠKOLY

Bydlení v našem novém azylovém domě s sebou přinášelo jedinou nevýhodu: když pro nás pořádali party na rozloučenou, kam přišli mí kolegové, i naše paní ředitelka, věděli jsme, že nebudeme muset řídit domů... takže si dokážete představit, s jakou kocovinou jsme se druhý den probudili. K naší cti slouží, že to bylo poprvé za celý rok, jinak jsme se tu totiž alkoholu ve větším množství vyhýbali.
Celý týden byl pro mě extrémně psychicky náročný... loučení se s téměř dvě stě lidmi, kteří se stali denní součástí vašeho života, s vědomím, že už je nikdy neuvidíte, je nepopsatelně emotivní zážitek. Snažím se si to nepřipouštět, ale dost dobře to nejde. Navíc tady mají studenti s učiteli opravdu vřelejší vztah, takže na konci poslední hodiny mě jdou vždycky obejmout a popřát mi hodně štěstí do budoucnosti. Do yearbook (to je knížka shrnující uplynulý školní rok - s fotkami všech, kteří tento rok na škole studovali i učili, popisem klubů a jiných mimoškolních aktivit atd.) napsali mi spoustu vzkazů o tom, jak jsem byla jejich oblíbená učitelka, jaká byla na hodinách legrace a jak je mrzí, že odjíždím; jedna skupina mi dokonce natočila krátký videoklip na rozloučenou... všechno si to vezu domů na památku, ale už teď se mi stýská. Poslední den školy obnášel zahlazování stop po mé přítomnosti a loučení se s kolegy. Zhruba u předposlední kolegyně už jsem to nevydržela a poplakala si:))) Chudinka, určitě mi přes to všechno posmrkávání nerozuměla, ale asi si přebrala, že jsem se jí snažila říct, že jí mám ráda a že mi bude scházet.

TÝDEN ČTYŘICÁTÝ DRUHÝ

… tentokrát začal opravdu netradičně. Do třídy mi vkráčeli dva cizinci a pravili: „Dobrý den!“ Ginny, má výměnná partnerka, sem totiž přivezla 14 českých studentů. Měla jsem takovou radost, že je vidím, že jsem je objala. „Ježišmarjá, vy už jste jako voni!“, napůl vyděšeně a napůl znechuceně vypípla Bára. Došlo mi, že návrat domů mi dá opravdu zabrat.
Ačkoliv byli studenti už v rodinách, viděla jsem hned první den asi sedm z nich – pár z nich mi přišla na hodiny a další s námi a našimi kamarády trávili odpoledne na lodi. Vypadá to, že většině se tu líbí, i když se ve škole na hodinách dost nudí a přijde jim to trochu „o ničem“. Jak by taky ne, je tu poslední týden před závěrečnými zkouškami, nikdo už neučí novou látku, jen se opakuje nebo se vyřizují organizační záležitosti (i odevzdávání učebnic tu obnáší spoustu papírování, to byste nevěřili), morálka studentů vzala za své, učitelé už taky myslí na prázdniny... sečteno, podtrženo, čeští studenti nemají šanci vidět typické vyučování, což je obrovská škoda. Asi si dokážete si představit, jakou představu o českém školství by získali cizinci, kdyby je někdo přivezl do české školy na týden před vysvědčením...

Naše gastrovečery stále pokračovaly. Od českých kolegyň jsme dostali hrubou mouku, takže jsme ještě pro známé dělali na poslední chvíli jahodové knedlíky, a Jason nás zase učil, jak správně dělat pizzu, a to se vším všudy, včetně házení a vytahování placky těsta ve vzduchu.

S Eliškou, studentkou, kterou „hostili“ Jason a Kim, jsme se na chvíli staly místní hvězdy, když nás hledala půlka města. V podstatě šlo o to, že jsme šli všichni do kina, ale na dva filmy. Náš film skončil o dvacet minut dřív, takže jsme musely na Filipa a Jasona s Kim čekat. Někde v průběhu té doby jsme je propásly, a protože jsme neměly hodinky a dobře se povídalo, strávili jsme nic netuše v kině další hodinu. Mezitím ostatní došli k závěru, že jsme možná šly do nějakého obchodu, nebo dokonce pěšky domů, objížděli město autem, zalarmovali další známé, a nakonec i policii. Když nás konečně vyhodil zřízenec kina, že už se zavírá, došlo nám, že čekáme zbytečně a vyšli jsme ven, kde jsme uviděli Filipa a právě přicházejícího strážníka. Myslím, že si o nás něco pomysleli, ale naštěstí to neventilovali nahlas:); pak jsme z pátrací akce odvolali Jasona a Kim a jelo se spát.

