THAT'S ALL, FOLKS

Tak to je vskutku vše. Kdo máte zájem vidět jen naše fotky, klikněte zde. Podotýkám, že fotky nebyly nijak upravované.

Kdo jste učitel a máte zájem vyjet si objevit USA na vlastní pěst, se šlechetným přispěním Fulbrightovy nadace, další informace najdete zde. (Já osobně bych jela okamžitě znovu!)

A kdo chcete vidět poslední videorozlučku, kterou mi dala jedna moje třída jako překvápko na památku, najdete ji zde.

Pro další informace mě kontaktujte na lenka.sluneckova@gmail.com :-)

POSLEDNÍ NOC V LAS VEGAS

Ubytovali jsme se v levném hotelu nejblíže letiště. Jako bychom za tu dobu ještě netušili, že tím jsme si zajistili spoustu nestandartních zážitků... zpočátku jsme na to ale nemysleli. Naše veškerá pozornost se přesunula na snahu sbalit si ony dva kufry a jedno příruční zavazadlo pro každého s tím, že jsme v každém kufru měli pár věcí, které bychom byli ochotni při případném překročení váhy obětovat. Když jsme skončili, šli jsme si ulovit večeři do MGM Grand a projít se po městě. Ne, že bychom tam objevili něco nového, ale jen tak ze sentimentu...
Po návratu už stačilo jen poprosit hotelovou službu o ranní budíček a jít na kutě. Asi ve dvě v noci nás probudilo bušení na sousedy a křik: „Policie, otevřete!“ A protože zdi byly opravdu tenké, vzápětí jsme přes zeď poslouchali, jak ve vedlejším pokoji někoho zatýkají a provádějí tam domovní prohlídku. A protože ten někdo byl zřejmě dealer, několik hodin poté nás probudilo nelidské skučení prostitutky, která si šla pro svou dávku. Opět bušení na dveře, ale tentokrát doprovázené sérií dojemných proseb a drsných výhrůžek umně prošpikovaných sprostými slovy. Inu, můžeme říct, že s Vegas jsme se rozloučili stylově. Fotky z akce nemáme, jsme srabi:-)

HAVASUPAI

Poté, co se od nás odpojil Pafka v Salt Lake City, nás čekala rozlučka s našimi nejlepšími americkými kamarády. Pár dní před odletem jsme se tak všichni podle plánu ocitli na okraji strmého Arizonského kaňonu odříznuti od civilizace. Cíl byl jasný: přespat a brzy ráno přejít do chráněné indiánské vesničky na dně kaňonu, k vodopádům, které National Geographic označil za jeden z divů světa. Stany jsme si odvážně postavili právě na okraji srázu, a vzhledem k tomu, že nám jeden málem odlétl již během večera, a to i přes zatěžkání kameny, je celkem štěstí, že jsme se ve finále neocitli na dně propasti dřív, než jsme to měli v úmyslu.

Brzy ráno jsme vyrazili. Po stezce tou dobou běhalo jen pár zaprášených indiánských koní. Věděli jsme, do čeho jdeme: patnáct kilometrů na poušti, s krosnami se stany, vodou a veškerým jídlem na tři dny. Cesta se neskutečně vlekla, a brzy navíc nebyl nikde stín. Kim, pro kterou to byla první túra vůbec, si začala brzo stěžovat na bolesti nohou, zejména prstů. A protože už jí její manžel měsíc zatrénovával v chůzi v pohorkách, nikoho z nás nenapadlo jí nohy zkontrolovat. Škoda. Přišli bychom na to, že má perfektní francouzskou manikůru, a nehty tak dlouhé, že se jí při cestě z kopce hlavní tlak opírá do nehtového lůžka. Následující dva dny tak strávila v pantoflích a ve velkých bolestech; došlo i na propichování krvavých puchýřů pod nehty; a konečně, po návratu, odpadnutí celkem pěti nehtů. Bylo nám jí strašně líto, ale Kim to brala naprosto statečně a bolest jí nijak nezabránila neúčastnit se běžných činnosti v kempu, ani v koupání v průzračném jezírku pod rajským vodopádem, který byl jak vystřižený z kýčovitého filmu.

My ostatní jsme následující dny strávili lezením po vápencových skalách kaňonu a túrách po dně kaňonu, což mělo tu výhodu, že se dalo jít řekou. Nemusím asi zmiňovat, že v situaci, když se teplota ve stínu blíží ke 40°C možnost jít na výlet po pás ve vodě opravdu oceníte. Večery patřily Jasonovu vynikajícímu kuchařskému umění. Kdo by si pomyslel, že na denním menu daleko od civilizace budeme mít kuřecí steaky, lososa a čokoládový dezert s borůvkami! Po večeřích jsme vzpomínali na všechno, co jsme spolu za ten rok zažili a dodávali, co jsme si nestačili říct... plán strávit posledních pár dní v USA v ráji s našimi nejbližšími se vydařil.

Poslední den jsme museli vynést batohy zpátky do indiánské vesnice (necelé tři kilometry do kopce) a tam, uprostřed prachu a neudržovaných zahrádek plných odpadků (z vesnice si odvážím velké zklamání: místní indiáni nemají sice většinou co dělat, ale přece nebudou uklízet, že?), jsme čekali na helikoptéru. Na zpáteční cestu nás totiž čekal ještě jeden zážitek: proletět se helikoptérou nad ústím Grand Canyonu. Čekání se trochu protáhlo, protože přednost mají všichni místní, a indiáni se opravdu moc nesnažili, co se rychlosti a organizace týče. Naštěstí se nám alespoň podařilo letět hned za sebou, takže jsme se mohli společně vypravit do nejbližšího města, kde se s námi naši kamarádi naposledy rozloučili a předali nás do péče řidiče shuttle do Las Vegas. Cestu jsem přes slzy moc neviděla. Fotky z výletu zde.

GRAND TETON

O tomhle národním parku jsme vlastně ani neměli tušení ... jen jsme si podle mapy přečetli, že je připojený na Yellowstone, a tak jsme se rozhodli tam strávit den... nakonec jsme opravdu litovali, že jsme neměli víc času. Je totiž úchvatný. Milovníci hor určitě ocení majestátnost scenérií, jazykáři zase fakt, že se nejvyšší hora stále jmenuje tak, jak jí pojmenovali francouzští osadníci: Grand Teton, Velký prs. Fotky i s komentářem zde.

YELLOWSTONE

V plánování výletu jsme udělali další chybu: neověřili jsme si nadmořskou výšku Yellowstone. A tak se stalo, že jsme večer dorazili do kempu, který byl jen o tři sta metrů níže než vrchol Lomnického štítu, a nevěřícně kroutili hlavou nad kopečkem sněhu, vedle kterého jsme si měli postavit stan. Ačkoliv to byla letní dovolená, měli jsme vlastně štěstí – minulý týden tu totiž ještě byly sněhové závěje. Počesku jsme tedy zašli do nejbližší hospody a tam seděli, dokud nás nevyhodí. Pak jsme se na chvíli museli ještě schovat do auta před krupobitím, ale nakonec nám už nezbývalo nic než hrdinně čelit zimě a pokoušet se v ní usnout. Ráno už byly tři stupně nad nulou. Zima působila opravdu motivačně – všechny dny jsme strávili na túrách kolem gejzírů a bahenních jezírek, či na loukách, kde se doteď prohání stáda vypelichaných bizonů. Tenhle park nám co do zvířátek přál; viděli jsme i jeleny wapiti, pelikány, medvědy, hada... a v nižších nadmořských výškách bohužel i hejna komárů. Fotky i s komentářem zde.