Původně jsme si mysleli, že Wyomingem jen projedeme do národního parku Yellowstone, ale pak jsme v letáčcích objevili, že v městečku Cody má zrovna být indiánské pow-wow (setkání), a navíc tam každý večer mají pravé rodeo, což byly přesně dva zážitky, o které bychom jinak přišli. Ještě jsem kluky splašila („Tam určitě nebudou mít ani potraviny, musíme někde sehnat obchod a nakoupit si na několik dní“), takže jsme jistou část výpravy trávili sháněním supermarketu, ale na omluvu budiž zmíněno, že kemp, ve kterém jsme spali předchozí noc, vypadal na to, že dál už to bude jen horší. Majitelé smrděli kozinou (bohužel tím pachem zamořili celou dřevěnou chajdu, která jim sloužila za kancelář) a kolem své polorozbořené rezidence měli shromážděné úctyhodné množství haraburdí. Po shlédnutí toalet jsem došla k závěru, že je zde bezpečnější se nekoupat... přesto jsme je o nocleh přímo prosili, i když byla kapacita kempu již obsazená – kromě pow-wow se totiž v tu samou dobu v kraji konal závod v dálkovém běhu, takže veškeré ubytovací kapacity byly tytam. Zmiňovaný ultramaratón shodou okolností končil právě v našem kempu, ale přestože první běžci začali dobíhat už v noci, a to doslova kolem našeho stanu, nikdo z nich nás nevzbudil. Jen ráno jsme se dozvěděli, že dvaatřicetiletá vítězka (!) zaběhla 50 mil (80 km) za neuvěritelných 8h 45min. No, nic pro mě, ale koho výzva zaujala, nechť si postuduje na oficiálních stránkách závodu: http://www.bighorntrailrun.com/
Následující den nás čekala jediná vpravě hororová cesta z našeho výletu po USA. Měli jsme totiž auto s automatickou převodovkou, a jeho majitel, náš dobrý kamarád, nás proškolil asi tímto způsobem: na tenhle režim to jede dopředu, na tenhle dozadu, nic jiného nebudete potřebovat. No jo, ale když je součástí vašeho výletu i sedlo ve 2.700 metrech a pak sjetí silnice dolů, při silném sklonu, brzdy už to na ten režim „dopředu“ moc nestíhají... To jsme tušili, ostatně varování byla i všude okolo silnice, jen jsme pořád byli na tom, že jiný režim podle odborníka nepotřebujeme... pak Pafka otevřel okénko a my se málem zadusili palčivým smradem spálené gumy. Na nejbližším odpočívadle jsem zastavila, a musím říct, že i to mě vyděsilo – z rozpálených brzdových destiček se totiž stává máslo, takže i když prošlápnete pedál na maximum, auto si ještě jede dál... Nakonec jsem přeci jen dobrzdila, a všichni jsme, notně vyklepaní, vystoupili ven, zíraje ze strázu, který začínal dva metry od nás a dumaje nad naším dalším krokem. Nakonec jsme se rozhodli nechat brzdy asi hodinu zchladnout. Při té příležitosti jsme si přečetli manuál na auto, nastudovali ostatní režimy, a pak se (tentokrát již pod Filipovou rukou a nohou, já jsem byla ještě trochu vedle z toho, že jsem nás všechny mohla zabít) rozjeli dál. Uvědomili jsme si ještě jednu začátečnickou chybu - po celou dobu chlazení gum jsme nechali otevřená dveře od auta, takže onen štiplavý pach se dokonale zažral do našich věcí i potahů auta. Kdo nezažil, nepochopí, ale málem jsme se v tom udusili. Pokoušeli jsme se o větrání s kombinací spreje s vůní slunečnice a mandarinky, ale i tak jsme ve finále všichni smrděli jako partička nezdařených uzenáčů.
Musí se nechat, že krajina tady už zase nabývá na dramatičnosti – vysoká pohoří, a zároveň pláně, kde se ještě prohání mustangové, do toho navíc skalisté kaňony podobné těm, co známe z Arizony, a jako třešnička na dortu národní park Yellowstone. Jinými slovy, Wyoming má turistům rozhodně co nabídnout.
Během dne jsme ještě zvládli vychytat akci místního přírodního parku, takže nás zdarma svezli na loďce kaňonem, a pak hurá na pow-wow do městečka Cody. Bohužel začalo tak pršet, že pow-wow odložili o hodinu později. Pokoušeli jsme se v ní najít kemp, který jsme si vytipovali na mapě, ale v tom lijáku, a s nejednoznačnými odbočkami, jsme to nějak nemohli najít... pak už byl čas se vrátit, abychom se dostali na odložené pow-wow. Byli jsme tam jediní, ostatním došlo, že to nemá cenu. Rozhodovali jsme se co dál, protože všechny levnější hotely byly samozřejmě obsazené účastníky pow-wow (kdo jste čekal, že si indiáni přivezou vlastní teepee, musím vás zklamat). Nakonec jsme se rozhodli pro variantu drahého hotelu, a vzhledem k tomu, že přestalo pršet, zašli jsme si ještě na rodeo.
Musím říct, že rodeo mě nikdy nelákalo, ale říkala jsem si, že bych ho asi měla zažít alespoň jednou v životě. Jsem ráda, že to bylo právě tady. I když totiž začalo hrozivě (jdete přímo nad ohradníky s býky a nemůžete se ubránit, je vám jich líto; do toho celá věc začne nájezdem kovbojek v neskutečně kýčovitých oblečcích a s vlajkami, a zpěvem hymny, následované v našem případě ještě sborovou modlitbou), byl to ve finále humorný spektákl, kde měli býci i jankovití koně dost navrch, a kde vám začalo být líto spíše kovbojů:)) Do toho byli komentátoři až překvapivě vtipní a prokládali adrenalinové situace, kdy se bojíte o život pošuků v sedle, výbornými scénami. Nejlepší byla asi ta, kdy si svolali všechny děti ze stadiónu do arény, zeptali se jich, jestli už mají nějaký místní suvenýr. Když děti odvětily, že ne, vybídli je k tomu, aby si sebrali hrstičku hlíny z arény a strčili si jí na památku do kapsy. Děti to, s jiskrami v očích, k velkému zděšení většiny rodičů, ochotně udělaly. A co víc: vzápětí mezi děti pustili asi tři vzrostlejší telátka s jasnou instrukcí: kdo je chytne, dostane další suvenýr, tentokrát hodnotnější. Spustila se naprostá mela, děcka na nic nečekala, a hrnula se na telata jako dav kobylek. V další vteřině šlo vnímat už jenom masu barev a dvanácti kopyt... to, co zbylo na startovní čáře byla skoro ještě batolata, co neuměla ještě pořádně chodit, nicméně pořadatelům ani telatům to očividně nevadilo... nechápala jsem, s jakou vervou šly děti do všeho, co se jim řeklo, a to i naprosto proti selskému rozumu (k velkému pobavení nás nerodičů, samozřejmě). Naštěstí se nikomu nic nestalo, a všichni jsme se na konci odebírali domů vysmátí, a o netradiční zážitky bohatší. Fotky zde.