V pátek jsme jeli do San Diega, kde jsem chtěla poprvé v životě zkusit surfování. Po šílené cestě (i na pětiproudových dálnicích jsou tu v pátek nehorázné zácpy) jsme konečně dorazili do města. Další hodinu nám trvalo, než jsme konečně našli dům učitele hudby, který byl před pár lety přes Fulbright na výměně v Londýně, a který nám navrhl, že nás u sebe na víkend ubytuje. Orientace v San Diegu je vlastně jednoduchá, když člověku dojde, že 2704 A je název ulice, ne bloku. Bohužel nám to trochu trvalo.... a doteď mi přijde legrační, že se tu lidé smířili s tím, že bydlí v ulici A, B, či F.... Na druhou stranu musím uznat, že naše názvy jako Farského, Jiráskova, Kapitána Berana, či Milady Horákové jsou hotovým mučidlem pro zahraniční turisty.
Ráno jsme se probudili a zjistili, že je zataženo. Vyděsilo nás to. Na to z Arizony opravu nejsme zvyklí:). Místní nám řekli, že na surfování je ještě brzo, pokud člověk nechce trávit den v neoprenu v šestnáctistupňovém Tichém oceánu, takže jsme jeli do zoo, starobylého Old Town, a k večeru do pulzujícího Gaslamp district. Fotky zde.
V neděli jsme si zajeli na pláž k vyhlášenému hotelu Del Coronado, a do italské čtvrti, kde byl tou dobou zrovna Sicilský festival. Fotky zde. Po ochutnávce všeho, co se nehýbalo, jsme se vydali zpátky na cestu, která nám tentokrát naštěstí zabrala jen šest hodin. A perlička nakonec? Kim nám ještě během cesty volala, že se Jason chopil zbytku hrubé mouky, co jsme jim nechali doma, a pokusil se po paměti vyrobit kynuté knedlíky, takže nás zvou na knedlo-vepřo-zelo. Nevěřili jsme vlastním uším.... a později ani očím a chuťovým pohárkům. Bylo to skoro jako od maminky:)). Asi budeme muset opravdu čas od času poslat do USA hrubou mouku!

Návrat domů provázel úlek – oněch čtrnáct studentů totiž tou dobou už spalo u nás doma. V naší ložnici byly zabydlená čtyři děvčata, a nijak se před odjezdem do Grand Canyonu nesnažila uklidit, takže se nám naskytl pohled opravdu nevídaný. Prádlo, kosmetika a ostatní věci byly opravdu všude. Jsem si téměř jistá, že Filip ještě nikdy před tím neviděl takovou koncentraci podprsenek:)) A protože spí studenti opravdu všude, i na zemi, nepřeháním, když řeknu, že nebylo kam šlápnout. Naštěstí ještě nebyli doma, takže jsme se stačili vzpamatovat a osprchovat před tím, než přijeli. To druhé je celkem podstatné, protože, jak jsme zjistili, doma to fungovalo takhle: přijeli před jedenáctou; v jedenáct Ginny popřála všem dobrou noc, zavřela za sebou dveře a šla spát. Studenti se pak střídali o jednu koupelnu; jednoduchou matikou zjistíte, jak dlouho jim to trvalo: když každý z oněch čtrnácti stráví v koupelně deset minut, je to skoro dvě a půl hodiny. Poslední nebožák se tak opravdu dostal do koupelny v půl druhé v noci. Další vtipná věc byla, že se počítalo s tím, že v naší posteli prostě budou dál spát dvě osoby. Naším příjezdem, jakkoli plánovaným, tak přišly obě o místo na spaní. Po zralé úvaze jsme Ginny navrhli, že se můžeme na těch pár posledních dní vystěhovat ke kamarádce. Přivítala to, a naši kamarádi taky. Alespoň jsme spolu budeme moci trávit ještě víc času.

