ever been to ...?

THAT'S ALL, FOLKS

2009-11-09T06:18:00.000-08:00

Tak to je vskutku vše. Kdo máte zájem vidět jen naše fotky, klikněte zde. Podotýkám, že fotky nebyly nijak upravované.

Kdo jste učitel a máte zájem vyjet si objevit USA na vlastní pěst, se šlechetným přispěním Fulbrightovy nadace, další informace najdete zde. (Já osobně bych jela okamžitě znovu!)

A kdo chcete vidět poslední videorozlučku, kterou mi dala jedna moje třída jako překvápko na památku, najdete ji zde.

Pro další informace mě kontaktujte na lenka.sluneckova@gmail.com :-)

POSLEDNÍ NOC V LAS VEGAS

2009-11-09T06:09:00.000-08:00

Ubytovali jsme se v levném hotelu nejblíže letiště. Jako bychom za tu dobu ještě netušili, že tím jsme si zajistili spoustu nestandartních zážitků... zpočátku jsme na to ale nemysleli. Naše veškerá pozornost se přesunula na snahu sbalit si ony dva kufry a jedno příruční zavazadlo pro každého s tím, že jsme v každém kufru měli pár věcí, které bychom byli ochotni při případném překročení váhy obětovat. Když jsme skončili, šli jsme si ulovit večeři do MGM Grand a projít se po městě. Ne, že bychom tam objevili něco nového, ale jen tak ze sentimentu...
Po návratu už stačilo jen poprosit hotelovou službu o ranní budíček a jít na kutě. Asi ve dvě v noci nás probudilo bušení na sousedy a křik: „Policie, otevřete!“ A protože zdi byly opravdu tenké, vzápětí jsme přes zeď poslouchali, jak ve vedlejším pokoji někoho zatýkají a provádějí tam domovní prohlídku. A protože ten někdo byl zřejmě dealer, několik hodin poté nás probudilo nelidské skučení prostitutky, která si šla pro svou dávku. Opět bušení na dveře, ale tentokrát doprovázené sérií dojemných proseb a drsných výhrůžek umně prošpikovaných sprostými slovy. Inu, můžeme říct, že s Vegas jsme se rozloučili stylově. Fotky z akce nemáme, jsme srabi:-)

HAVASUPAI

2009-11-09T04:57:00.000-08:00

Poté, co se od nás odpojil Pafka v Salt Lake City, nás čekala rozlučka s našimi nejlepšími americkými kamarády. Pár dní před odletem jsme se tak všichni podle plánu ocitli na okraji strmého Arizonského kaňonu odříznuti od civilizace. Cíl byl jasný: přespat a brzy ráno přejít do chráněné indiánské vesničky na dně kaňonu, k vodopádům, které National Geographic označil za jeden z divů světa. Stany jsme si odvážně postavili právě na okraji srázu, a vzhledem k tomu, že nám jeden málem odlétl již během večera, a to i přes zatěžkání kameny, je celkem štěstí, že jsme se ve finále neocitli na dně propasti dřív, než jsme to měli v úmyslu.

Brzy ráno jsme vyrazili. Po stezce tou dobou běhalo jen pár zaprášených indiánských koní. Věděli jsme, do čeho jdeme: patnáct kilometrů na poušti, s krosnami se stany, vodou a veškerým jídlem na tři dny. Cesta se neskutečně vlekla, a brzy navíc nebyl nikde stín. Kim, pro kterou to byla první túra vůbec, si začala brzo stěžovat na bolesti nohou, zejména prstů. A protože už jí její manžel měsíc zatrénovával v chůzi v pohorkách, nikoho z nás nenapadlo jí nohy zkontrolovat. Škoda. Přišli bychom na to, že má perfektní francouzskou manikůru, a nehty tak dlouhé, že se jí při cestě z kopce hlavní tlak opírá do nehtového lůžka. Následující dva dny tak strávila v pantoflích a ve velkých bolestech; došlo i na propichování krvavých puchýřů pod nehty; a konečně, po návratu, odpadnutí celkem pěti nehtů. Bylo nám jí strašně líto, ale Kim to brala naprosto statečně a bolest jí nijak nezabránila neúčastnit se běžných činnosti v kempu, ani v koupání v průzračném jezírku pod rajským vodopádem, který byl jak vystřižený z kýčovitého filmu.

My ostatní jsme následující dny strávili lezením po vápencových skalách kaňonu a túrách po dně kaňonu, což mělo tu výhodu, že se dalo jít řekou. Nemusím asi zmiňovat, že v situaci, když se teplota ve stínu blíží ke 40°C možnost jít na výlet po pás ve vodě opravdu oceníte. Večery patřily Jasonovu vynikajícímu kuchařskému umění. Kdo by si pomyslel, že na denním menu daleko od civilizace budeme mít kuřecí steaky, lososa a čokoládový dezert s borůvkami! Po večeřích jsme vzpomínali na všechno, co jsme spolu za ten rok zažili a dodávali, co jsme si nestačili říct... plán strávit posledních pár dní v USA v ráji s našimi nejbližšími se vydařil.

Poslední den jsme museli vynést batohy zpátky do indiánské vesnice (necelé tři kilometry do kopce) a tam, uprostřed prachu a neudržovaných zahrádek plných odpadků (z vesnice si odvážím velké zklamání: místní indiáni nemají sice většinou co dělat, ale přece nebudou uklízet, že?), jsme čekali na helikoptéru. Na zpáteční cestu nás totiž čekal ještě jeden zážitek: proletět se helikoptérou nad ústím Grand Canyonu. Čekání se trochu protáhlo, protože přednost mají všichni místní, a indiáni se opravdu moc nesnažili, co se rychlosti a organizace týče. Naštěstí se nám alespoň podařilo letět hned za sebou, takže jsme se mohli společně vypravit do nejbližšího města, kde se s námi naši kamarádi naposledy rozloučili a předali nás do péče řidiče shuttle do Las Vegas. Cestu jsem přes slzy moc neviděla. Fotky z výletu zde.

GRAND TETON

2009-11-09T04:18:00.000-08:00

O tomhle národním parku jsme vlastně ani neměli tušení ... jen jsme si podle mapy přečetli, že je připojený na Yellowstone, a tak jsme se rozhodli tam strávit den... nakonec jsme opravdu litovali, že jsme neměli víc času. Je totiž úchvatný. Milovníci hor určitě ocení majestátnost scenérií, jazykáři zase fakt, že se nejvyšší hora stále jmenuje tak, jak jí pojmenovali francouzští osadníci: Grand Teton, Velký prs. Fotky i s komentářem zde.

YELLOWSTONE

2009-11-09T04:07:00.000-08:00

V plánování výletu jsme udělali další chybu: neověřili jsme si nadmořskou výšku Yellowstone. A tak se stalo, že jsme večer dorazili do kempu, který byl jen o tři sta metrů níže než vrchol Lomnického štítu, a nevěřícně kroutili hlavou nad kopečkem sněhu, vedle kterého jsme si měli postavit stan. Ačkoliv to byla letní dovolená, měli jsme vlastně štěstí – minulý týden tu totiž ještě byly sněhové závěje. Počesku jsme tedy zašli do nejbližší hospody a tam seděli, dokud nás nevyhodí. Pak jsme se na chvíli museli ještě schovat do auta před krupobitím, ale nakonec nám už nezbývalo nic než hrdinně čelit zimě a pokoušet se v ní usnout. Ráno už byly tři stupně nad nulou. Zima působila opravdu motivačně – všechny dny jsme strávili na túrách kolem gejzírů a bahenních jezírek, či na loukách, kde se doteď prohání stáda vypelichaných bizonů. Tenhle park nám co do zvířátek přál; viděli jsme i jeleny wapiti, pelikány, medvědy, hada... a v nižších nadmořských výškách bohužel i hejna komárů. Fotky i s komentářem zde.

Wyoming

2009-08-22T15:42:00.000-07:00

Původně jsme si mysleli, že Wyomingem jen projedeme do národního parku Yellowstone, ale pak jsme v letáčcích objevili, že v městečku Cody má zrovna být indiánské pow-wow (setkání), a navíc tam každý večer mají pravé rodeo, což byly přesně dva zážitky, o které bychom jinak přišli. Ještě jsem kluky splašila („Tam určitě nebudou mít ani potraviny, musíme někde sehnat obchod a nakoupit si na několik dní“), takže jsme jistou část výpravy trávili sháněním supermarketu, ale na omluvu budiž zmíněno, že kemp, ve kterém jsme spali předchozí noc, vypadal na to, že dál už to bude jen horší. Majitelé smrděli kozinou (bohužel tím pachem zamořili celou dřevěnou chajdu, která jim sloužila za kancelář) a kolem své polorozbořené rezidence měli shromážděné úctyhodné množství haraburdí. Po shlédnutí toalet jsem došla k závěru, že je zde bezpečnější se nekoupat... přesto jsme je o nocleh přímo prosili, i když byla kapacita kempu již obsazená – kromě pow-wow se totiž v tu samou dobu v kraji konal závod v dálkovém běhu, takže veškeré ubytovací kapacity byly tytam. Zmiňovaný ultramaratón shodou okolností končil právě v našem kempu, ale přestože první běžci začali dobíhat už v noci, a to doslova kolem našeho stanu, nikdo z nich nás nevzbudil. Jen ráno jsme se dozvěděli, že dvaatřicetiletá vítězka (!) zaběhla 50 mil (80 km) za neuvěritelných 8h 45min. No, nic pro mě, ale koho výzva zaujala, nechť si postuduje na oficiálních stránkách závodu: http://www.bighorntrailrun.com/

Následující den nás čekala jediná vpravě hororová cesta z našeho výletu po USA. Měli jsme totiž auto s automatickou převodovkou, a jeho majitel, náš dobrý kamarád, nás proškolil asi tímto způsobem: na tenhle režim to jede dopředu, na tenhle dozadu, nic jiného nebudete potřebovat. No jo, ale když je součástí vašeho výletu i sedlo ve 2.700 metrech a pak sjetí silnice dolů, při silném sklonu, brzdy už to na ten režim „dopředu“ moc nestíhají... To jsme tušili, ostatně varování byla i všude okolo silnice, jen jsme pořád byli na tom, že jiný režim podle odborníka nepotřebujeme... pak Pafka otevřel okénko a my se málem zadusili palčivým smradem spálené gumy. Na nejbližším odpočívadle jsem zastavila, a musím říct, že i to mě vyděsilo – z rozpálených brzdových destiček se totiž stává máslo, takže i když prošlápnete pedál na maximum, auto si ještě jede dál... Nakonec jsem přeci jen dobrzdila, a všichni jsme, notně vyklepaní, vystoupili ven, zíraje ze strázu, který začínal dva metry od nás a dumaje nad naším dalším krokem. Nakonec jsme se rozhodli nechat brzdy asi hodinu zchladnout. Při té příležitosti jsme si přečetli manuál na auto, nastudovali ostatní režimy, a pak se (tentokrát již pod Filipovou rukou a nohou, já jsem byla ještě trochu vedle z toho, že jsem nás všechny mohla zabít) rozjeli dál. Uvědomili jsme si ještě jednu začátečnickou chybu - po celou dobu chlazení gum jsme nechali otevřená dveře od auta, takže onen štiplavý pach se dokonale zažral do našich věcí i potahů auta. Kdo nezažil, nepochopí, ale málem jsme se v tom udusili. Pokoušeli jsme se o větrání s kombinací spreje s vůní slunečnice a mandarinky, ale i tak jsme ve finále všichni smrděli jako partička nezdařených uzenáčů.
Musí se nechat, že krajina tady už zase nabývá na dramatičnosti – vysoká pohoří, a zároveň pláně, kde se ještě prohání mustangové, do toho navíc skalisté kaňony podobné těm, co známe z Arizony, a jako třešnička na dortu národní park Yellowstone. Jinými slovy, Wyoming má turistům rozhodně co nabídnout.