Druhý den jsme si přeci jen zašli na Pow-wow. Fotky najdete zde. A jestli se vám zdá, že někteří indiáni svou barevností připomínají spíše brazilské tanečníky, nedivte se. Měli totiž soutěž kostýmů.
sobota 22. srpna 2009
South Dakota
V Jižní Dakotě už zase začíná pořádné vzrůšo. Zajeli jsme se mrknout na celosvětově známé vytesané hlávky prezidentů. Naštěstí psal místní průvodce někdo, do měl rád fotografy, takže správně doporučil, že je monument Mt. Rushmore nejlepší fotit ráno, když je osvícen. Je to přesně to, co mi tak často schází... člověk se škrábe s foťákem na nějakou vyhlídku, jen proto, aby zjistil, že je kýžený objekt v hlubokém stínu, a tudíž téměř nemá cenu ho fotit. Při putovním výletě nemáte tolik času, abyste se na něj škrábali ještě jednou, až bude objekt osvícený, takže se musíte spokojit s odhadováním stínů v dané době podle map a plánků. Nechápu, že ještě někoho nenapadlo zahrnout do průvodců poznámky, kdy je nejvhodnější vyrazit památky či jiné turistické zajímavosti fotit; takový jednoduchý nápad, a přitom je k nezaplacení!
Po menším kufrování po okolí (způsobené mou momentální indispozicí číst mapy) jsme si tak našli příjemný kemp a těšili se na klidnou noc. Ta byla vzápětí trochu došperkována tím, že se ochladilo, a pak začalo přerývaně pršet; ale ještě mezi tím se podařilo našim sousedům udělat takový oheň, že ani deště ho zcela neuhasily, pročež nám skomírající polozuhelnatělá polena dotvářela kouřovou kulisu už tak bezútěšně vypadajícího večera. Kouř šel, jak jistě tušíte, zásadně jen na náš stan, takže se majitelé neobtěžovali s tím cokoliv dělat. Naštěstí jsme měli tajnou zbraň v podobě zbylých zásob rumu, takže nám to za chvíli zase tak moc nevadilo.
Cestou z Mount Rushmore jsme se stavili ještě učebnicovém městečku z dob zlaté horečky, Deadwoodu (asi znáte ze stejnojmenného seriálu, držícího se, až překvapivě, reálií – tedy až na milostný románek v druhé části příběhu), a na Devils Tower. Další popis najdete u popisků fotografií zde.
Po menším kufrování po okolí (způsobené mou momentální indispozicí číst mapy) jsme si tak našli příjemný kemp a těšili se na klidnou noc. Ta byla vzápětí trochu došperkována tím, že se ochladilo, a pak začalo přerývaně pršet; ale ještě mezi tím se podařilo našim sousedům udělat takový oheň, že ani deště ho zcela neuhasily, pročež nám skomírající polozuhelnatělá polena dotvářela kouřovou kulisu už tak bezútěšně vypadajícího večera. Kouř šel, jak jistě tušíte, zásadně jen na náš stan, takže se majitelé neobtěžovali s tím cokoliv dělat. Naštěstí jsme měli tajnou zbraň v podobě zbylých zásob rumu, takže nám to za chvíli zase tak moc nevadilo.
Cestou z Mount Rushmore jsme se stavili ještě učebnicovém městečku z dob zlaté horečky, Deadwoodu (asi znáte ze stejnojmenného seriálu, držícího se, až překvapivě, reálií – tedy až na milostný románek v druhé části příběhu), a na Devils Tower. Další popis najdete u popisků fotografií zde.
Minnesota
Pramení tu Mississippi, ale nás zajímalo město, o kterém nám pověděl Filipův holič v Lake Havasu City, ze kterého ze vyklubal čtvrtČech (měl českou babičku, ještě si pamatoval některá česká slova, většinou nadávky). Oním městem nebylo nic menšího než Nová Praha, tedy New Prague. Musím říci, že nás lehce zklamalo. Po počátečním nadšení z českých (i když někdy lehce zkomolených) názvů se ukázalo, že česky se tu na ulicích nemluví, a po vyšetřování vyslýcháním domorodců jsme zjistili, že většina z nich prý neumí ani těch pár slov. Přesto se sem kdysi imigranti od nás sjížděli za budováním ještě lepších zítřků než těch, co je čekaly doma. Třeba by je potěšilo to, co jsme tam viděli... k posouzení zde.
Illinois
Nebýt Chicaga, asi bychom také jen projížděli... problém je v tom, že zdejší vnitrozemí se zdá být podobné tomu našemu, takže člověk tu neuvidí nic, co by mu vyrazilo dech tak, jako třeba arizonská poušť či vysoká pohoří na západním pobřeží.
Chicago, na druhou stranu, stojí za návštěvu. Nejen, že je to rodiště mrakodrapů, ale stojí na předních příčkách snad ve všem, od kultury a dopravy přes finance, které jím protečou. Místní letiště O'Hare je druhé nejrušnější na světě. Do r. 2004 ve městě pracoval Barack Obama, ale město se do historie národa zapsalo i jinými pověstnými kapitolami – jazzem, gangstery v čele s Al Caponem, prvním černoch zvoleným do pozice starosty (1983), vlnou imigrantů přinášejících ty nejlepší recepty z celého světa, populární talk show Oprah Winfrey, či (mou oblíbenou) This American Life – pořadem, které vysílá Public Radio International. Pakliže máte zájem cvičit poslech americké angličtiny na inteligentním a posluchačsky strhujícím materiálu, máte možnost poslouchat jednotlivé epizody zdarma na internetu (zde).