NA SKOK V NOVÉM MEXIKU

Poslední setkání učitelů, co jsou letos v USA na výměně, se konalo v novém Mexiku. Asi nikoho nepřekvapí, že Nové Mexiko má největší podíl Hispánských obyvatel. Jinak tu ale kromě pár Aztéckých ruin, Pueblanů a jedné obrovitánské krápníkové jeskyně (tedy vlastně komplexu více jak 130 jeskyní) u hranic s Mexikem nenajdete nic, co už bychom neznali z Arizony. Snad proto se snaží nalákat turisty na přežívající indiánské a mexické tradice. Střed hlavního města Alberquerque je tak exploze barev a roztomilých náměstíček pueblitos, před kterými posedávají indiáni prodávající ruční šperky ze zdařilých napodobenin stříbra a tyrkysu.
Hlavním programem ale samozřejmě nebyla prohlídka města či návštěva indiánského centra s představením autentických tanců; dokonce ani výlet lanovkou na Sandia Peak (přes 3000 metrů nadmořské výšky). Snažili se nás tu totiž připravit na návrat domů. Ten prý totiž bývá často ještě obtížnější než pobyt v cizí zemi. Problémy se začleněním zpátky mají dvě třetiny účastníků; znovu plně zapadnout trvá 6 – 18 měsíců. Dostali jsme na to dokonce i knížku, a podstoupili workshop pod vedením Craiga Stortiho, experta na interkulturální komunikaci. Bylo to úžasně zajímavé – a děsivé zároveň, protože podle výsledků testů, které nám dával, jsem teď v USA plně sžitá s okolím, začleněná; což jinými slovy znamená, že můžu mít s vracením se zpátky docela problém. Ale co, přečtu si moudrou knihu a pak se uvidí. Fotky zde.