Během dne jsme ještě zvládli vychytat akci místního přírodního parku, takže nás zdarma svezli na loďce kaňonem, a pak hurá na pow-wow do městečka Cody. Bohužel začalo tak pršet, že pow-wow odložili o hodinu později. Pokoušeli jsme se v ní najít kemp, který jsme si vytipovali na mapě, ale v tom lijáku, a s nejednoznačnými odbočkami, jsme to nějak nemohli najít... pak už byl čas se vrátit, abychom se dostali na odložené pow-wow. Byli jsme tam jediní, ostatním došlo, že to nemá cenu. Rozhodovali jsme se co dál, protože všechny levnější hotely byly samozřejmě obsazené účastníky pow-wow (kdo jste čekal, že si indiáni přivezou vlastní teepee, musím vás zklamat). Nakonec jsme se rozhodli pro variantu drahého hotelu, a vzhledem k tomu, že přestalo pršet, zašli jsme si ještě na rodeo.
Musím říct, že rodeo mě nikdy nelákalo, ale říkala jsem si, že bych ho asi měla zažít alespoň jednou v životě. Jsem ráda, že to bylo právě tady. I když totiž začalo hrozivě (jdete přímo nad ohradníky s býky a nemůžete se ubránit, je vám jich líto; do toho celá věc začne nájezdem kovbojek v neskutečně kýčovitých oblečcích a s vlajkami, a zpěvem hymny, následované v našem případě ještě sborovou modlitbou), byl to ve finále humorný spektákl, kde měli býci i jankovití koně dost navrch, a kde vám začalo být líto spíše kovbojů:)) Do toho byli komentátoři až překvapivě vtipní a prokládali adrenalinové situace, kdy se bojíte o život pošuků v sedle, výbornými scénami. Nejlepší byla asi ta, kdy si svolali všechny děti ze stadiónu do arény, zeptali se jich, jestli už mají nějaký místní suvenýr. Když děti odvětily, že ne, vybídli je k tomu, aby si sebrali hrstičku hlíny z arény a strčili si jí na památku do kapsy. Děti to, s jiskrami v očích, k velkému zděšení většiny rodičů, ochotně udělaly. A co víc: vzápětí mezi děti pustili asi tři vzrostlejší telátka s jasnou instrukcí: kdo je chytne, dostane další suvenýr, tentokrát hodnotnější. Spustila se naprostá mela, děcka na nic nečekala, a hrnula se na telata jako dav kobylek. V další vteřině šlo vnímat už jenom masu barev a dvanácti kopyt... to, co zbylo na startovní čáře byla skoro ještě batolata, co neuměla ještě pořádně chodit, nicméně pořadatelům ani telatům to očividně nevadilo... nechápala jsem, s jakou vervou šly děti do všeho, co se jim řeklo, a to i naprosto proti selskému rozumu (k velkému pobavení nás nerodičů, samozřejmě). Naštěstí se nikomu nic nestalo, a všichni jsme se na konci odebírali domů vysmátí, a o netradiční zážitky bohatší. Fotky zde.

Druhý den jsme si přeci jen zašli na Pow-wow. Fotky najdete zde. A jestli se vám zdá, že někteří indiáni svou barevností připomínají spíše brazilské tanečníky, nedivte se. Měli totiž soutěž kostýmů.

South Dakota

2009-08-22T14:31:00.001-07:00

V Jižní Dakotě už zase začíná pořádné vzrůšo. Zajeli jsme se mrknout na celosvětově známé vytesané hlávky prezidentů. Naštěstí psal místní průvodce někdo, do měl rád fotografy, takže správně doporučil, že je monument Mt. Rushmore nejlepší fotit ráno, když je osvícen. Je to přesně to, co mi tak často schází... člověk se škrábe s foťákem na nějakou vyhlídku, jen proto, aby zjistil, že je kýžený objekt v hlubokém stínu, a tudíž téměř nemá cenu ho fotit. Při putovním výletě nemáte tolik času, abyste se na něj škrábali ještě jednou, až bude objekt osvícený, takže se musíte spokojit s odhadováním stínů v dané době podle map a plánků. Nechápu, že ještě někoho nenapadlo zahrnout do průvodců poznámky, kdy je nejvhodnější vyrazit památky či jiné turistické zajímavosti fotit; takový jednoduchý nápad, a přitom je k nezaplacení!
Po menším kufrování po okolí (způsobené mou momentální indispozicí číst mapy) jsme si tak našli příjemný kemp a těšili se na klidnou noc. Ta byla vzápětí trochu došperkována tím, že se ochladilo, a pak začalo přerývaně pršet; ale ještě mezi tím se podařilo našim sousedům udělat takový oheň, že ani deště ho zcela neuhasily, pročež nám skomírající polozuhelnatělá polena dotvářela kouřovou kulisu už tak bezútěšně vypadajícího večera. Kouř šel, jak jistě tušíte, zásadně jen na náš stan, takže se majitelé neobtěžovali s tím cokoliv dělat. Naštěstí jsme měli tajnou zbraň v podobě zbylých zásob rumu, takže nám to za chvíli zase tak moc nevadilo.
Cestou z Mount Rushmore jsme se stavili ještě učebnicovém městečku z dob zlaté horečky, Deadwoodu (asi znáte ze stejnojmenného seriálu, držícího se, až překvapivě, reálií – tedy až na milostný románek v druhé části příběhu), a na Devils Tower. Další popis najdete u popisků fotografií zde.

Minnesota

2009-08-22T14:05:00.002-07:00

Pramení tu Mississippi, ale nás zajímalo město, o kterém nám pověděl Filipův holič v Lake Havasu City, ze kterého ze vyklubal čtvrtČech (měl českou babičku, ještě si pamatoval některá česká slova, většinou nadávky). Oním městem nebylo nic menšího než Nová Praha, tedy New Prague. Musím říci, že nás lehce zklamalo. Po počátečním nadšení z českých (i když někdy lehce zkomolených) názvů se ukázalo, že česky se tu na ulicích nemluví, a po vyšetřování vyslýcháním domorodců jsme zjistili, že většina z nich prý neumí ani těch pár slov. Přesto se sem kdysi imigranti od nás sjížděli za budováním ještě lepších zítřků než těch, co je čekaly doma. Třeba by je potěšilo to, co jsme tam viděli... k posouzení zde.

Wisconsin

2009-08-22T14:05:00.001-07:00

Krásná jezera a lesy, pozoruhodnosti ale pokulhávají... pádíme dál!

Illinois

2009-08-22T13:51:00.000-07:00

Nebýt Chicaga, asi bychom také jen projížděli... problém je v tom, že zdejší vnitrozemí se zdá být podobné tomu našemu, takže člověk tu neuvidí nic, co by mu vyrazilo dech tak, jako třeba arizonská poušť či vysoká pohoří na západním pobřeží.
Chicago, na druhou stranu, stojí za návštěvu. Nejen, že je to rodiště mrakodrapů, ale stojí na předních příčkách snad ve všem, od kultury a dopravy přes finance, které jím protečou. Místní letiště O'Hare je druhé nejrušnější na světě. Do r. 2004 ve městě pracoval Barack Obama, ale město se do historie národa zapsalo i jinými pověstnými kapitolami – jazzem, gangstery v čele s Al Caponem, prvním černoch zvoleným do pozice starosty (1983), vlnou imigrantů přinášejících ty nejlepší recepty z celého světa, populární talk show Oprah Winfrey, či (mou oblíbenou) This American Life – pořadem, které vysílá Public Radio International. Pakliže máte zájem cvičit poslech americké angličtiny na inteligentním a posluchačsky strhujícím materiálu, máte možnost poslouchat jednotlivé epizody zdarma na internetu (zde).
I tentokrát jsme se vložili do rukou zkušeného průvodce – Američana Christiana, který již dávno zahořel pro jazyk český a teď ho učí v Chicagu na univerzitě. Mluví opravdu výborně; jsem přesvědčená, že to už není jen o učení, ale i o přirozeném talentu. A samozřejmě v Čechách i žil, což byl vlastně důvod, proč jsme se s ním před lety seznámili na LFŠ v Uherském Hradišti. Christian se ukázal být skvělým společníkem. Brilantně naplánoval výlet na kolech (Chicago je totiž jedna velká placka), na jehož zastávkách nám ukazoval nejdůležitější památky. Už to samo o sobě pro nás byl zážitek, ale ukázalo se, že ho dokáže ještě trumfnout, a to svým gastronomickým uměním. Nabídl nám skvělý vlastnoručně upečený chléb (Christian si dokonce doma pěstuje vlastní kvásek) i domácí zmrzlinu (tomelovou a pepřovou)... nestačili jsme zírat!
Když už jsme byli v Chicagu, museli jsme si splnit další gastro povinnost: ochutnat Chicagskou deep dish pizza. Je to vlastně taková pizza obráceně: tenká vrstva těsta, a na ní tak 3-4 cm suga, sýra, a přísad dle libosti. Do restaurace jsme šli ve čtyřech, a zprvu jsme reagovali trochu nedůvěrivě, když nám Christian doporučil objednat si jen dvě střední pizzy. Zrádnost daného pokrmu nám došla přesně po druhém kousku, když jsme zjistili, že třetí už by byl zdravotní riziko, a stejně už se nemá kam vejít... nakonec jsme si museli nechat ještě asi pět zbylých dílků zabalit a měli jsme je na večeři. Neuvěřitelné...
Fotky z Chicaga zde.

Indiana

2009-08-22T10:40:00.001-07:00

Stále podjíždíme velká jezera... k vidění tu ale podle průvodců kromě nich nic moc není, takže jedeme dál. Ostatně, posuďte sami.... turisty do Indiany lákají na město jménem Santa Claus, ohromnou kouli z barvy, či sluneční hodiny ve tvaru velké ženské nohy, aneb to si necháme s klidem ujít.

Ohio

2009-08-22T10:39:00.001-07:00

Je to třicátý čtvrtý stát v pořadí co do velikosti a sedmý co do zalidněnosti. Asi si dokážete představit, jak to vypadá... Jen jsme projížděli.

A zpátky do státu New York ...

2009-08-22T09:16:00.000-07:00

… abychom nezapomněli na další zdejší úkaz: Niagarské vodopády. Ty najdete poblíž města Buffalo, které je navíc samo o sobě pověstné svými kuřecími křidýlky. Město Niagara Falls na břehu vodopádů byla další oblast, před kterou nás známí varovali (co se noclehu či procházek po širším okolí týče). Prý je tam vysoká kriminalita díky tomu, že většina místních továren je už dávno zavřená, a v regionu panuje vysoká nezaměstnanost. Naštěstí jsme měli domluvený nocleh u maminky naší kamarádky, takže jsme se nemuseli ničeho obávat. Pat navíc pracuje jako zdravotní sestra v místní věznici, takže většinu zdejších kriminálníků zná hezky z první ruky; oni se k ní venku buď nehlásí, nebo jí spíše projevují respekt. I tady povolání naší hostitelky slibovalo zajímavý rozhovor, a když se k tomu přidá to, že je to bývalá hippie, co byla ve Woodstocku i na koncertech většiny velkých jmen té doby, a navíc o tom ráda vypráví, zase musím konstatovat, že nám noc u ohně a den u vodopádů nestačil. Vidět vodopády ne z pohledu turisty, ale z pohledu návštěvy místního, je daleko zajímavější. Tak například jsme se dozvěděli, do jaké jeskyně se kdysi Pat chodila vídat se svojí partičkou, a to, že se tam odsud daly házet jointy do Niagary, když slyšeli, že jde policie... historek bylo spousty, rozhodně jsme se nenudili:). Před naším odjezdem nás ještě vzali do nejvyhlášenější restaurace v Buffalu – té, kde se zrodila legenda Buffalo chicken wings. Ačkoliv mě kuřecí křidýlka nikdy předtím neoslovila, musím říct, že tahle byla naprosto geniální. Jsem tak ráda, že jsme vyfasovali dvě lahve se zázračným sósem na cestu do Čech! Fotky zde.