I tentokrát jsme se vložili do rukou zkušeného průvodce – Američana Christiana, který již dávno zahořel pro jazyk český a teď ho učí v Chicagu na univerzitě. Mluví opravdu výborně; jsem přesvědčená, že to už není jen o učení, ale i o přirozeném talentu. A samozřejmě v Čechách i žil, což byl vlastně důvod, proč jsme se s ním před lety seznámili na LFŠ v Uherském Hradišti. Christian se ukázal být skvělým společníkem. Brilantně naplánoval výlet na kolech (Chicago je totiž jedna velká placka), na jehož zastávkách nám ukazoval nejdůležitější památky. Už to samo o sobě pro nás byl zážitek, ale ukázalo se, že ho dokáže ještě trumfnout, a to svým gastronomickým uměním. Nabídl nám skvělý vlastnoručně upečený chléb (Christian si dokonce doma pěstuje vlastní kvásek) i domácí zmrzlinu (tomelovou a pepřovou)... nestačili jsme zírat!
Když už jsme byli v Chicagu, museli jsme si splnit další gastro povinnost: ochutnat Chicagskou deep dish pizza. Je to vlastně taková pizza obráceně: tenká vrstva těsta, a na ní tak 3-4 cm suga, sýra, a přísad dle libosti. Do restaurace jsme šli ve čtyřech, a zprvu jsme reagovali trochu nedůvěrivě, když nám Christian doporučil objednat si jen dvě střední pizzy. Zrádnost daného pokrmu nám došla přesně po druhém kousku, když jsme zjistili, že třetí už by byl zdravotní riziko, a stejně už se nemá kam vejít... nakonec jsme si museli nechat ještě asi pět zbylých dílků zabalit a měli jsme je na večeři. Neuvěřitelné...
Fotky z Chicaga zde.
Chicago, na druhou stranu, stojí za návštěvu. Nejen, že je to rodiště mrakodrapů, ale stojí na předních příčkách snad ve všem, od kultury a dopravy přes finance, které jím protečou. Místní letiště O'Hare je druhé nejrušnější na světě. Do r. 2004 ve městě pracoval Barack Obama, ale město se do historie národa zapsalo i jinými pověstnými kapitolami – jazzem, gangstery v čele s Al Caponem, prvním černoch zvoleným do pozice starosty (1983), vlnou imigrantů přinášejících ty nejlepší recepty z celého světa, populární talk show Oprah Winfrey, či (mou oblíbenou) This American Life – pořadem, které vysílá Public Radio International. Pakliže máte zájem cvičit poslech americké angličtiny na inteligentním a posluchačsky strhujícím materiálu, máte možnost poslouchat jednotlivé epizody zdarma na internetu (zde).
I tentokrát jsme se vložili do rukou zkušeného průvodce – Američana Christiana, který již dávno zahořel pro jazyk český a teď ho učí v Chicagu na univerzitě. Mluví opravdu výborně; jsem přesvědčená, že to už není jen o učení, ale i o přirozeném talentu. A samozřejmě v Čechách i žil, což byl vlastně důvod, proč jsme se s ním před lety seznámili na LFŠ v Uherském Hradišti. Christian se ukázal být skvělým společníkem. Brilantně naplánoval výlet na kolech (Chicago je totiž jedna velká placka), na jehož zastávkách nám ukazoval nejdůležitější památky. Už to samo o sobě pro nás byl zážitek, ale ukázalo se, že ho dokáže ještě trumfnout, a to svým gastronomickým uměním. Nabídl nám skvělý vlastnoručně upečený chléb (Christian si dokonce doma pěstuje vlastní kvásek) i domácí zmrzlinu (tomelovou a pepřovou)... nestačili jsme zírat!
Když už jsme byli v Chicagu, museli jsme si splnit další gastro povinnost: ochutnat Chicagskou deep dish pizza. Je to vlastně taková pizza obráceně: tenká vrstva těsta, a na ní tak 3-4 cm suga, sýra, a přísad dle libosti. Do restaurace jsme šli ve čtyřech, a zprvu jsme reagovali trochu nedůvěrivě, když nám Christian doporučil objednat si jen dvě střední pizzy. Zrádnost daného pokrmu nám došla přesně po druhém kousku, když jsme zjistili, že třetí už by byl zdravotní riziko, a stejně už se nemá kam vejít... nakonec jsme si museli nechat ještě asi pět zbylých dílků zabalit a měli jsme je na večeři. Neuvěřitelné...
Fotky z Chicaga zde.
Indiana
Stále podjíždíme velká jezera... k vidění tu ale podle průvodců kromě nich nic moc není, takže jedeme dál. Ostatně, posuďte sami.... turisty do Indiany lákají na město jménem Santa Claus, ohromnou kouli z barvy, či sluneční hodiny ve tvaru velké ženské nohy, aneb to si necháme s klidem ujít.
Ohio
Je to třicátý čtvrtý stát v pořadí co do velikosti a sedmý co do zalidněnosti. Asi si dokážete představit, jak to vypadá... Jen jsme projížděli.
A zpátky do státu New York ...
… abychom nezapomněli na další zdejší úkaz: Niagarské vodopády. Ty najdete poblíž města Buffalo, které je navíc samo o sobě pověstné svými kuřecími křidýlky. Město Niagara Falls na břehu vodopádů byla další oblast, před kterou nás známí varovali (co se noclehu či procházek po širším okolí týče). Prý je tam vysoká kriminalita díky tomu, že většina místních továren je už dávno zavřená, a v regionu panuje vysoká nezaměstnanost. Naštěstí jsme měli domluvený nocleh u maminky naší kamarádky, takže jsme se nemuseli ničeho obávat. Pat navíc pracuje jako zdravotní sestra v místní věznici, takže většinu zdejších kriminálníků zná hezky z první ruky; oni se k ní venku buď nehlásí, nebo jí spíše projevují respekt. I tady povolání naší hostitelky slibovalo zajímavý rozhovor, a když se k tomu přidá to, že je to bývalá hippie, co byla ve Woodstocku i na koncertech většiny velkých jmen té doby, a navíc o tom ráda vypráví, zase musím konstatovat, že nám noc u ohně a den u vodopádů nestačil. Vidět vodopády ne z pohledu turisty, ale z pohledu návštěvy místního, je daleko zajímavější. Tak například jsme se dozvěděli, do jaké jeskyně se kdysi Pat chodila vídat se svojí partičkou, a to, že se tam odsud daly házet jointy do Niagary, když slyšeli, že jde policie... historek bylo spousty, rozhodně jsme se nenudili:). Před naším odjezdem nás ještě vzali do nejvyhlášenější restaurace v Buffalu – té, kde se zrodila legenda Buffalo chicken wings. Ačkoliv mě kuřecí křidýlka nikdy předtím neoslovila, musím říct, že tahle byla naprosto geniální. Jsem tak ráda, že jsme vyfasovali dvě lahve se zázračným sósem na cestu do Čech! Fotky zde.