Všude dobře, tak co ve škole – aneb I série katastrof je lepší než být v práci

Moje milá paní ředitelka mi dovolila vybrat si tři dny volna, takže jsme se konečně rozhoupali zmizet do Yosemitského národního parku za Paulem (Američanem, co byl na výměně učit v Indii). Už od začátku byly naše vyhlídky dosti tristní – pondělí uteklo a my pořád neměli náš foťák, neboť čištění čipu od prachu, který jsme na něj nachytali při našem posledním výletu, pracovníci servisního střediska Nikonu v L.A. neustále protahovali. V úterý mi konečně poslali email, že jsou hotovi a já s nimi domluvila, že si pro foťák přijedeme osobně, protože kdyby ho posílali zpátky, už by to časově neklaplo – odjížděli jsme totiž v úterý odpoledne.
Když jsem přijela domů, Filip mi oznámil, že má teplotu a cítí se pod psa. Podle symptomů, které teď neustále opakují v televizi, si diagnostikoval počínající prasečí chřipku. :) I tak jsme naložili naše věci a maroda do auta a k pozdnímu odpoledni vyrazili do zamluveného hotelu v L.A. Cesta probíhala hladce – až do bodu, kdy nám přesně ve dvanáct v noci na pětiproudé dálnici před L.A. explodovala pravá přední pneumatika. Řízení jsme naštěstí zvládla (není to tak hrůzostrašné, jak jsem si vždycky představovala), ale venku nás samozřejmě čekala jen tma, sedmistupňová klendra a proudy valících se aut. I přesto jsme výměnu kol zvládli na jedničku – dokonce i dofouknutí splaské rezervy malým kompresorkem, který jsme objevili v servisním kufříku. S vypětím všech sil jsme se pak došourali do hotelu (s rezervou by se nemělo překročit 50 mil za hodinu) a byli příjemně překvapeni z toho, že ačkoliv bylo už ke druhé hodinně ranní, náš pokojík i pan recepční na nás ještě čekali.
Po zaslouženém, asi pětihodinovém, odpočinku už jsme zase seděli v autě; tentokrát na cestě do Nikonu. Tam nám po dlouhých chvílích dohledávání v lejstrech oznámili, že náš foťák včera odeslali zpátky do Lake Havasu City. Šly na mě mdloby. Vysvětlila jsem jim, že jsme se domlouvali jinak a že tohle je první den naší dovolené, takže jsme s foťákem počítali. Oni zpětně dohledali maily, které jsme si vyměňovali, uznali svoji chybu, omluvili se mi a dali mi úplně nový kus s tím, že až se vrátím domů, mám jim poslat ten svůj starý. Musela jsem se jich dvakrát zeptat, jestli si to nepopletli, ale oni trvali na svém. Takže jsem díky chybě jednoho jejich pracovníka získala jako pozornost novou digitální zrcadlovku. K neuvěření...
Naše lapálie tím ještě nekončily – v hotelu jsme zjistili, že máme jen jeden spacák. Mohlo to znamenat dvě věci – buď jsme ten druhý zapomněli doma, což by bylo ještě celkem dobré, nebo jsme ho vytratili včera v noci u dálnice, když jsme přehazovali věci z kufru, abychom se dostali k rezervě. Tak jako tak bychom to místo už nenašli, takže jsme se rozhodli jet dál, vyzbrojeni jen jedním. Na to, že jsme jeli do oblasti, kde bývá v noci touhle dobou k nule, žádná sláva.
Okolo poledne už se zdálo, že se vše v dobré obrátilo. S novým foťákem a vyměněnými pneumatikami jsme se řítili pryč z města. Asi za čtyři hodiny začalo být Filipovi špatně od žaludku. Dost bídně načasováno, řekla bych, protože silnice v Yosemitech jsou jedna velká serpentýna. Když jsme dojeli na místo, už byla tma a všechny kempy byly obsazené až na jeden: Camp 4, stanový kemp pro horolezce a „socky“. Tam jsme se hned cítili jako doma. :) Les byl prošpikován desítkou ohníčků a linula se jím vůně ohřívaných konzerv. Prostě standartní český kemp. Postavili jsme vypůjčený stan za svitu mojí lampičky do knížky, která nám již posloužila předchozí noc při výměně kol (jak jsme zjistili, v erární baterce v autě totiž nejsou baterky).
Těsně před spaním následoval krok nejdůležitější – zamknout na přání správců parku všechny věci, které by medvědi mohli považovat za jídlo, do speciální obrněné skříňky. No jo, ale jak má člověk tušit, co medvědům voní jako jídlo? Doporučuje se téměř vše, včetně zavřených plechovek limonády, odpadků, toaletních potřeb... Filip tam chtěl zavřít i mě a použité spodní prádlo. Ačkoliv jsem byla z krátkého instruktážního videa (zde) a fotek medvědy poničených aut a stanů dosti vyplašená, strážit přes noc Filipovy trenky v plechové krabici jsem rezolutně odmítla.
Noc strávená pod jedním spacákem měla za následek náběh na místní omrzliny, ale přežili jsme a alespoň trochu jsme se vyspali, což je hlavní.