Massachutsets

2009-08-22T08:42:00.000-07:00

Na programu jsme měli další historický klenot USA – Boston, notně okořeněný tím, že jsme měli přespávat u známých našich známých. Z Karly a Steva se nakonec vyklubali super a vstřícní lidé, a to i přes to, že jsme k nim dorazili poměrně pozdě, a vloupávali jsme se k nim přes terasu (nějak jsme minuli ten správný vchod). Karla pracuje v občanské společnosti, která se pokouší prosadit větší uvědomělost Američanů ohledně životního prostředí (což je nadmíru těžký úkol, protože součástí její práce je i lobovat u politiků, u kterých je často cokoliv mimo přímých finančních zájmů až na posledním místě) a Steve je učitelem v jedné učiteli obávané místní střední škole (což zvládá s přehledem, protože před tím učil ve vězení – má rád výzvy). Už jejich povolání slibovala šťavnaté rozhovory, a když se k tomu ještě přičte to, že Steve je bývalý punker a v jejich knihovně najdete opravdové literární perly, bylo jasné, že nám dva dny nebudou stačit, abychom je zpovídali ze všeho, co nás na nich zaujalo. Zhruba okolo půlnoci, když už se nám všem klížila víčka, jsme ještě vyfasovali od našich hostitelů průvodce Bostonem, a šli načerpat energii na další den ťapkání ve městě.
Boston je nádherné město, se zachovalým historickým jádrem, které se snoubí s vytříbenou moderní architekturou. K tomu připočtěte parky, přístav, luxusní starobylou rezidenční čtvrť Beacon Hill, a samozřejmě Harvardskou univerzitu v Cambridge, kde, jak praví jedna z mých oblíbených autorek, si ani neodplivnete, aniž byste netrefili někoho s titulem. Prostě je co prozkoumávat, i když bylo bohužel zrovna zavřené muzeum dokumentující nejznámější místní událost - Bostonské pití čaje (historická loď procházela rekonstrukcí). Škoda, podle Steva si tam můžete na zkoušku hodit krabicí s čajem ...
Když přístav, tak přístav. Večer nás naši hostitelé vzali na večeři do podniku specializujícího se na ryby a ostatní mořské potvory. Jídlo bylo skvělé, ceny odpovídající. Ono je to vlastně s cenami v amerických restauracích trochu složitější, takže si dovolím vsuvku: tady číšníci dostávají naprosté minimum, a zbytek si vydělávají na dišku. Běžné diško v restauraci (ne v rychlojídelně typu McDonnald's) tak tvoří 25% až 30% z ceny. Jinými slovy, jen za diško jsme tam nechali 30 dolarů, tedy částku, za kterou bychom si v McDonnald's koupili zhruba šest kompletních jídel (menu). Na druhou stranu, kvalita nabízeného jídla se v obou podnicích opravdu nedá srovnávat...
Protože jsme za jídlo platili my, pozvali nás Steve a Karla ještě na skleničku do baru v nejvyšším patře jednoho zdejšího věžáku. Nóbl bar s vlastní jazzovou kapelou a s dechberoucími výhledy na město byl dalším místem, kam bychom sami při návštěvě bez průvodců asi nezabrousili, takže jsme rádi, že nás sem vytáhli. Jestli to klapne, mohli bychom se s nimi do roka vidět – Steve totiž učí historii a každoročně vozí vybranou skupinku studentů do Evropy, aby na vlastní oči viděli koncentrační tábory, Berlínskou zeď apod., a Praha je jednou z jejich zastávek. Vzhledem k tomu, že se mu moc líbí, a pořád o ní básní Karle, asi si k nám do Čech udělají soukromou dovolenou, na což se už moc těšíme.
Fotky z Bostonu zde.
PS: tohle s tím moc nesouvisí, ale nemůžu nezmínit: po zralé úvaze se prý kolegové ze Stevovy školy rozhodli nejezdit na školní výlety do Polska, neboť se jim tam prý občas stávalo, že místní obyvatelstvo přehnaně reagovalo na černošské studenty, naznačujíc, že jsou opice (konkrétně jim prý mávali před hlavami banány přivázanými na tyčce) – věřili byste tomu? Nikdy jsem nic podobného neslyšela...

Connecticut

2009-08-22T07:37:00.000-07:00

„Connecticut is a bedroom state to the New York“, tvrdili naši kamarádi. Většina z 3,5 mil. obyvatel státu Connecticut totiž dojíždí pracovat přes den do New Yorku, takže se z tohoto ministátečku vlastně opravdu stala jedna velká ložnice. My jsme jen projížděli.

New York

2009-08-22T07:18:00.000-07:00

Ráno nám pohledem z okna značně klesla nálada. Výlet lodí k Soše Svobody byl sice již zarezervovaný, ale kvůli silné mlze hrozilo, že z tohohle nejznámějšího symbolu uvidíme tak maximálně lýtko. Deštík na parkovišti u molu tomu nepřidal... nakonec se mlha začala líně zvedat, ale do idylky to mělo daleko, a zbytek dne na tom byl podobně.
„Nemáte rozbitý foťák?“, ptala se nás po Skype Filipova matička, když viděla naše fotky.
„Proč?“, vyzvídali jsme.
„Na všech fotkách máte takovou šedou oblohu...“
Museli jsme se začít smát; i pro nás už se totiž stala stále modrá jasná obloha jihozápadu USA samozřejmostí.
Ale zpátky do New Yorku. Sochu jsme nakonec viděli celou (jen na ochoz se v té době ještě nesmělo, to povolili až o pár týdnů později), ale víc nás zaujal Ellis Island – ostrov, kam dřív přiváželi imigranty, aby si mezi nimi vybrali, koho si do země vpustí, a koho ne. V původní budově dnes najdete muzeum s kouzelnou sbírkou předmětů a krojů, které si imigranti přiváželi s sebou, dobové letáky, interaktivně zpracované statistiky, a kinosálek, kde vám pustí film, díky němuž se vžijete do kůže nebožáků, co byli ochotní zanechat kvůli vidině lepšího života doma doslova vše, a k tomu absolvovat vysilující plavbu lodí přes Atlantik (a aby pak, v případě těch s menším štěstím, byli posláni zase zpátky). Samozřejmě jsme našli i památky po Češích:).
Když jsme se ocitli zpátky na pevnině, naskočili jsme do auta a rozhodli se pro napůl sebevražednou misi: dojet autem na Manhattan a najít místo k zaparkování. Řízení v samotném srdci New Yorku je totiž opravdu o nervy... žluté taxíky vám nedají šanci, a hází vám suverénně „myšky“, mezery mezi auty se počítají snad na milimetry, a k dotvoření dokonalé podoby Bombaje navíc všichni troubí. Jakékoliv zpomalení, či změna směru, je tak silně adrenalinový zážitek. Parkování, naproti tomu, zatíží spíše vaši kapsu. Ostatně, jak jinak; jsme na ostrůvku, kde si na sebe vydělává opravdu každý kousek půdy. Nakonec jsme zaparkovali za přijatelných 35 dolarů na den (cca 600 Kč) a přesedlali na kombinaci metro – vlastní nohy. Metro je fajn, i když našinci chvíli trvá, než zjistí, že na stejné lince jezdí vlastně linek několik. Dá se to přirovnat k českému systému vlaků – některý staví ve všech zastávkách, některý je spěšný, některý rychlík. Turista si tak neustále musí číst blikající nápisy na vlacích, aby nepřejel.
Nebudu komentovat místa, na kterých jsme byli – to zjistíte z fotek (zde). Nejdůležitější část pro nás byla nezachytitelná: uvolněná nálada na ulicích, přátelští domorodci, pocit, že se pořád něco děje, a pořád je na co se dívat... to vše mísící se s vůní grilovaného masa linoucí se od pouličních stánků, které nabízejí vynikající kebab i zdejší vyhlášené párky v rohlíku. Každou chvíli tu narazíte na místo, které znáte z filmů či knih... shrnuto, podtrženo: do New Yorku se musím ještě někdy vrátit, a na déle než pár dní.
Manhattanu patří ještě jedno prvenství, co se naší výpravy týče: stavěla nás tu policie! Filip totiž na křižovatce odbočil doprava na červenou, což je v Arizoně zcela normální, podporovaná praktika, ale tady, jak jsme se dozvěděli od místní nabroušené policistky, dopravní přestupek. Ona dáma v černém pak chtěla vidět doklady od auta a řidičský průkaz, což neměla dělat. Mezinárodní řidičský průkaz, kterého se jí dostalo, jí totiž naprosto zmátl – očividně ho ještě nikdy neviděla. Navíc jsme byli Češi, co řídí auto s Arizonskou značkou registrované na někoho úplně jiného, takže ve snaze vysvětlit paní policistce situaci jsme jí okýnkem v rychlém sledu vyvalili vlnu dokumentů obsahující naše pasy, víza, papíry od auta, pojistky a papír, ve kterém Jason vysvětluje, že nám auto zapůjčil na naší cestu po USA. To všechno jí uzemnilo tak dokonale, že jen zamumlala, že tentokrát to je jen varování, ale ať už to příště neděláme, a pustila nás:).

New Jersey

2009-08-22T06:20:00.000-07:00

New Jersey je prý na nejspodnější příčce z celých USA, co se týče výskytu deprese. Možná je to tím, že bylo dlouho vyhlášeno nejzkorumpovanějším místem v celých Spojených státech, takže úředníci tu nemuseli s těžkou hlavou řešit, kde vezmou na dárky pro nejbližší. Po našem návratu do Čech policie při razii zatkla 44 politiků, úředníků, a dokonce i rabínů za různé typy zločinů od praní špinavých peněz po obchod s ledvinami. Po nás naštěstí naše orgány nikdo nechtěl. Totéž se bohužel nedá říci o penězích, neboť právě tady jsme spali v jednom předraženém motelu, který byl navíc tak čerchmantsky schovaný, že jsme ho naši po frenetickém objíždění po okolí až na třetí pokus. Ještě večer jsme si stihli po internetu zamluvit na druhý den výlet k Soše Svobody (suchou nohou se tam totiž lze dostat jen na palubě lodi), a hurá do hajan!

NAŠE ALBA NA WEBU

2009-08-06T01:20:00.000-07:00

NAŠE FOTKY Z USA NAJDETE ZDE.