Massachutsets
Na programu jsme měli další historický klenot USA – Boston, notně okořeněný tím, že jsme měli přespávat u známých našich známých. Z Karly a Steva se nakonec vyklubali super a vstřícní lidé, a to i přes to, že jsme k nim dorazili poměrně pozdě, a vloupávali jsme se k nim přes terasu (nějak jsme minuli ten správný vchod). Karla pracuje v občanské společnosti, která se pokouší prosadit větší uvědomělost Američanů ohledně životního prostředí (což je nadmíru těžký úkol, protože součástí její práce je i lobovat u politiků, u kterých je často cokoliv mimo přímých finančních zájmů až na posledním místě) a Steve je učitelem v jedné učiteli obávané místní střední škole (což zvládá s přehledem, protože před tím učil ve vězení – má rád výzvy). Už jejich povolání slibovala šťavnaté rozhovory, a když se k tomu ještě přičte to, že Steve je bývalý punker a v jejich knihovně najdete opravdové literární perly, bylo jasné, že nám dva dny nebudou stačit, abychom je zpovídali ze všeho, co nás na nich zaujalo. Zhruba okolo půlnoci, když už se nám všem klížila víčka, jsme ještě vyfasovali od našich hostitelů průvodce Bostonem, a šli načerpat energii na další den ťapkání ve městě.
Boston je nádherné město, se zachovalým historickým jádrem, které se snoubí s vytříbenou moderní architekturou. K tomu připočtěte parky, přístav, luxusní starobylou rezidenční čtvrť Beacon Hill, a samozřejmě Harvardskou univerzitu v Cambridge, kde, jak praví jedna z mých oblíbených autorek, si ani neodplivnete, aniž byste netrefili někoho s titulem. Prostě je co prozkoumávat, i když bylo bohužel zrovna zavřené muzeum dokumentující nejznámější místní událost - Bostonské pití čaje (historická loď procházela rekonstrukcí). Škoda, podle Steva si tam můžete na zkoušku hodit krabicí s čajem ...
Když přístav, tak přístav. Večer nás naši hostitelé vzali na večeři do podniku specializujícího se na ryby a ostatní mořské potvory. Jídlo bylo skvělé, ceny odpovídající. Ono je to vlastně s cenami v amerických restauracích trochu složitější, takže si dovolím vsuvku: tady číšníci dostávají naprosté minimum, a zbytek si vydělávají na dišku. Běžné diško v restauraci (ne v rychlojídelně typu McDonnald's) tak tvoří 25% až 30% z ceny. Jinými slovy, jen za diško jsme tam nechali 30 dolarů, tedy částku, za kterou bychom si v McDonnald's koupili zhruba šest kompletních jídel (menu). Na druhou stranu, kvalita nabízeného jídla se v obou podnicích opravdu nedá srovnávat...
Protože jsme za jídlo platili my, pozvali nás Steve a Karla ještě na skleničku do baru v nejvyšším patře jednoho zdejšího věžáku. Nóbl bar s vlastní jazzovou kapelou a s dechberoucími výhledy na město byl dalším místem, kam bychom sami při návštěvě bez průvodců asi nezabrousili, takže jsme rádi, že nás sem vytáhli. Jestli to klapne, mohli bychom se s nimi do roka vidět – Steve totiž učí historii a každoročně vozí vybranou skupinku studentů do Evropy, aby na vlastní oči viděli koncentrační tábory, Berlínskou zeď apod., a Praha je jednou z jejich zastávek. Vzhledem k tomu, že se mu moc líbí, a pořád o ní básní Karle, asi si k nám do Čech udělají soukromou dovolenou, na což se už moc těšíme.
Fotky z Bostonu zde.
PS: tohle s tím moc nesouvisí, ale nemůžu nezmínit: po zralé úvaze se prý kolegové ze Stevovy školy rozhodli nejezdit na školní výlety do Polska, neboť se jim tam prý občas stávalo, že místní obyvatelstvo přehnaně reagovalo na černošské studenty, naznačujíc, že jsou opice (konkrétně jim prý mávali před hlavami banány přivázanými na tyčce) – věřili byste tomu? Nikdy jsem nic podobného neslyšela...
Boston je nádherné město, se zachovalým historickým jádrem, které se snoubí s vytříbenou moderní architekturou. K tomu připočtěte parky, přístav, luxusní starobylou rezidenční čtvrť Beacon Hill, a samozřejmě Harvardskou univerzitu v Cambridge, kde, jak praví jedna z mých oblíbených autorek, si ani neodplivnete, aniž byste netrefili někoho s titulem. Prostě je co prozkoumávat, i když bylo bohužel zrovna zavřené muzeum dokumentující nejznámější místní událost - Bostonské pití čaje (historická loď procházela rekonstrukcí). Škoda, podle Steva si tam můžete na zkoušku hodit krabicí s čajem ...
Když přístav, tak přístav. Večer nás naši hostitelé vzali na večeři do podniku specializujícího se na ryby a ostatní mořské potvory. Jídlo bylo skvělé, ceny odpovídající. Ono je to vlastně s cenami v amerických restauracích trochu složitější, takže si dovolím vsuvku: tady číšníci dostávají naprosté minimum, a zbytek si vydělávají na dišku. Běžné diško v restauraci (ne v rychlojídelně typu McDonnald's) tak tvoří 25% až 30% z ceny. Jinými slovy, jen za diško jsme tam nechali 30 dolarů, tedy částku, za kterou bychom si v McDonnald's koupili zhruba šest kompletních jídel (menu). Na druhou stranu, kvalita nabízeného jídla se v obou podnicích opravdu nedá srovnávat...
Protože jsme za jídlo platili my, pozvali nás Steve a Karla ještě na skleničku do baru v nejvyšším patře jednoho zdejšího věžáku. Nóbl bar s vlastní jazzovou kapelou a s dechberoucími výhledy na město byl dalším místem, kam bychom sami při návštěvě bez průvodců asi nezabrousili, takže jsme rádi, že nás sem vytáhli. Jestli to klapne, mohli bychom se s nimi do roka vidět – Steve totiž učí historii a každoročně vozí vybranou skupinku studentů do Evropy, aby na vlastní oči viděli koncentrační tábory, Berlínskou zeď apod., a Praha je jednou z jejich zastávek. Vzhledem k tomu, že se mu moc líbí, a pořád o ní básní Karle, asi si k nám do Čech udělají soukromou dovolenou, na což se už moc těšíme.