Druhý den ráno jsme teprve zjistili, kde jsme se to ocitli – po mohutných žulových stěnách údolí burácely vodopády, do našeho borovicového lesíka zasvitlo sluníčko, okolo stanu se nám proháněli veverky; a medvědi, jak se zdálo, tuhle noc náš tábor ušetřili. Konečně se zdálo, že teď už bude konečně všechno takové, jaké má na dovolené být. Filip si k snídani odvážně otevřel rybičky v oleji. Po prvních dvou soustech se mu opět vrátila jeho „prasečí chřipka“ - pro změnu se mu udělalo špatně. Plánovaný výstup po stěně kaňonu se tím pádem přeměnil jen na šestihodinovou procházku po mírně zvlněném dnu kaňonu, přičemž já jsme fungovala jako náš společný šerpa.
Původní zklamání z toho, že nemůžeme jít na túru, kterou jsme si naplánovali, se rychle přeměnilo v nadšení, když jsem měli možnost nerušeně pozorovat divokého medvěda. Byl to Filipův sen a moje noční můra; tak jako tak se nám splnily. Upřímně, tohle byl ještě mladý medvěd a od nás, lidí, si udržoval odstup, takže když mi došlo, že se o svačinu nakonec prát nebudeme, užívala jsme si situaci i já.
Na večeři jsme byli pozváni k Paulovi a jeho ženě Karen, která v parku pracuje jako ranger. Byla to jedna z nejúžasnějších návštěv, na jaké jsme zde byli. Paul a Karen bydlí se svými třemi dcerkami v podhorské vesnici El Portal hned za hranicí národního parku, kde nesmí bydlet nikdo, kdo není zaměstnancem v Yosemitech. Jejich malý dřevěný domek s verandou nabízí vyhlídku na řeku Merced, která protéká národním parkem – a tady, o kus níže, lemuje okraj jejich pozemku.
Kochali jsme se chvíli na verandě, pojídajíce výborné místní sýry. Z Karen jsme tahali rozumy, jak je to s těmi medvědy. Dozvěděli jsme se, že jsou přemnožení, a proto jdou občas pro jídlo k lidem; i přesto, že ochranáři se v nich pokouší vypěstovat strach z dvojnožců – většinou tak, že po nich střílí kuličky průsvitného gelu z paintbalových pistolí. Medvěd by tak měl mít zafixované negativní zkušenosti ve spojení s lidmi, ale když už přeci jen svůj strach přemůže a k člověku se přiblíží, má to spočítané. Ochranáři nemohou více riskovat a musí ho utratit. Zrovna dnes prý zastřelili další kus. Minulý rok zaplatil jeden medvěd životem za to, že turistovi strhl batoh z ramene. Samozřejmě za to mohou zase lidé – někteří fotekchtiví turisté prý jídlo schválně nechávají venku, místo aby ho zamykali do skříněk – a tím medvědy učí dožadovat se jídla od lidí. Je až neuvěřitelné, kolik se najde lidí, kterým je jedno, že za jejich fotku zaplatí medvěd životem, i když na to visí všude upozornění. Naprosto šokující pro nás bylo zjištění, že ještě před padesáti lety tu správci parku (!) pořádali pro turisty „pozorovnání medvědů“ tím způsobem, že turisty posadili v podvečer do místního amfiteátru postaveného okolo odpadní jámy a z kuchyně přivezli odpadky. Pak už jen stačilo pár minut počkat a fotka huňáče byla zaručena. Teď už se naštěstí propaguje trend, že divoká zvěř má zůstat divoká.
Když nás z verandy vyhnali komáři, přesunuli jsme se dovnitř k večeři. O zajímavá témata ani tam nebyla nouze. Paul učí na jedné z nejmenších středních škol v USA – čítá celkem čtyři studenty a dva učitele. Příští rok prý budou mít nátřesk, přibudou jim další tři studenti. :) Příběhů jsme vyslechli během vynikající večeře ještě spousty, třeba o tom, jak léto tráví jako rodina ve stanu v back country (řídce osídlené oblasti za oblíbenými stezkami turistů), kde Karen pořádá pro zájemce organizované výlety s výkladem; jak byli v Indii, v Evropě, jak Paul jezdil každý rok jako instruktor raftingu do Tibetu... Byli bychom je mohli poslouchat celou noc, ale holčiny musely na kutě, takže jsme poděkovali za skvělý večer a rozloučili se. Tím jsme si vybrali všechny světlé momenty tohoto výletu.

Jen jsme dolehli, začalo pršet – a pršelo celou noc. Chudák stan, zvyklý jen na Arizonské vedro, hrdinně odolával lijáku a propustil vodu jen zipem. Nicméně to stačilo na to, aby se nám promočila deka i spacák – a vzhledem k tomu, že jsme se v informačním centru dozvěděli, že má pršet až do neděle, dali jsme se na ústup. Předtím jsme ovšem ještě v kazícím se počasí vyšplhali na vyhlídku do půlky stěny kaňonu, zajeli si pod další vodopád a stavili se v sekvojovém háji. Odtamtud už nás vyhnal silný déšť, který trval dalších 250 mil. Když jsme to viděli, přestali jsme litovat, že jsme expedici Yosemite předčasně ukončili. Domů jsme přijeli naprosto ubití. Ráno nás čekalo ještě jedno nepříjemné překvapení – na všech fotkách, které jsme vyfotili, je po pravé straně tenký zelený proužek. Zřejmě závada na čipu... Vypadá to, že ten nový foťák zase vrátím a nechám si svůj starý. Ach jo. Fotky zde.