Pensylvánie

2009-08-04T13:30:00.000-07:00

Sem nás to přirozeně táhlo za hlavním lákadlem - Amišové. Počítám, že jste o nich už slyšeli, možná dokonce i viděli parodii „Amish paradise“ od Weird Al Yankovice, kde jsou krásně vidět jejich bryčky i tradiční oděvy (zde). My jsme se vydali přímo do Lancaster County, kde jich je nejvíc. Jeli jsme i do vesničky s kuriózním názvem Intercourse a doufali, že atmosféra tam bude podobná, jako v onom videoklipu – izolovaná vesnice, zastydlá v sedmnáctém století. Nic takového se nekonalo... vedle domu Amišů najdete s klidem i obchoďák, a co víc – Amišové si tam chodí nakupovat. S okolním světem čile obchodují, o izolaci nemůže být řeč. Po počátečním šoku jsme samozřejmě zatoužili dozvědět se víc, takže jsme zašli nejprve do muzea, a poté do ukázkového Amišského domu s výkladem. Ve zkratce:
Amišové vznikli z protestantské reformní církve v Evropě. Věřili v očistu církve a mj. i v to, že ke křtu nemá docházet v dětském věku, ale v dospělosti, aby si člověk měl šanci vybrat, zda chce být členem církve či nikoliv (dodnes ke křtu dochází nejdříve v šestnácti letech). Původně se stoupencům této myšlenky říkalo anabaptisté. Jak už to bývá, v proudu se vyčlenilo několik vůdců a jejich následovníků; „Amišové“ se začalo říkat následovníkům Jacoba Ammana. Do USA přišli z německy mluvící části Evropy mezi 1690 a 1860. Nesídlí jen v Pennsylvánii, ale i v 22 dalších státech a jedné Kanadské provincii. Jejich populace překvapivě vzrůstá – už jich je na 85.000.
Amišové dnes se drží stále stejných principů jako jejich zakladatelé ze 17. století, ať už hovoříme o křtu, doktrínách, zvycích, jazyku, oblečení, či rodinného života. Nežijí však ve vakuu. Technologie jim sice nesmí narušovat rodinný život, ale zcela ji neodmítají. Například lednice je dnes už nedílnou součástí domácnosti, jen musí být na plyn, protože elektřina je stále zakázaná. Telefon nesmí být v domě, ale pakliže je venku telefonní budka, může jí Amiš použít. Na tržnici jsme viděli i mladé Amišky s mobilním telefonem. Buď je doma zatajují, nebo o mobilech rodiče ví, ale platí zákaz je používat doma.
Pro turistu se jejich způsob života může zdát poněkud pochmurným – vše se řídí podle církevních pravidel (tzv. Ordnung), dětská práce je samozřejmostí, pro dospělé znamená „život“ triumvirát kostel, domov a pole (popřípadě obchod). Nemůžete si vybrat ani to, co budete nosit za oděv (změnu přikázané barvy můžete ovlivnit jen tím, že se vdáte). Náctiletým se ale povoluje rumspringa - doba, kdy nad nimi dospěláci tak trochu zamhouří očka. V šestnácti prý chlapci většinou dostanou svou první bryčku, aby mohli klackovat po okolí:) Jedna místní pamětnice nám vyprávěla, že sousedovic kluk, Amiš, si dokonce tajně koupil auto, a bryčku používal jen jako dopravní prostředek ke skrýši s autem a zpět. Jakmile se ale člověk rozhodne pro křest, jdou legrace stranou a od člověka se očekává vyzrálé chování.
Co když ho ale člověk ještě není schopen? Následuje jeden z oblíbených trestů, tzv. shunning (dočasné vyčlenění z komunity). To, že s ním přestanou všichni mluvit, by mu mělo pomoci uvědomit si svoji chybu a pomoci mu v pokání. Jak přesně se shunning používá nevíme, jen se prosáklo pár extrémních případů v souvislosti se zneužíváním. Tak kupříkladu za to, že jeden muž znásilňoval svoji švagrovou, byl vyčleněn na dva a půl měsíce. Mary Byler, která byla znásilněná svými bratry více než stokrát mezi 8. a 14. rokem věku, byla vyčleněna a následně zcela exkomunikována za to, že udala pachatele. Takže asi jak se to zrovna hodí... A propos, právě to, že je v systému snadné zastrašit a umlčet oběti trestných činnů je Amišům často vyčítáno. Od oveček se prý očekává naprostá pokora a poslušnost.
Další poznámky o Amiších najete v komentářích fotek. Jen dodám, že jsme ochutnali jejich vyhlášený dezert Shoofly pie z melasy, dále sýry a spoustu dalších delikates. Večer nás pak čekal další vtipný zážitek – kemp, který jsme si vybrali, byl těsně vedle zábavního parku, a vzhledem k tomu, že místo pro náš stan byl na samotném okraji, projížděl nám tam co čtvrthodinu vláček a zhruba každých deset minut horská dráha. Postupně jsme si ten randál začali užívat a na strojvedoucího vláčku dokonce troubit a mávat, což nám radostně oplácel. Vydrželo nám to až do zavírací doby parku (naštěstí existovala). Protože byla krásná noc, rozhodli jsme se spát pod širým nebem. To nám splatilo tím, že nás v noci pokropilo, takže jsme byli nuceni přebíhat do místní klubovny. Prostě kemp, na který budeme dlouho vzpomínat. Fotky zde.
Nevynechali jsme ani Philadelphii, i když musím říct, že nebylo zrovna o co stát... varováni domorodci (již od Lake Havasu City) jsme si jen prošli střed a pádili pryč. "Philly" je totiž stále jedno z nejnebezpečnějších měst...už nemá nejvyšší počet vražd na 100.000 obyvatel, jako tomu bylo před třemi lety, ale pořád tu vychází více než jedna na den. Parkovali jsme skoro u středu, ale i tak na nás čtvrť nedělala dobrý dojem - a lidé, které jsme potkávali v okolí, už vůbec ne. Rozveselila nás jen hlavní třída, kde jsme spatřili českou vlajku... a pod ní název ulice: "Česká". Každá ulice vedoucí z hlavní třídy se totiž jmenuje podle jména jedné země... pár fotek zde.

Washington, D.C.

2009-08-04T11:42:00.000-07:00

O městě jako takovém nebudu moc psát, protože základní fakta a památky zná asi každý. Přidám jen jednu jedovatou poznámku: podle deníku the Washington Post je zde 35.000 lobbistů, což vychází na 198 exemplářů na kilometr čtvereční. Nás tu ovšem nezajímali lobisté, ale Finka Marianne, která nám tu nabídla ubytování zdarma. Je to úžasná žena, se kterou se výborně povídá, takže hned první noc jsme šli spát relativně pozdě, plni nových informací. Co jsme ušetřili na noclehu, jsme ale záhy zaplatili za odtažené auto... inu, když nepochopíte cedulku o tom, kde mají parkovat hosté a kde starousedlíci, musíte nést následky. K našim zkušenostem tak přibylo i to, že jsme ráno namísto prohlídky muzeí jeli vysvobodit auto z garáže víceméně pochybných existencí, to vše za 135 dolarů. Odpoledne jsme se tryskem snažili dohnat alespoň plánovanou procházku po středu Washingtonu, včetně nahlédnutí do Kapitolu. Bohužel tady mají ještě ztřeštěnější pravidla než obvykle - aby vás pustili dovnitř, veškeré tekutiny před policisty musíte vyhodit do přistavených popelnic (skříňky na zámky tam nemají). Při představě, že přijdu o kapky do očí, parfém apod., jsem to vzdala, takže jsme to s Filipem brali na etapy a vystřídali se před vchodem u mé kabelky. Následovala povinná procházka kolem Bílého domu, s pokusem objevit pověstnou zeleninovou zahrádku Michelle Obamové (jde národu vzorem tím, že si v krizi pěstuje vlastní věci na talíř, za kterýmžto účelem přeorala část trávníku u sídla amerických prezidentů) a rozhovorem s aktivistou, kterého jsme tu okukovali již loni v srpnu. Asi to myslí opravdu vážně.
Druhý den jsme strávili v muzeích – bylo opravdu nad čím žasnout, od eskymáckých kajaků po mistrně opracované diamanty. Brzy ráno jsme si ještě střihli frontu před Washington monument (to je ten velký bílý obelisk) – čekali jsme asi hodinu, a díky tomu jsme dostali lístky již(!) na pátou odpolední. Obrovský zájem asi podporuje i fakt, že lístky dostanete zadarmo.
Večer nás vytáhla Marianne do pravé korejské restaurace. V zajetí vůní a zvuků syčícího masa, které si tam hosté připravovali na plotýnkách přímo na stole, jsme (někteří tak trochu s hrůzou) zjistili, že prostírání obsahuje pouze jídelní hůlky, takže jsme se jali nacvičovat, k velkému pobavení vedle sedících Korejců. Nakonec nám dali rychlokurz, takže už konečně jím hůlkami správně. Co se tu člověk ještě nenaučí...
Fotky i s komentářem zde.

Virginia

2009-06-21T08:02:00.001-07:00

Někdy se jí říká „Old Dominion“ nebo „Mother of Presidents“, neboť byla rodištěm osmi prezidentů. Počítám, že každý, kdo se kdy učil témata k maturitě, ví, že první kolonií byl právě Jamestown ve Virginii, v roce 1607. Romantická srdéčka pak pookřejí při vzpomínce na milostný příběh o Pocahontas, kterou více než její prastarý rod a otec zajímal kapitán John Smith (načež si vzala jiného bělocha). To byly ale jen počátky státu, který ve své historii nepřišel o nic z turbulentních událostí dalších století – od formování ústavy, Války o nezávislost, zakládání D.C. (district of Columbia), Války Severu proti Jihu (nejvíce bitev bylo právě zde, ve Virginii) až po segregaci a desegraci černochů. Ano, pakliže vás napadá, co se dělo s americkými černochy, kteří bojovali za USA ve druhé světové válce, zde je odpověď: po návratu se vrátili zpátky do svých segregovaných čtvrtí, škol, nemocnic, čtvrtí, a vymezených částí autobusů. Jeden by myslel, že když mohou za svoji zemi položit život, bude jim jejich země dávat něco na oplátku.... ve skutečnosti jim bílí státníci nabídli jen doktrínu „separate but equal“ - budou žít odděleně, ale rovnoprávně (tj. na stejné životní úrovni). Samozřejmě to neplatilo – kvalita zařízení pro černé byla téměř vždy podstatně horší. Desegregace tu proběhla v r. 1951, a na masivní protesty místních obyvatel ty školy, které umožňovaly i vzdělání jak bílým, tak černochům, alespoň od r. 1958 nedostávaly finanční podporu. Segregace byla ve Spojených státech zakázaná až v r. 1964, a diskriminace proti černošským hlasům při volbách byla postavena mimo zákon v r. 1965, ale o tom jsem už, myslím, psala.
Z moderních událostí, které si budete pamatovat, nemůžu nezmínit nálet na Pentagon 11. září 2001, či tragickou událost, v níž vyšinutý student univerzity před dvěma lety postřílel třicet dva studentů. My jsme jen projížděli, ale ve Washingtonu, D.C., jsme si zašli do muzea na fascinující výstavu ostatků kostí prvních osadníků v Jamestownu, rekonstruující jaký asi měli život a smrt. Výstava vás provází v detektivním duchu forenzní medicíny, takže se neudíte... jestli máte v plánu zajet teď někdy do Washingtonu, určitě si nenechte ujít!

Severní Karolína

2009-06-10T03:22:00.001-07:00

Severní Karolína byla pojmenována na počest dalšího anglického krále, Karla I. Jestliže máte rádi filmy jako Poslední mohykán, Kukuřičné děti, Uprchlík, Zelená míle, Barva nachu, Hříšný tanec, či Hannibal, Severní Karolína bude váš oblíbený stát – ty všechny byly totiž natočeny ve zdejších filmových studiích.
Existuje několik vysvětlení, proč se obyvatelům Severní Karolíny říká „Tar heels“ - dehtové paty, ačkoliv pravý původ označení zůstává stále neznámý. My jsme jen projížděli.

Jižní Karolína

2009-06-10T03:18:00.000-07:00

Jen dvě perličky...
V tomhle státě rozhodně nepřejí neřesti. Kasína jsou tu zakázaná. Alkohol se smí prodávat jen od pondělí do soboty od 9:00 – 19:00. O prodeji alkoholu v neděli pak mohou rozhodnout jednotlivé counties (okresy, kraje, regiony) v referendu.
V bažinách Jižní Karolíny se dá pěstovat rýže. Nejvíce pěstovanou plodinou zde je ale stále tabák. Jen jsme projížděli.