Fotky z Bostonu zde.
PS: tohle s tím moc nesouvisí, ale nemůžu nezmínit: po zralé úvaze se prý kolegové ze Stevovy školy rozhodli nejezdit na školní výlety do Polska, neboť se jim tam prý občas stávalo, že místní obyvatelstvo přehnaně reagovalo na černošské studenty, naznačujíc, že jsou opice (konkrétně jim prý mávali před hlavami banány přivázanými na tyčce) – věřili byste tomu? Nikdy jsem nic podobného neslyšela...
Connecticut
„Connecticut is a bedroom state to the New York“, tvrdili naši kamarádi. Většina z 3,5 mil. obyvatel státu Connecticut totiž dojíždí pracovat přes den do New Yorku, takže se z tohoto ministátečku vlastně opravdu stala jedna velká ložnice. My jsme jen projížděli.
New York
Ráno nám pohledem z okna značně klesla nálada. Výlet lodí k Soše Svobody byl sice již zarezervovaný, ale kvůli silné mlze hrozilo, že z tohohle nejznámějšího symbolu uvidíme tak maximálně lýtko. Deštík na parkovišti u molu tomu nepřidal... nakonec se mlha začala líně zvedat, ale do idylky to mělo daleko, a zbytek dne na tom byl podobně.
„Nemáte rozbitý foťák?“, ptala se nás po Skype Filipova matička, když viděla naše fotky.
„Proč?“, vyzvídali jsme.
„Na všech fotkách máte takovou šedou oblohu...“
Museli jsme se začít smát; i pro nás už se totiž stala stále modrá jasná obloha jihozápadu USA samozřejmostí.
Ale zpátky do New Yorku. Sochu jsme nakonec viděli celou (jen na ochoz se v té době ještě nesmělo, to povolili až o pár týdnů později), ale víc nás zaujal Ellis Island – ostrov, kam dřív přiváželi imigranty, aby si mezi nimi vybrali, koho si do země vpustí, a koho ne. V původní budově dnes najdete muzeum s kouzelnou sbírkou předmětů a krojů, které si imigranti přiváželi s sebou, dobové letáky, interaktivně zpracované statistiky, a kinosálek, kde vám pustí film, díky němuž se vžijete do kůže nebožáků, co byli ochotní zanechat kvůli vidině lepšího života doma doslova vše, a k tomu absolvovat vysilující plavbu lodí přes Atlantik (a aby pak, v případě těch s menším štěstím, byli posláni zase zpátky). Samozřejmě jsme našli i památky po Češích:).
Když jsme se ocitli zpátky na pevnině, naskočili jsme do auta a rozhodli se pro napůl sebevražednou misi: dojet autem na Manhattan a najít místo k zaparkování. Řízení v samotném srdci New Yorku je totiž opravdu o nervy... žluté taxíky vám nedají šanci, a hází vám suverénně „myšky“, mezery mezi auty se počítají snad na milimetry, a k dotvoření dokonalé podoby Bombaje navíc všichni troubí. Jakékoliv zpomalení, či změna směru, je tak silně adrenalinový zážitek. Parkování, naproti tomu, zatíží spíše vaši kapsu. Ostatně, jak jinak; jsme na ostrůvku, kde si na sebe vydělává opravdu každý kousek půdy. Nakonec jsme zaparkovali za přijatelných 35 dolarů na den (cca 600 Kč) a přesedlali na kombinaci metro – vlastní nohy. Metro je fajn, i když našinci chvíli trvá, než zjistí, že na stejné lince jezdí vlastně linek několik. Dá se to přirovnat k českému systému vlaků – některý staví ve všech zastávkách, některý je spěšný, některý rychlík. Turista si tak neustále musí číst blikající nápisy na vlacích, aby nepřejel.
Nebudu komentovat místa, na kterých jsme byli – to zjistíte z fotek (zde). Nejdůležitější část pro nás byla nezachytitelná: uvolněná nálada na ulicích, přátelští domorodci, pocit, že se pořád něco děje, a pořád je na co se dívat... to vše mísící se s vůní grilovaného masa linoucí se od pouličních stánků, které nabízejí vynikající kebab i zdejší vyhlášené párky v rohlíku. Každou chvíli tu narazíte na místo, které znáte z filmů či knih... shrnuto, podtrženo: do New Yorku se musím ještě někdy vrátit, a na déle než pár dní.
Manhattanu patří ještě jedno prvenství, co se naší výpravy týče: stavěla nás tu policie! Filip totiž na křižovatce odbočil doprava na červenou, což je v Arizoně zcela normální, podporovaná praktika, ale tady, jak jsme se dozvěděli od místní nabroušené policistky, dopravní přestupek. Ona dáma v černém pak chtěla vidět doklady od auta a řidičský průkaz, což neměla dělat. Mezinárodní řidičský průkaz, kterého se jí dostalo, jí totiž naprosto zmátl – očividně ho ještě nikdy neviděla. Navíc jsme byli Češi, co řídí auto s Arizonskou značkou registrované na někoho úplně jiného, takže ve snaze vysvětlit paní policistce situaci jsme jí okýnkem v rychlém sledu vyvalili vlnu dokumentů obsahující naše pasy, víza, papíry od auta, pojistky a papír, ve kterém Jason vysvětluje, že nám auto zapůjčil na naší cestu po USA. To všechno jí uzemnilo tak dokonale, že jen zamumlala, že tentokrát to je jen varování, ale ať už to příště neděláme, a pustila nás:).
„Nemáte rozbitý foťák?“, ptala se nás po Skype Filipova matička, když viděla naše fotky.
„Proč?“, vyzvídali jsme.
„Na všech fotkách máte takovou šedou oblohu...“
Museli jsme se začít smát; i pro nás už se totiž stala stále modrá jasná obloha jihozápadu USA samozřejmostí.
Ale zpátky do New Yorku. Sochu jsme nakonec viděli celou (jen na ochoz se v té době ještě nesmělo, to povolili až o pár týdnů později), ale víc nás zaujal Ellis Island – ostrov, kam dřív přiváželi imigranty, aby si mezi nimi vybrali, koho si do země vpustí, a koho ne. V původní budově dnes najdete muzeum s kouzelnou sbírkou předmětů a krojů, které si imigranti přiváželi s sebou, dobové letáky, interaktivně zpracované statistiky, a kinosálek, kde vám pustí film, díky němuž se vžijete do kůže nebožáků, co byli ochotní zanechat kvůli vidině lepšího života doma doslova vše, a k tomu absolvovat vysilující plavbu lodí přes Atlantik (a aby pak, v případě těch s menším štěstím, byli posláni zase zpátky). Samozřejmě jsme našli i památky po Češích:).