Georgia

2009-06-10T03:17:00.000-07:00

byla pojmenována na počest Jiřího II (George II). Paradoxně byla jednou z původních třinácti kolonií, které se nakonec britské nadvládě postavily. Tím však její dramatická historie nekončila – jako ve vůbec prvním státě na kontinentě tady bylo v r. 1829 objeveno novousedlíky zlato a proběhla tu první pravá „zlatá horečka“. Stačilo jen vytlačit Čerokéze do indiánské rezervace na území současné Oklahomy... ale to je stereotypní příběh, takže ho nebudu opakovat. Ještě před občanskou válkou tvořili polovinu obvyvatelstva černošští otroci; během období, které tady nazývají „Great Migration“ (1915 – 1970) se ale z jihu USA odstěhovalo na sever 1.3 miliónu černochů (většinou kvůli rasismu a za prací), takže dnes se v Georgii udává pouze asi 31%. Přesto je po Mississippi a Louisianě třetím státem co do zastoupení černošského obyvatelstva a v některých částech země byste bělochy nenašli.
Georgia má desátou nejlepší ekonomiku ve Státech, z velké části díky tomu, že tu sídlí takoví obři, jako je Coca Cola, UPS, CNN či Delta Airlines. Když se řekne Georgia, Američana ale nejspíš napadne obyčejná broskev. Georgia je totiž the Peach State. Broskve mají taky svojí historii: přivezl je sem už Kolumbus. Původně je pěstovali Františkáni v St. Augustine, později se broskvoně dostaly do Georgie, kde je kultivovali právě Čerokézové. Broskve, na rozdíl od Čerokézů, ovšem nikdo nelikvidoval, takže zůstaly... My jsme jen projížděli.

FLORIDA KEYS

2009-06-03T11:55:00.001-07:00

Strávit noc na malém tropickém ostrově se nakonec ukázalo jako velice příjemná záležitost, protože moře regulovalo jak teplotu a vlhkost, tak hmyz. I přesto ale všichni vypadáme jako přenašeči zarděnek s pupenci obludných rozměrů.
Cesta na poslední z Florida Keys (zhruba 100 mil od pevniny) vede přes sérii mostů. Po cestě máte vyhled na roztomilé ostrůvky s palmami a manglemi, ale i tak ty tři hodiny řízení unaví. Když jsme se dostali na Key West, stihla nás tropická bouře doprovázená poctivým lijákem. Silnice se během mžiku proměnily v jednolitou vodní plochu, stěrače nestíhaly... aneb další příspěvek do mé exotické autoškoly. Bavilo mě v tom řídit; o něco horší bylo v té vertikální povodni přeběhnout do informačního centra, kde jsem měla jasnou misi: zjistit nějakou vyhlášenou kubánskou restauraci, kam chodí místní. Od Kuby je to tu totiž pouhých devadesát mil po moři. Fotky i s komentářem zde.

ZÁPAD FLORIDY

2009-06-02T22:01:00.000-07:00

Příhodně, právě tady vynalezli opalovací krém. Nám se tu ale nejvíc hodil repelent. V našem prvním kempu na St George Island bylo komárů nejméně; celá situace byla ovšem vykompenzována tím, že jsme spali vedle odporně zapáchajícího kontejneru. I přesto byla noční koupel v moři s písečnou pláží, kde, jak jsme se později dozvěděli, právě v tomto období kladou vejce mořské želvy, jedním ze zlatých hřebů výpravy. Pak už stačilo něco málo pojíst a hopnout do stanu. Ráno nás čekalo překvapení – stůl byl pokryt drobky; po našich houskách ani vidu, zato v křoví okolo stanu se to hemžilo přítulnými hlodavci. Inu, subtropy, tady to žije.

Další den jsme strávili v Myakka River state park. Naše obavy z komárů se ani tentokráte nepotvrdily, ačkoliv jsme přespávali vedle řeky... zato aligátoři nás přivítali hned po příjezdu do parku. Při večerní procházce jsme ještě uviděli pár srn a dosti entuziastické divoké prase... zbytek večera jsme sice strávili u stolu vedle našeho stanu, ale při každém šustnutí jsem svítila baterkou do křoví:)).
Druhý den jsem se jela projet lodičkou po jezeře, kde má být až na 500 aligátorů. Bohužel, dnes se jim zase tak moc exhibovat nechtělo, ale alespoň volavky, supi a orlovci říční se nenechali zahambit. Ti posledně jmenovaní se bez ostychu řítili střemhlav pod vodní hladinu ve snaze ulovit si oběd... naprosto fascinující podívaná! I pro nás byl oběd jasná volba – prodávají tu totiž pochutiny z aligátořího masa. Být konečně na konci potravního řetězce je fajn, i když se občas vkrádal pocit viny, když jsme aligátora konzumovali s výhledem na řeku, kde plaval jeho soukmenovec. Co se gastronomického zážitku týče, ty měkčí kousky chutnaly jako kuře; ty tužší těžko říct.

To už bylo ale na čase přesunout se na jih, do národního parku Everglades. Udává se, že na sever od jezera Okeechobee převládá vlhké podnebí subtropické, na jih už tropické. Teprve tady začalo být nesnesitelně. Kvůli vysoké vlhkosti vzduchu je vaše kůže pořád mokrá; a komáři v mokřinách mají, zdá se, pro lidi slabost. Tady navíc už mohou podle ochranářů přenášet i virus Nilské chřipky či malárie. Naštěstí komárům nechutnal náš repelent, ale i před tím, než jsme ho nanesli, nás jich stačilo poštípat až dost. Repelent máme opravdu dobrý, jen mě vyděsilo, že bez obtíží rozpustil i barvu na mých sandálcích... kdo ví, co to dělá na naší kůži, navíc za vydatného slunečního záření. Navíc to, že si na nás sosálisti nakonec nesmlsnou, ještě neznamená, že nám neobletují obličeje a nebzučí do uší, takže jsme se nakonec stejně vydali na ústup do stanu.
Druhý den ráno nebylo o moc veselejší. Božský klid, spousta zvědavého ptactva, rozpačitě vycházející slunko... a hafo hladových sosáčků, což jsme vyřešili další, a ještě větší, dávkou repelentu. Ach jo. Následující pokus o procházku se ukázal být jako fiasko, neboť jsme zabloudili do oblasti, kde komárům ještě nikdo nevysvětlil, co to je DEET (účinná složka repelentu). Vyjížďka na lodi sice slibovala veselejší bilanci, ale až na pár krokodýlů, kteří se před námi snažili usilovně uplavat, a tři žraločky jsme neviděli nic z místních lákadel, kterými jsou hlavně delfíni a kapustňáci. I proto jsme se rozhodli se v Everglades nezdržovat a sjet na Florida Keys – ostrůvky, které se táhnou z jižního cípu Floridy jako navlečené korálky až na půl cesty ke Kubě. Fotky ze západu Floridy zde.

Alabama

2009-06-02T21:59:00.000-07:00

Jsem asi ráda, že co se Alabamy týče, jsme jen projeli její jižní cíp a upalovali pryč. Alabama vždycky platila za „Deep South“, se vším, co si s tím dokážete představit. Ještě v padesátých letech 20. století jste tu mohli umlátit černocha a nic by se vám bývalo nestalo. George Wallace, populistický guvernér Alabamy, při své inaugurační řeči v r. 1963 prohlásil: „segregace teď, segregace zítra, segregace navždy!“ Musíte si představit, že v té době, před pouhými čtyřiceti pěti lety, bylo hlavním město Alabamy, Birmingham, nejrasističtější místo v USA vůbec. Šéf tamější policie byl zároveň aktivním členem KKK. Byl to právě on, Bull Connor, který si za své služební vozidlo zvolil tank a za svojí misi si dal ochránit „slušné občany“, rozuměj: bílé. Mezi lety 1950 – 1960 byly v Birminghamu zaznamenány desítky bombových útoků na černošské domy, kostely a obchody. Viník se nikdy nenašel, neboť se nikdy ani nehledal; jen město si obyvatelé neoficiálně přejmenovali na „Bombingham“. Právě tady se nechal Martin Luther King dobrovolně vsadit do vězení; a strhl k podobnému činu přes tři tisíce studentů a dětí. Když jim úmyslně zaplnili vězení, byla policie bezmocná a podmínky v Birminghamu už byly tématem celostátní televize. Dál už to asi znáte – známý pochod na Washington, Kingův projev „I have a dream“, podpora prezidenta Kennedyho. Bull Connor byl odvolán. Skoro by to byl i happy end, kdyby někdo o měsíc později nevybombardoval kostel v Birminghamu, kde to všechno začalo a nezabil u toho čtyři holčičky (za což nebyl potrestán), kdyby JFK nebyl zavražděn o další měsíc později a kdyby se Dr. King dožil více než pěti let po onom proslovu. George Wallace se na postu guvernéra Alabamy udržel až do roku 1987! Jediný běloch, který v Alabamě zaplatil vlastním životem za vraždu černocha, byl Henry Hayes v r. 1997. Bylo to poprvé od r. 1913. Ale i tady po celou tu dobu byli jedni z nejzbožnějších lidí v USA a všechny kostely v neděli zaplněné. Bez komentáře.

Mississippi

2009-06-02T21:57:00.000-07:00

K „nej“ tohohle státu patří černoši (zastupují největší procento v populaci ve srovnání s ostatními státy) a obezita (celých 30% obyvatel je obézních), která se dává za vinu chudobě, absenci správných jídelních návyků a nedostatku pohybu. Studenti tu vykazují nejhorší výsledky ze všech padesáti států. Snad i proto je typickou hudbou blues... Z Mississippi ale pocházeli i Elvis Presley, Tenessee Williams, William Faulkner, či Eudora Welty. Co se pop-kultury týče, asi by se slušelo zmínit, že právě tady naplnili první láhev Coca-Colou. V té době ale dávala se svými téměř devíti miligramy kokainu na skleničku o dost veselí a energie víc než ta současná.
Mississippi jsme jen projížděli, takže fotky nemáme.

LUISIANA

2009-05-29T05:54:00.000-07:00

Ačkoliv je stát je pojmenován po Ludvíkovi XIV (Louis XIV), lidé si ho dnes spíš spojují s Louisem Armstrongem. A samozřejmě s hudbou od Mississippi - soul, Cajun, gospel, blues, honky-tonk (což Lingea půvabně překládá jako „způsob hry na piáno v levném nočním baru“).
V Lousianě vedle sebe žijí různé kultury; nejznámější jsou Creole a Cajun.
„Kreol“ bylo původní označení pro bílé potomky francouzsko-španělského původu; později označovalo děti, které vzešly ze vztahů bílých mužů a černošek. Kreolská kultura v sobě obsahuje od každého kousek – míchají se v ní vlivy španělské, francouzské, a africké.
Předci Cajunů přišli z Francie do Kanady. Po Francouzsko-indiánské válce se rozhodla část francouzů následovat ty, co utíkali z internačních táborů a skončili v okolí města Lafayette v Luisianě. Do roku 1970 byli považováni za podřadné a označení Cajun bylo pejorativní; teď se díky jídlu a hudbě proslavili po celém světě a jsou na svojí kulturu hrdí.
Už přejíždíme do subtropického pásu; oblast relativně často zasahují tropické cyklóny a hurikány. Z Katriny, která tu byla v r. 2005 se místní vzpamatovávají dodnes. Vlhkosti vzduchu si nelze nevšimnout; než si na ní zvyknete, je venku k nevydržení.
Po příjezdu do New Orleans jsme se ubytovali v nejznámější čtvrti – French Quarter – a jeli vyzvednout Pafku. Pak už nezbývalo než projít si v klidu čtvrť a na každém rohu a v několika podnicích poslouchat jazz. Nebýt nepopsatelného pachu na ulicích, bylo by New Orleans mým dalším oblíbeným městem. I tak to byl ale špičkový zážitek! V prvním baru, kde jsme poseděli, právě hrál a zpíval černý trumpetista písně Luise Amstronga (byl místní rodák, takže tu má tak trochu protekci). V roli nenáročného diváka stačilo jen usrkávat mint julep (místní koktejl) a ťukat si prsty do rytmu; angažovanější posluchači mohli zpívat či tančit... a tak to zhruba probíhá i všude okolo. Nádherně nenucená atmosféra, lidé tančící a zpívající přímo na ulicích, jazzové talenty všech věkových kategorií... New Orleans vás prostě uchvátí.
Druhý den jsme se rozšířili akční rádius a vydali se na toulky tramvají a trajektem. Samozřejmě jsme nezaostali ani v ochutnávání gastronomických specialit, takže v našich žaludcích tentokrát skončilo Gumbo („lečo“ ze zeleniny okra), a kuřecí jambalaya (kořeněné rizoto s klobásou a kuřetem). Několik nej obsahuje nejdrsnější způsob úklidu ulic (prostě ulice vystříkají proudem desinfekce, příroda nechť se s tím popere), nejúžasnější jazzové aranžmá popěvku „Happy birthday“, který zpívala matka malé černošské holčičce (v životě bych nevěřila, že tenhle narozeninový strašák může někdo jen tak mimoděk přetvořit na píseň, u které mi spadne čelist), a jazzový koncert v jednom altánku s hostující zpěvačkou z Mississippi, která během zpěvu ještě zvládla učit vybrané oběti z publika fantastické pohyby pozadím. Tady to prostě žije hudbou a tancem a člověk se tu nemůže cítit jinak než uvolněně. Fotky zde.

TEXAS

2009-05-26T20:46:00.000-07:00

Když se řekne Texas, vybaví se většině lidí asi kovboj, krávy, ropa a Bush. Z měst to bude Dallas – ať už kvůli onomu šílenému televiznímu seriálu, nebo kvůli atentátu na prezidenta Kennedyho. A snad i nedostatek vzdělání, i když neprávem - „nejhloupějším státem v USA“ je totiž Arizona, a „nejhloupějším městem“ je Lake Havasu City. Nedělám si legraci, vyšlo to loni v listopadu v respektovaném časopisu Forbes, načež to přetiskly deníky snad v celých spojených státech. Já jsem tehdy musela moje děti uklidňovat, že jich se to netýká, protože jsou inteligenti:). Chudáci, byli z toho úplně hotoví.

Ale zpátky do Texasu: zajímavá kapitola tady je podnebí. Mají tu prý spoustu bouřek, největší počet tornád v USA (139 ročně) a ani hurikány se tu nenechávají zahambit. Texas má prý i největší množství ilegálních imigrantů (1.2 miliónu). Tím se superlativy nekončíme – zeptejte se zastánců teorie o UFO na Roswell! V roce 1947 tu jednomu farmáři 40 mil od Roswellu přistálo na pole cosi, co nevypadalo jako kráva, takže mu to bylo hned podezřelé. Sebral část plechu a něčeho, co vypadalo jako bakelit (očití svědci tvrdí, že se to nedalo rozříznout pozemskými nástroji, a jiné k dispozici neměli) a jel to nahlásit starostovi. Starosta to nahlásil armádě, která celou oblast uzavřela. V místním muzeu najdete i výpovědi zdravotní sestry, která byla u pitvy „mimozemšťana“ včetně jejích nákresů čtyřprstých rukou s přísavkami na konečkách prstů a oblých plešatých hlav bez uší, pouze se sluchovododovými:) dírkami. Sestra údajně záhadně zmizela několik dní po své výpovědi... Verze, na které si stojí armáda, je, že farmáři na pozemek přistál balón, který se používal na meteorologická měření. Celá záležitost je doteď tajná, ale řekla bych, že spíše díky tomu, že by při zveřejnění přišlo celé městečko o zisk. Kdybyste tu byli, pochopíte. Ještě teď je to bohem zapomenutá krajina; věřím, že vzdělání farmářů po válce se tu opravdu nepřehánělo, a jako nadpozemské jim tu muselo přijít všechno, co nemělo podobu traktoru. Ale třeba jim jen křivdím... fotky zde. Jo, a ačkoliv jsme cestou do kempu zaznamenali čilý noční život (vysokou, lišky, skunka) po dobu naší noční služby se nic zvláštního nestalo.

Následující noc jsme strávili v kempu v Pedernales Falls, odkud jsme se ráno vydali do hlavního města Texasu, Austinu, a večer pro změnu do dalšího kempu po cestě do Houstonu. Nejsilnějším zážitkem dne bylo pravé texaské barbeque; a to ani ne proto, že bylo tak dobré (barbeque talíř se skládal z masa, BBQ omáčky, kyselých okurek, bramborové kaše, vařených fazolí a chleba), nýbrž proto, že jste chleba mohli házet z terasy restaurace místním divokým želvám. Držíme se pravidla, že divoká zvířata mají zůstat divoká, takže z nás jim nekáplo, ale i tak byla prča sledovat ostatní, sdílnější, strávníky a Austinské želvy, co na barbeque žijí. Fotky i s komentářem zde.

Ještě jednu věc je dobré o Texasu vědět: začíná tu Bible belt, tedy „pás Bible“, což je neformální název oblasti, které dominuje konzervativní evangelický protestantismus. Prvenství v počtu organizovaných věřících má právě Texas. Zní to suše, ale musíte na to uplatnit rčení, které tvrdí, že „everything si bigger in Texas“. Ve městě Lubbock je největší počet kostelů na hlavu v celých spojených státech. To ovšem ještě nic není; tam, kde jich není tolik, jsou o to větší. Megachurches, jak jím říkají, pojmou s přehledem desítky tisíc lidí. Například do Lakewood church v Houstonu prý chodí každou neděli v průměru 43,000 věřících. Nikdo z nich zřejmě nemá nic proti tomu, že arénu, ve které se teď modlí, koupili od místních basketbalistů. A ačkoliv je jedním z jejich ústředních motivů odpuštění, v praxi to tak rozhodně nefunguje. Texas například vede v trestech smrti (400 poprav od r. 1982).
Do monstrózního Lakewood church jsme se samozřejmě zajeli podívat. A také do NASA... fotky i s komentářem zde. Málem bych zapomněla: po cestě jsme viděli přejetého pásovce. Tak přece tu jsou. Naši známí nám totiž jako jednu z místních specialit doporučili právě tohle opancéřované zviřátko:))

NOVÉ MEXIKO

2009-05-26T20:45:00.001-07:00

V Grants v Novém Mexiku není prosím pěkně nic – tedy pokud nepočítáte benzínku, Walmart, pár zašlých obchodů a domky lidí, kteří se živí těžko říct čím. Na místní poměry to není výjimka. Tak jako v Arizoně, městečka jsou od sebe kolikrát vzdálená i tři hodiny řízení, navíc víceméně v poušti, takže je marné pokoušet se přitahovat turisty.
Ostatně, není náhodou, že pusté pláně Nového Mexika byly vybrány pro pokusy s prvními jadernými zbraněmi... právě tady je Los Alamos a Trinity site, kde v roce 1945 testovali první atomovou bombu. To se ještě americké ministerstvo obrany (Department of Defense) jmenovalo ministerstvo války (Department of War). Ne, že by od té doby změnilo funkci, ale teď to alespoň vyznívá tak, že se jen brání. Asi nemusím připomínat, že se tak stalo po válce, v r. 1947; a dva roky poté vyšel Orwelův 1984, který přesně na tenhle koncept upozorňuje.

Ale obraťme list – víte, jak se jmenuje basebalový tým Nového Mexika? Albequerque Isotopes (Izotopy z Albequerque). Jen netuším, jestli se jedná o zmínku sponzora či smysl pro humor. Albequerque byla naše další zastávka. Už jsem tu sice jednou byla, ale střed města se mi natolik zalíbil, že jsem ho chtěla ukázat ještě Filipovi. K večeru jsme ještě zajeli do Santa Fe, protože nás přitahovala vyhlášená pueblo architektura. Fotky zde.

Náš největší objev dnes ale bylo "naše" nové autíčko. Na výlet jsme si totiž půjčili auto od známých. Saturn VUE je jedna ze značek, které vyrábí firma General Motors; a jak jsme zjistili, má zhruba stejnou spotřebu benzínu na 100 mil jako žlutý Mitsubishi Lancer, který jsme si pronajali přes školní rok od Ginny. Nejen, že se jedná o úplně jiný komfort jízdy, protože je to automat a má spoustu dalších „vychytaných“ funkcí, ale ještě má On-star, zabudovaný systém, při kterém stačí zmáčknout tlačítko na předním zrcátku a je vám k dispozici operátor, který je pro vás ochotný udělat snad úplně všechno... dá vám instrukce, jak se dostat tam, kam potřebujete (ty si můžete nahrát a přehrávat během jízdy), včetně těch obecnějších („prosím Vás, kde je tady nejbližší trh se zeleninou?“), může vám poslat benzín, automechanika, či odtahovou službu; jestliže usínáte, můžete ho zavolat jen tak, abyste si mohli s někým popovídat.... věřím, že na požádání i zazpívá:). V případě, že máte nehodu, operátor ani nečeká na vaše volání a okamžitě posílá pomoc. Právě tlačítko On-staru jsme si dneska oblíbili natolik, že jsme se nakonec báli, aby nám službu neodstřihli.

VYRÁŽÍME NA CESTU

2009-05-26T20:32:00.000-07:00

Filip vstával v půl druhé ráno, aby ještě dovezl české studenty na letiště do Las Vegas. Podle itineráře jim letadlo mělo letět v 8:30, ale Ginny si pro Filipa připravila ještě jedno zpestření: padesát mil před Las Vegas mu zavolala, že část studentů letí už v 6:50, a že má zrychlit:) I když pak překračoval rychlost, kde se dalo, za což tady hrozí i vězení (sice jen přes noc, ale stejně), přijeli pozdě. Ginny nezbývalo než poslat studenty, co měli letět pozdějším letem samotné (podle plánu) a přeobjednat letenky pro první skupinu o pár dní později. Když se studenti dozvěděli, že mají pár dní navíc, přemluvili Ginny, že se nechtějí hned vracet, a že by rádi na nákupy ve Vegas, čímž se i Filipův návrat do Havasu prodloužil asi na čtvrtou odpoledne. Tou dobou nás čekalo ještě šest a půl hodiny řízení do zamluveného hotelu kdesi v Grants v Novém Mexiku. Naštěstí jsme to i přes únavu zvládli.

POSLEDNÍ TÝDEN ŠKOLY

2009-05-26T20:25:00.000-07:00

Bydlení v našem novém azylovém domě s sebou přinášelo jedinou nevýhodu: když pro nás pořádali party na rozloučenou, kam přišli mí kolegové, i naše paní ředitelka, věděli jsme, že nebudeme muset řídit domů... takže si dokážete představit, s jakou kocovinou jsme se druhý den probudili. K naší cti slouží, že to bylo poprvé za celý rok, jinak jsme se tu totiž alkoholu ve větším množství vyhýbali.
Celý týden byl pro mě extrémně psychicky náročný... loučení se s téměř dvě stě lidmi, kteří se stali denní součástí vašeho života, s vědomím, že už je nikdy neuvidíte, je nepopsatelně emotivní zážitek. Snažím se si to nepřipouštět, ale dost dobře to nejde. Navíc tady mají studenti s učiteli opravdu vřelejší vztah, takže na konci poslední hodiny mě jdou vždycky obejmout a popřát mi hodně štěstí do budoucnosti. Do yearbook (to je knížka shrnující uplynulý školní rok - s fotkami všech, kteří tento rok na škole studovali i učili, popisem klubů a jiných mimoškolních aktivit atd.) napsali mi spoustu vzkazů o tom, jak jsem byla jejich oblíbená učitelka, jaká byla na hodinách legrace a jak je mrzí, že odjíždím; jedna skupina mi dokonce natočila krátký videoklip na rozloučenou... všechno si to vezu domů na památku, ale už teď se mi stýská. Poslední den školy obnášel zahlazování stop po mé přítomnosti a loučení se s kolegy. Zhruba u předposlední kolegyně už jsem to nevydržela a poplakala si:))) Chudinka, určitě mi přes to všechno posmrkávání nerozuměla, ale asi si přebrala, že jsem se jí snažila říct, že jí mám ráda a že mi bude scházet.