Když jsme se ocitli zpátky na pevnině, naskočili jsme do auta a rozhodli se pro napůl sebevražednou misi: dojet autem na Manhattan a najít místo k zaparkování. Řízení v samotném srdci New Yorku je totiž opravdu o nervy... žluté taxíky vám nedají šanci, a hází vám suverénně „myšky“, mezery mezi auty se počítají snad na milimetry, a k dotvoření dokonalé podoby Bombaje navíc všichni troubí. Jakékoliv zpomalení, či změna směru, je tak silně adrenalinový zážitek. Parkování, naproti tomu, zatíží spíše vaši kapsu. Ostatně, jak jinak; jsme na ostrůvku, kde si na sebe vydělává opravdu každý kousek půdy. Nakonec jsme zaparkovali za přijatelných 35 dolarů na den (cca 600 Kč) a přesedlali na kombinaci metro – vlastní nohy. Metro je fajn, i když našinci chvíli trvá, než zjistí, že na stejné lince jezdí vlastně linek několik. Dá se to přirovnat k českému systému vlaků – některý staví ve všech zastávkách, některý je spěšný, některý rychlík. Turista si tak neustále musí číst blikající nápisy na vlacích, aby nepřejel.
Nebudu komentovat místa, na kterých jsme byli – to zjistíte z fotek (zde). Nejdůležitější část pro nás byla nezachytitelná: uvolněná nálada na ulicích, přátelští domorodci, pocit, že se pořád něco děje, a pořád je na co se dívat... to vše mísící se s vůní grilovaného masa linoucí se od pouličních stánků, které nabízejí vynikající kebab i zdejší vyhlášené párky v rohlíku. Každou chvíli tu narazíte na místo, které znáte z filmů či knih... shrnuto, podtrženo: do New Yorku se musím ještě někdy vrátit, a na déle než pár dní.
Manhattanu patří ještě jedno prvenství, co se naší výpravy týče: stavěla nás tu policie! Filip totiž na křižovatce odbočil doprava na červenou, což je v Arizoně zcela normální, podporovaná praktika, ale tady, jak jsme se dozvěděli od místní nabroušené policistky, dopravní přestupek. Ona dáma v černém pak chtěla vidět doklady od auta a řidičský průkaz, což neměla dělat. Mezinárodní řidičský průkaz, kterého se jí dostalo, jí totiž naprosto zmátl – očividně ho ještě nikdy neviděla. Navíc jsme byli Češi, co řídí auto s Arizonskou značkou registrované na někoho úplně jiného, takže ve snaze vysvětlit paní policistce situaci jsme jí okýnkem v rychlém sledu vyvalili vlnu dokumentů obsahující naše pasy, víza, papíry od auta, pojistky a papír, ve kterém Jason vysvětluje, že nám auto zapůjčil na naší cestu po USA. To všechno jí uzemnilo tak dokonale, že jen zamumlala, že tentokrát to je jen varování, ale ať už to příště neděláme, a pustila nás:).
New Jersey
New Jersey je prý na nejspodnější příčce z celých USA, co se týče výskytu deprese. Možná je to tím, že bylo dlouho vyhlášeno nejzkorumpovanějším místem v celých Spojených státech, takže úředníci tu nemuseli s těžkou hlavou řešit, kde vezmou na dárky pro nejbližší. Po našem návratu do Čech policie při razii zatkla 44 politiků, úředníků, a dokonce i rabínů za různé typy zločinů od praní špinavých peněz po obchod s ledvinami. Po nás naštěstí naše orgány nikdo nechtěl. Totéž se bohužel nedá říci o penězích, neboť právě tady jsme spali v jednom předraženém motelu, který byl navíc tak čerchmantsky schovaný, že jsme ho naši po frenetickém objíždění po okolí až na třetí pokus. Ještě večer jsme si stihli po internetu zamluvit na druhý den výlet k Soše Svobody (suchou nohou se tam totiž lze dostat jen na palubě lodi), a hurá do hajan!
čtvrtek 6. srpna 2009
úterý 4. srpna 2009
Pensylvánie
Sem nás to přirozeně táhlo za hlavním lákadlem - Amišové. Počítám, že jste o nich už slyšeli, možná dokonce i viděli parodii „Amish paradise“ od Weird Al Yankovice, kde jsou krásně vidět jejich bryčky i tradiční oděvy (zde). My jsme se vydali přímo do Lancaster County, kde jich je nejvíc. Jeli jsme i do vesničky s kuriózním názvem Intercourse a doufali, že atmosféra tam bude podobná, jako v onom videoklipu – izolovaná vesnice, zastydlá v sedmnáctém století. Nic takového se nekonalo... vedle domu Amišů najdete s klidem i obchoďák, a co víc – Amišové si tam chodí nakupovat. S okolním světem čile obchodují, o izolaci nemůže být řeč. Po počátečním šoku jsme samozřejmě zatoužili dozvědět se víc, takže jsme zašli nejprve do muzea, a poté do ukázkového Amišského domu s výkladem. Ve zkratce:
Amišové vznikli z protestantské reformní církve v Evropě. Věřili v očistu církve a mj. i v to, že ke křtu nemá docházet v dětském věku, ale v dospělosti, aby si člověk měl šanci vybrat, zda chce být členem církve či nikoliv (dodnes ke křtu dochází nejdříve v šestnácti letech). Původně se stoupencům této myšlenky říkalo anabaptisté. Jak už to bývá, v proudu se vyčlenilo několik vůdců a jejich následovníků; „Amišové“ se začalo říkat následovníkům Jacoba Ammana. Do USA přišli z německy mluvící části Evropy mezi 1690 a 1860. Nesídlí jen v Pennsylvánii, ale i v 22 dalších státech a jedné Kanadské provincii. Jejich populace překvapivě vzrůstá – už jich je na 85.000.
Amišové dnes se drží stále stejných principů jako jejich zakladatelé ze 17. století, ať už hovoříme o křtu, doktrínách, zvycích, jazyku, oblečení, či rodinného života. Nežijí však ve vakuu. Technologie jim sice nesmí narušovat rodinný život, ale zcela ji neodmítají. Například lednice je dnes už nedílnou součástí domácnosti, jen musí být na plyn, protože elektřina je stále zakázaná. Telefon nesmí být v domě, ale pakliže je venku telefonní budka, může jí Amiš použít. Na tržnici jsme viděli i mladé Amišky s mobilním telefonem. Buď je doma zatajují, nebo o mobilech rodiče ví, ale platí zákaz je používat doma.