TÝDEN ČTYŘICÁTÝ DRUHÝ

2009-05-21T09:12:00.000-07:00

… tentokrát začal opravdu netradičně. Do třídy mi vkráčeli dva cizinci a pravili: „Dobrý den!“ Ginny, má výměnná partnerka, sem totiž přivezla 14 českých studentů. Měla jsem takovou radost, že je vidím, že jsem je objala. „Ježišmarjá, vy už jste jako voni!“, napůl vyděšeně a napůl znechuceně vypípla Bára. Došlo mi, že návrat domů mi dá opravdu zabrat.
Ačkoliv byli studenti už v rodinách, viděla jsem hned první den asi sedm z nich – pár z nich mi přišla na hodiny a další s námi a našimi kamarády trávili odpoledne na lodi. Vypadá to, že většině se tu líbí, i když se ve škole na hodinách dost nudí a přijde jim to trochu „o ničem“. Jak by taky ne, je tu poslední týden před závěrečnými zkouškami, nikdo už neučí novou látku, jen se opakuje nebo se vyřizují organizační záležitosti (i odevzdávání učebnic tu obnáší spoustu papírování, to byste nevěřili), morálka studentů vzala za své, učitelé už taky myslí na prázdniny... sečteno, podtrženo, čeští studenti nemají šanci vidět typické vyučování, což je obrovská škoda. Asi si dokážete si představit, jakou představu o českém školství by získali cizinci, kdyby je někdo přivezl do české školy na týden před vysvědčením...

Naše gastrovečery stále pokračovaly. Od českých kolegyň jsme dostali hrubou mouku, takže jsme ještě pro známé dělali na poslední chvíli jahodové knedlíky, a Jason nás zase učil, jak správně dělat pizzu, a to se vším všudy, včetně házení a vytahování placky těsta ve vzduchu.

S Eliškou, studentkou, kterou „hostili“ Jason a Kim, jsme se na chvíli staly místní hvězdy, když nás hledala půlka města. V podstatě šlo o to, že jsme šli všichni do kina, ale na dva filmy. Náš film skončil o dvacet minut dřív, takže jsme musely na Filipa a Jasona s Kim čekat. Někde v průběhu té doby jsme je propásly, a protože jsme neměly hodinky a dobře se povídalo, strávili jsme nic netuše v kině další hodinu. Mezitím ostatní došli k závěru, že jsme možná šly do nějakého obchodu, nebo dokonce pěšky domů, objížděli město autem, zalarmovali další známé, a nakonec i policii. Když nás konečně vyhodil zřízenec kina, že už se zavírá, došlo nám, že čekáme zbytečně a vyšli jsme ven, kde jsme uviděli Filipa a právě přicházejícího strážníka. Myslím, že si o nás něco pomysleli, ale naštěstí to neventilovali nahlas:); pak jsme z pátrací akce odvolali Jasona a Kim a jelo se spát.

V pátek jsme jeli do San Diega, kde jsem chtěla poprvé v životě zkusit surfování. Po šílené cestě (i na pětiproudových dálnicích jsou tu v pátek nehorázné zácpy) jsme konečně dorazili do města. Další hodinu nám trvalo, než jsme konečně našli dům učitele hudby, který byl před pár lety přes Fulbright na výměně v Londýně, a který nám navrhl, že nás u sebe na víkend ubytuje. Orientace v San Diegu je vlastně jednoduchá, když člověku dojde, že 2704 A je název ulice, ne bloku. Bohužel nám to trochu trvalo.... a doteď mi přijde legrační, že se tu lidé smířili s tím, že bydlí v ulici A, B, či F.... Na druhou stranu musím uznat, že naše názvy jako Farského, Jiráskova, Kapitána Berana, či Milady Horákové jsou hotovým mučidlem pro zahraniční turisty.
Ráno jsme se probudili a zjistili, že je zataženo. Vyděsilo nás to. Na to z Arizony opravu nejsme zvyklí:). Místní nám řekli, že na surfování je ještě brzo, pokud člověk nechce trávit den v neoprenu v šestnáctistupňovém Tichém oceánu, takže jsme jeli do zoo, starobylého Old Town, a k večeru do pulzujícího Gaslamp district. Fotky zde.
V neděli jsme si zajeli na pláž k vyhlášenému hotelu Del Coronado, a do italské čtvrti, kde byl tou dobou zrovna Sicilský festival. Fotky zde. Po ochutnávce všeho, co se nehýbalo, jsme se vydali zpátky na cestu, která nám tentokrát naštěstí zabrala jen šest hodin. A perlička nakonec? Kim nám ještě během cesty volala, že se Jason chopil zbytku hrubé mouky, co jsme jim nechali doma, a pokusil se po paměti vyrobit kynuté knedlíky, takže nás zvou na knedlo-vepřo-zelo. Nevěřili jsme vlastním uším.... a později ani očím a chuťovým pohárkům. Bylo to skoro jako od maminky:)). Asi budeme muset opravdu čas od času poslat do USA hrubou mouku!

Návrat domů provázel úlek – oněch čtrnáct studentů totiž tou dobou už spalo u nás doma. V naší ložnici byly zabydlená čtyři děvčata, a nijak se před odjezdem do Grand Canyonu nesnažila uklidit, takže se nám naskytl pohled opravdu nevídaný. Prádlo, kosmetika a ostatní věci byly opravdu všude. Jsem si téměř jistá, že Filip ještě nikdy před tím neviděl takovou koncentraci podprsenek:)) A protože spí studenti opravdu všude, i na zemi, nepřeháním, když řeknu, že nebylo kam šlápnout. Naštěstí ještě nebyli doma, takže jsme se stačili vzpamatovat a osprchovat před tím, než přijeli. To druhé je celkem podstatné, protože, jak jsme zjistili, doma to fungovalo takhle: přijeli před jedenáctou; v jedenáct Ginny popřála všem dobrou noc, zavřela za sebou dveře a šla spát. Studenti se pak střídali o jednu koupelnu; jednoduchou matikou zjistíte, jak dlouho jim to trvalo: když každý z oněch čtrnácti stráví v koupelně deset minut, je to skoro dvě a půl hodiny. Poslední nebožák se tak opravdu dostal do koupelny v půl druhé v noci. Další vtipná věc byla, že se počítalo s tím, že v naší posteli prostě budou dál spát dvě osoby. Naším příjezdem, jakkoli plánovaným, tak přišly obě o místo na spaní. Po zralé úvaze jsme Ginny navrhli, že se můžeme na těch pár posledních dní vystěhovat ke kamarádce. Přivítala to, a naši kamarádi taky. Alespoň jsme spolu budeme moci trávit ještě víc času.

NA SKOK V NOVÉM MEXIKU

2009-05-19T22:27:00.000-07:00

Poslední setkání učitelů, co jsou letos v USA na výměně, se konalo v novém Mexiku. Asi nikoho nepřekvapí, že Nové Mexiko má největší podíl Hispánských obyvatel. Jinak tu ale kromě pár Aztéckých ruin, Pueblanů a jedné obrovitánské krápníkové jeskyně (tedy vlastně komplexu více jak 130 jeskyní) u hranic s Mexikem nenajdete nic, co už bychom neznali z Arizony. Snad proto se snaží nalákat turisty na přežívající indiánské a mexické tradice. Střed hlavního města Alberquerque je tak exploze barev a roztomilých náměstíček pueblitos, před kterými posedávají indiáni prodávající ruční šperky ze zdařilých napodobenin stříbra a tyrkysu.
Hlavním programem ale samozřejmě nebyla prohlídka města či návštěva indiánského centra s představením autentických tanců; dokonce ani výlet lanovkou na Sandia Peak (přes 3000 metrů nadmořské výšky). Snažili se nás tu totiž připravit na návrat domů. Ten prý totiž bývá často ještě obtížnější než pobyt v cizí zemi. Problémy se začleněním zpátky mají dvě třetiny účastníků; znovu plně zapadnout trvá 6 – 18 měsíců. Dostali jsme na to dokonce i knížku, a podstoupili workshop pod vedením Craiga Stortiho, experta na interkulturální komunikaci. Bylo to úžasně zajímavé – a děsivé zároveň, protože podle výsledků testů, které nám dával, jsem teď v USA plně sžitá s okolím, začleněná; což jinými slovy znamená, že můžu mít s vracením se zpátky docela problém. Ale co, přečtu si moudrou knihu a pak se uvidí. Fotky zde.

Všude dobře, tak co ve škole – aneb I série katastrof je lepší než být v práci

2009-05-02T12:45:00.000-07:00

Moje milá paní ředitelka mi dovolila vybrat si tři dny volna, takže jsme se konečně rozhoupali zmizet do Yosemitského národního parku za Paulem (Američanem, co byl na výměně učit v Indii). Už od začátku byly naše vyhlídky dosti tristní – pondělí uteklo a my pořád neměli náš foťák, neboť čištění čipu od prachu, který jsme na něj nachytali při našem posledním výletu, pracovníci servisního střediska Nikonu v L.A. neustále protahovali. V úterý mi konečně poslali email, že jsou hotovi a já s nimi domluvila, že si pro foťák přijedeme osobně, protože kdyby ho posílali zpátky, už by to časově neklaplo – odjížděli jsme totiž v úterý odpoledne.
Když jsem přijela domů, Filip mi oznámil, že má teplotu a cítí se pod psa. Podle symptomů, které teď neustále opakují v televizi, si diagnostikoval počínající prasečí chřipku. :) I tak jsme naložili naše věci a maroda do auta a k pozdnímu odpoledni vyrazili do zamluveného hotelu v L.A. Cesta probíhala hladce – až do bodu, kdy nám přesně ve dvanáct v noci na pětiproudé dálnici před L.A. explodovala pravá přední pneumatika. Řízení jsme naštěstí zvládla (není to tak hrůzostrašné, jak jsem si vždycky představovala), ale venku nás samozřejmě čekala jen tma, sedmistupňová klendra a proudy valících se aut. I přesto jsme výměnu kol zvládli na jedničku – dokonce i dofouknutí splaské rezervy malým kompresorkem, který jsme objevili v servisním kufříku. S vypětím všech sil jsme se pak došourali do hotelu (s rezervou by se nemělo překročit 50 mil za hodinu) a byli příjemně překvapeni z toho, že ačkoliv bylo už ke druhé hodinně ranní, náš pokojík i pan recepční na nás ještě čekali.
Po zaslouženém, asi pětihodinovém, odpočinku už jsme zase seděli v autě; tentokrát na cestě do Nikonu. Tam nám po dlouhých chvílích dohledávání v lejstrech oznámili, že náš foťák včera odeslali zpátky do Lake Havasu City. Šly na mě mdloby. Vysvětlila jsem jim, že jsme se domlouvali jinak a že tohle je první den naší dovolené, takže jsme s foťákem počítali. Oni zpětně dohledali maily, které jsme si vyměňovali, uznali svoji chybu, omluvili se mi a dali mi úplně nový kus s tím, že až se vrátím domů, mám jim poslat ten svůj starý. Musela jsem se jich dvakrát zeptat, jestli si to nepopletli, ale oni trvali na svém. Takže jsem díky chybě jednoho jejich pracovníka získala jako pozornost novou digitální zrcadlovku. K neuvěření...
Naše lapálie tím ještě nekončily – v hotelu jsme zjistili, že máme jen jeden spacák. Mohlo to znamenat dvě věci – buď jsme ten druhý zapomněli doma, což by bylo ještě celkem dobré, nebo jsme ho vytratili včera v noci u dálnice, když jsme přehazovali věci z kufru, abychom se dostali k rezervě. Tak jako tak bychom to místo už nenašli, takže jsme se rozhodli jet dál, vyzbrojeni jen jedním. Na to, že jsme jeli do oblasti, kde bývá v noci touhle dobou k nule, žádná sláva.
Okolo poledne už se zdálo, že se vše v dobré obrátilo. S novým foťákem a vyměněnými pneumatikami jsme se řítili pryč z města. Asi za čtyři hodiny začalo být Filipovi špatně od žaludku. Dost bídně načasováno, řekla bych, protože silnice v Yosemitech jsou jedna velká serpentýna. Když jsme dojeli na místo, už byla tma a všechny kempy byly obsazené až na jeden: Camp 4, stanový kemp pro horolezce a „socky“. Tam jsme se hned cítili jako doma. :) Les byl prošpikován desítkou ohníčků a linula se jím vůně ohřívaných konzerv. Prostě standartní český kemp. Postavili jsme vypůjčený stan za svitu mojí lampičky do knížky, která nám již posloužila předchozí noc při výměně kol (jak jsme zjistili, v erární baterce v autě totiž nejsou baterky).
Těsně před spaním následoval krok nejdůležitější – zamknout na přání správců parku všechny věci, které by medvědi mohli považovat za jídlo, do speciální obrněné skříňky. No jo, ale jak má člověk tušit, co medvědům voní jako jídlo? Doporučuje se téměř vše, včetně zavřených plechovek limonády, odpadků, toaletních potřeb... Filip tam chtěl zavřít i mě a použité spodní prádlo. Ačkoliv jsem byla z krátkého instruktážního videa (zde) a fotek medvědy poničených aut a stanů dosti vyplašená, strážit přes noc Filipovy trenky v plechové krabici jsem rezolutně odmítla.
Noc strávená pod jedním spacákem měla za následek náběh na místní omrzliny, ale přežili jsme a alespoň trochu jsme se vyspali, což je hlavní.