Pro turistu se jejich způsob života může zdát poněkud pochmurným – vše se řídí podle církevních pravidel (tzv. Ordnung), dětská práce je samozřejmostí, pro dospělé znamená „život“ triumvirát kostel, domov a pole (popřípadě obchod). Nemůžete si vybrat ani to, co budete nosit za oděv (změnu přikázané barvy můžete ovlivnit jen tím, že se vdáte). Náctiletým se ale povoluje rumspringa - doba, kdy nad nimi dospěláci tak trochu zamhouří očka. V šestnácti prý chlapci většinou dostanou svou první bryčku, aby mohli klackovat po okolí:) Jedna místní pamětnice nám vyprávěla, že sousedovic kluk, Amiš, si dokonce tajně koupil auto, a bryčku používal jen jako dopravní prostředek ke skrýši s autem a zpět. Jakmile se ale člověk rozhodne pro křest, jdou legrace stranou a od člověka se očekává vyzrálé chování.
Co když ho ale člověk ještě není schopen? Následuje jeden z oblíbených trestů, tzv. shunning (dočasné vyčlenění z komunity). To, že s ním přestanou všichni mluvit, by mu mělo pomoci uvědomit si svoji chybu a pomoci mu v pokání. Jak přesně se shunning používá nevíme, jen se prosáklo pár extrémních případů v souvislosti se zneužíváním. Tak kupříkladu za to, že jeden muž znásilňoval svoji švagrovou, byl vyčleněn na dva a půl měsíce. Mary Byler, která byla znásilněná svými bratry více než stokrát mezi 8. a 14. rokem věku, byla vyčleněna a následně zcela exkomunikována za to, že udala pachatele. Takže asi jak se to zrovna hodí... A propos, právě to, že je v systému snadné zastrašit a umlčet oběti trestných činnů je Amišům často vyčítáno. Od oveček se prý očekává naprostá pokora a poslušnost.
Další poznámky o Amiších najete v komentářích fotek. Jen dodám, že jsme ochutnali jejich vyhlášený dezert Shoofly pie z melasy, dále sýry a spoustu dalších delikates. Večer nás pak čekal další vtipný zážitek – kemp, který jsme si vybrali, byl těsně vedle zábavního parku, a vzhledem k tomu, že místo pro náš stan byl na samotném okraji, projížděl nám tam co čtvrthodinu vláček a zhruba každých deset minut horská dráha. Postupně jsme si ten randál začali užívat a na strojvedoucího vláčku dokonce troubit a mávat, což nám radostně oplácel. Vydrželo nám to až do zavírací doby parku (naštěstí existovala). Protože byla krásná noc, rozhodli jsme se spát pod širým nebem. To nám splatilo tím, že nás v noci pokropilo, takže jsme byli nuceni přebíhat do místní klubovny. Prostě kemp, na který budeme dlouho vzpomínat. Fotky zde.
Nevynechali jsme ani Philadelphii, i když musím říct, že nebylo zrovna o co stát... varováni domorodci (již od Lake Havasu City) jsme si jen prošli střed a pádili pryč. "Philly" je totiž stále jedno z nejnebezpečnějších měst...už nemá nejvyšší počet vražd na 100.000 obyvatel, jako tomu bylo před třemi lety, ale pořád tu vychází více než jedna na den. Parkovali jsme skoro u středu, ale i tak na nás čtvrť nedělala dobrý dojem - a lidé, které jsme potkávali v okolí, už vůbec ne. Rozveselila nás jen hlavní třída, kde jsme spatřili českou vlajku... a pod ní název ulice: "Česká". Každá ulice vedoucí z hlavní třídy se totiž jmenuje podle jména jedné země... pár fotek zde.
Amišové vznikli z protestantské reformní církve v Evropě. Věřili v očistu církve a mj. i v to, že ke křtu nemá docházet v dětském věku, ale v dospělosti, aby si člověk měl šanci vybrat, zda chce být členem církve či nikoliv (dodnes ke křtu dochází nejdříve v šestnácti letech). Původně se stoupencům této myšlenky říkalo anabaptisté. Jak už to bývá, v proudu se vyčlenilo několik vůdců a jejich následovníků; „Amišové“ se začalo říkat následovníkům Jacoba Ammana. Do USA přišli z německy mluvící části Evropy mezi 1690 a 1860. Nesídlí jen v Pennsylvánii, ale i v 22 dalších státech a jedné Kanadské provincii. Jejich populace překvapivě vzrůstá – už jich je na 85.000.
Amišové dnes se drží stále stejných principů jako jejich zakladatelé ze 17. století, ať už hovoříme o křtu, doktrínách, zvycích, jazyku, oblečení, či rodinného života. Nežijí však ve vakuu. Technologie jim sice nesmí narušovat rodinný život, ale zcela ji neodmítají. Například lednice je dnes už nedílnou součástí domácnosti, jen musí být na plyn, protože elektřina je stále zakázaná. Telefon nesmí být v domě, ale pakliže je venku telefonní budka, může jí Amiš použít. Na tržnici jsme viděli i mladé Amišky s mobilním telefonem. Buď je doma zatajují, nebo o mobilech rodiče ví, ale platí zákaz je používat doma.
Pro turistu se jejich způsob života může zdát poněkud pochmurným – vše se řídí podle církevních pravidel (tzv. Ordnung), dětská práce je samozřejmostí, pro dospělé znamená „život“ triumvirát kostel, domov a pole (popřípadě obchod). Nemůžete si vybrat ani to, co budete nosit za oděv (změnu přikázané barvy můžete ovlivnit jen tím, že se vdáte). Náctiletým se ale povoluje rumspringa - doba, kdy nad nimi dospěláci tak trochu zamhouří očka. V šestnácti prý chlapci většinou dostanou svou první bryčku, aby mohli klackovat po okolí:) Jedna místní pamětnice nám vyprávěla, že sousedovic kluk, Amiš, si dokonce tajně koupil auto, a bryčku používal jen jako dopravní prostředek ke skrýši s autem a zpět. Jakmile se ale člověk rozhodne pro křest, jdou legrace stranou a od člověka se očekává vyzrálé chování.
Co když ho ale člověk ještě není schopen? Následuje jeden z oblíbených trestů, tzv. shunning (dočasné vyčlenění z komunity). To, že s ním přestanou všichni mluvit, by mu mělo pomoci uvědomit si svoji chybu a pomoci mu v pokání. Jak přesně se shunning používá nevíme, jen se prosáklo pár extrémních případů v souvislosti se zneužíváním. Tak kupříkladu za to, že jeden muž znásilňoval svoji švagrovou, byl vyčleněn na dva a půl měsíce. Mary Byler, která byla znásilněná svými bratry více než stokrát mezi 8. a 14. rokem věku, byla vyčleněna a následně zcela exkomunikována za to, že udala pachatele. Takže asi jak se to zrovna hodí... A propos, právě to, že je v systému snadné zastrašit a umlčet oběti trestných činnů je Amišům často vyčítáno. Od oveček se prý očekává naprostá pokora a poslušnost.
Další poznámky o Amiších najete v komentářích fotek. Jen dodám, že jsme ochutnali jejich vyhlášený dezert Shoofly pie z melasy, dále sýry a spoustu dalších delikates. Večer nás pak čekal další vtipný zážitek – kemp, který jsme si vybrali, byl těsně vedle zábavního parku, a vzhledem k tomu, že místo pro náš stan byl na samotném okraji, projížděl nám tam co čtvrthodinu vláček a zhruba každých deset minut horská dráha. Postupně jsme si ten randál začali užívat a na strojvedoucího vláčku dokonce troubit a mávat, což nám radostně oplácel. Vydrželo nám to až do zavírací doby parku (naštěstí existovala). Protože byla krásná noc, rozhodli jsme se spát pod širým nebem. To nám splatilo tím, že nás v noci pokropilo, takže jsme byli nuceni přebíhat do místní klubovny. Prostě kemp, na který budeme dlouho vzpomínat. Fotky zde.
Nevynechali jsme ani Philadelphii, i když musím říct, že nebylo zrovna o co stát... varováni domorodci (již od Lake Havasu City) jsme si jen prošli střed a pádili pryč. "Philly" je totiž stále jedno z nejnebezpečnějších měst...už nemá nejvyšší počet vražd na 100.000 obyvatel, jako tomu bylo před třemi lety, ale pořád tu vychází více než jedna na den. Parkovali jsme skoro u středu, ale i tak na nás čtvrť nedělala dobrý dojem - a lidé, které jsme potkávali v okolí, už vůbec ne. Rozveselila nás jen hlavní třída, kde jsme spatřili českou vlajku... a pod ní název ulice: "Česká". Každá ulice vedoucí z hlavní třídy se totiž jmenuje podle jména jedné země... pár fotek zde.
Washington, D.C.
O městě jako takovém nebudu moc psát, protože základní fakta a památky zná asi každý. Přidám jen jednu jedovatou poznámku: podle deníku the Washington Post je zde 35.000 lobbistů, což vychází na 198 exemplářů na kilometr čtvereční. Nás tu ovšem nezajímali lobisté, ale Finka Marianne, která nám tu nabídla ubytování zdarma. Je to úžasná žena, se kterou se výborně povídá, takže hned první noc jsme šli spát relativně pozdě, plni nových informací. Co jsme ušetřili na noclehu, jsme ale záhy zaplatili za odtažené auto... inu, když nepochopíte cedulku o tom, kde mají parkovat hosté a kde starousedlíci, musíte nést následky. K našim zkušenostem tak přibylo i to, že jsme ráno namísto prohlídky muzeí jeli vysvobodit auto z garáže víceméně pochybných existencí, to vše za 135 dolarů. Odpoledne jsme se tryskem snažili dohnat alespoň plánovanou procházku po středu Washingtonu, včetně nahlédnutí do Kapitolu. Bohužel tady mají ještě ztřeštěnější pravidla než obvykle - aby vás pustili dovnitř, veškeré tekutiny před policisty musíte vyhodit do přistavených popelnic (skříňky na zámky tam nemají). Při představě, že přijdu o kapky do očí, parfém apod., jsem to vzdala, takže jsme to s Filipem brali na etapy a vystřídali se před vchodem u mé kabelky. Následovala povinná procházka kolem Bílého domu, s pokusem objevit pověstnou zeleninovou zahrádku Michelle Obamové (jde národu vzorem tím, že si v krizi pěstuje vlastní věci na talíř, za kterýmžto účelem přeorala část trávníku u sídla amerických prezidentů) a rozhovorem s aktivistou, kterého jsme tu okukovali již loni v srpnu. Asi to myslí opravdu vážně.
Druhý den jsme strávili v muzeích – bylo opravdu nad čím žasnout, od eskymáckých kajaků po mistrně opracované diamanty. Brzy ráno jsme si ještě střihli frontu před Washington monument (to je ten velký bílý obelisk) – čekali jsme asi hodinu, a díky tomu jsme dostali lístky již(!) na pátou odpolední. Obrovský zájem asi podporuje i fakt, že lístky dostanete zadarmo.
Večer nás vytáhla Marianne do pravé korejské restaurace. V zajetí vůní a zvuků syčícího masa, které si tam hosté připravovali na plotýnkách přímo na stole, jsme (někteří tak trochu s hrůzou) zjistili, že prostírání obsahuje pouze jídelní hůlky, takže jsme se jali nacvičovat, k velkému pobavení vedle sedících Korejců. Nakonec nám dali rychlokurz, takže už konečně jím hůlkami správně. Co se tu člověk ještě nenaučí...
Fotky i s komentářem zde.
Druhý den jsme strávili v muzeích – bylo opravdu nad čím žasnout, od eskymáckých kajaků po mistrně opracované diamanty. Brzy ráno jsme si ještě střihli frontu před Washington monument (to je ten velký bílý obelisk) – čekali jsme asi hodinu, a díky tomu jsme dostali lístky již(!) na pátou odpolední. Obrovský zájem asi podporuje i fakt, že lístky dostanete zadarmo.
Večer nás vytáhla Marianne do pravé korejské restaurace. V zajetí vůní a zvuků syčícího masa, které si tam hosté připravovali na plotýnkách přímo na stole, jsme (někteří tak trochu s hrůzou) zjistili, že prostírání obsahuje pouze jídelní hůlky, takže jsme se jali nacvičovat, k velkému pobavení vedle sedících Korejců. Nakonec nám dali rychlokurz, takže už konečně jím hůlkami správně. Co se tu člověk ještě nenaučí...
Fotky i s komentářem zde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