Druhý den ráno jsme teprve zjistili, kde jsme se to ocitli – po mohutných žulových stěnách údolí burácely vodopády, do našeho borovicového lesíka zasvitlo sluníčko, okolo stanu se nám proháněli veverky; a medvědi, jak se zdálo, tuhle noc náš tábor ušetřili. Konečně se zdálo, že teď už bude konečně všechno takové, jaké má na dovolené být. Filip si k snídani odvážně otevřel rybičky v oleji. Po prvních dvou soustech se mu opět vrátila jeho „prasečí chřipka“ - pro změnu se mu udělalo špatně. Plánovaný výstup po stěně kaňonu se tím pádem přeměnil jen na šestihodinovou procházku po mírně zvlněném dnu kaňonu, přičemž já jsme fungovala jako náš společný šerpa.
Původní zklamání z toho, že nemůžeme jít na túru, kterou jsme si naplánovali, se rychle přeměnilo v nadšení, když jsem měli možnost nerušeně pozorovat divokého medvěda. Byl to Filipův sen a moje noční můra; tak jako tak se nám splnily. Upřímně, tohle byl ještě mladý medvěd a od nás, lidí, si udržoval odstup, takže když mi došlo, že se o svačinu nakonec prát nebudeme, užívala jsme si situaci i já.
Na večeři jsme byli pozváni k Paulovi a jeho ženě Karen, která v parku pracuje jako ranger. Byla to jedna z nejúžasnějších návštěv, na jaké jsme zde byli. Paul a Karen bydlí se svými třemi dcerkami v podhorské vesnici El Portal hned za hranicí národního parku, kde nesmí bydlet nikdo, kdo není zaměstnancem v Yosemitech. Jejich malý dřevěný domek s verandou nabízí vyhlídku na řeku Merced, která protéká národním parkem – a tady, o kus níže, lemuje okraj jejich pozemku.
Kochali jsme se chvíli na verandě, pojídajíce výborné místní sýry. Z Karen jsme tahali rozumy, jak je to s těmi medvědy. Dozvěděli jsme se, že jsou přemnožení, a proto jdou občas pro jídlo k lidem; i přesto, že ochranáři se v nich pokouší vypěstovat strach z dvojnožců – většinou tak, že po nich střílí kuličky průsvitného gelu z paintbalových pistolí. Medvěd by tak měl mít zafixované negativní zkušenosti ve spojení s lidmi, ale když už přeci jen svůj strach přemůže a k člověku se přiblíží, má to spočítané. Ochranáři nemohou více riskovat a musí ho utratit. Zrovna dnes prý zastřelili další kus. Minulý rok zaplatil jeden medvěd životem za to, že turistovi strhl batoh z ramene. Samozřejmě za to mohou zase lidé – někteří fotekchtiví turisté prý jídlo schválně nechávají venku, místo aby ho zamykali do skříněk – a tím medvědy učí dožadovat se jídla od lidí. Je až neuvěřitelné, kolik se najde lidí, kterým je jedno, že za jejich fotku zaplatí medvěd životem, i když na to visí všude upozornění. Naprosto šokující pro nás bylo zjištění, že ještě před padesáti lety tu správci parku (!) pořádali pro turisty „pozorovnání medvědů“ tím způsobem, že turisty posadili v podvečer do místního amfiteátru postaveného okolo odpadní jámy a z kuchyně přivezli odpadky. Pak už jen stačilo pár minut počkat a fotka huňáče byla zaručena. Teď už se naštěstí propaguje trend, že divoká zvěř má zůstat divoká.
Když nás z verandy vyhnali komáři, přesunuli jsme se dovnitř k večeři. O zajímavá témata ani tam nebyla nouze. Paul učí na jedné z nejmenších středních škol v USA – čítá celkem čtyři studenty a dva učitele. Příští rok prý budou mít nátřesk, přibudou jim další tři studenti. :) Příběhů jsme vyslechli během vynikající večeře ještě spousty, třeba o tom, jak léto tráví jako rodina ve stanu v back country (řídce osídlené oblasti za oblíbenými stezkami turistů), kde Karen pořádá pro zájemce organizované výlety s výkladem; jak byli v Indii, v Evropě, jak Paul jezdil každý rok jako instruktor raftingu do Tibetu... Byli bychom je mohli poslouchat celou noc, ale holčiny musely na kutě, takže jsme poděkovali za skvělý večer a rozloučili se. Tím jsme si vybrali všechny světlé momenty tohoto výletu.

Jen jsme dolehli, začalo pršet – a pršelo celou noc. Chudák stan, zvyklý jen na Arizonské vedro, hrdinně odolával lijáku a propustil vodu jen zipem. Nicméně to stačilo na to, aby se nám promočila deka i spacák – a vzhledem k tomu, že jsme se v informačním centru dozvěděli, že má pršet až do neděle, dali jsme se na ústup. Předtím jsme ovšem ještě v kazícím se počasí vyšplhali na vyhlídku do půlky stěny kaňonu, zajeli si pod další vodopád a stavili se v sekvojovém háji. Odtamtud už nás vyhnal silný déšť, který trval dalších 250 mil. Když jsme to viděli, přestali jsme litovat, že jsme expedici Yosemite předčasně ukončili. Domů jsme přijeli naprosto ubití. Ráno nás čekalo ještě jedno nepříjemné překvapení – na všech fotkách, které jsme vyfotili, je po pravé straně tenký zelený proužek. Zřejmě závada na čipu... Vypadá to, že ten nový foťák zase vrátím a nechám si svůj starý. Ach jo. Fotky zde.

TÝDEN TŘICÁTÝ DEVÁTÝ

2009-04-26T22:46:00.001-07:00

Snažíme se ještě využít poslední chvíle s našimi kolegy a kamarády. Ve čtvrtek jsme pořádali palačinkovou párty, aneb slané palačinky se špenátem a sýrem či ratatouille; navíc sladké palačinky s jahodami, ostružinami, zmrzlinou, šlehačkou... jak si kdo přál. Do těsta těch sladkých jsme nasekali čerstvé mátové listy, tak, jak to dělají v naší oblíbené vegetariánské restauraci v Plzni. Akce měla úspěch; a vášeň pro palačinky se rozšířila i po škole, protože jak se rozneslo, že nesu várku druhý den do práce, už se po nich sháněli i kolegové, co u nás nebyli předchozí den na večeři.
Na řadu přišly i naše železné zásoby z Čech, třeba mák. Mák jsme tu ještě na žádném pekařském výrobku neviděli; není tu ani k dostání ve větším množství. I přesto, že to pro místní musely být naše makové svatební koláčky tak trochu výstřední divočina, hrdinně se do nich pustili a zachutnalo jim.
V sobotu se konalo vepřo-knedlo-zelo. Náš kamarád, zapálený kuchař:), se toužil naučit dělat knedlíky. Vzhledem k tomu, že „vepřo“ i „zelo“ už uměl, vzal si je na starosti. Dost nám tím ubral starosti, protože my v přípravě masa zrovna nevynikáme. I vzali jsme obřadně ono kilo hrubé mouky, které nám poslala maminka přes Atlantik, a jeli jsme na návštěvu. Před fascinovaným publikem jsme pak z půlky pytlíku zadělali bramborové, a z půlky kynuté knedlíky. Následovala příjemná část čekání s alkoholem v ruce (safra, proč zrovna tuhle fázi vždycky doma vynechávám) a společenskou hrou Rummikub, což jsou vlastně žolíky, ale s plastovými kartičkami s natištěnými čísly. Zbytek si asi dokážete představit sami– večeře a sledování filmu v potravinovém kómatu. Kynuté knedlíky měly největší úspěch; jedna z věcí, kterou jsme sem slíbili poslat, je právě hrubá mouka. Tou druhou, věřte nevěřte, je český „armádní“ otvírák na konzervy. Náš kamarád z něj byl u vytržení. Nejvtipnější část na výměně je, že nikdy nedokážete odhadnout, co se bude líbit. Kolikrát jsme tu něco obdivovali a místní si téměř ťukali na čelo... a naopak. Alespoň se tomu pak všichni můžeme společně zařehtat.

TÝDEN TŘICÁTÝ OSMÝ

2009-04-21T20:58:00.000-07:00

Fascinace okolní přírodou pokračuje. Nad zahrádkou nám poletoval kolibřík (víme, že tu mají být, ale ve volné přírodě jsme před tím ještě žádného neviděli), a místní roadrunners (kukačky kohoutí) učí svá kuřátka profesionálně přebíhat silnici. Do zvěřince už ani nepočítáme křepelky a zajíčky, co nám pobíhají ráno a večer po zahradě. Člověk si klade otázku, z čeho tu všichni žijí (tedy kromě listů salátu a jadřinců, které jim tam mezi štěrkem nechávám).
Nutno podotknout, že ani naše domácí zvířena nezahálela. Ve čtvrtek jsme měli se studenty v mojí třídě možnost sledovat v přímém přenosu rybičky, které požírají svojí kamarádku. Měli z toho druhé vánoce, ale popis toho, co dělají Češi na Velikonoční pondělí, to netrumflo. Filozofie koledování a šupání je naprosto nadchla. Za čtrnáct dní, na prvního máje, bych se je asi měla pokusit navést, aby se líbali pod právě kvetoucími kaktusy occotillo.

TÝDEN TŘICÁTÝ SEDMÝ

2009-04-12T20:08:00.000-07:00

Kamarádi nás vytáhli na dvě akce: desetikilometrový výlet pouští a pašíjovou hru u baptistů. Mě osobně se víc líbil výlet, neboť se mi tam splnilo tajné přání: vidět divokého chřestýše. Všimli jsme si ho, až když byl pár metrů od nás. Kdo čekáte dál hororový příběh, musím vás zklamat. Tak jako všichni hadi, snažil se před námi, lidmi, co nejrychleji uniknout:). Naštěstí to na poušti není tak jednoduché, tak jsme s ním ještě kousek popošli, abychom si ho mohli prohlédnout. Díky tomu, že jsme mu nedali klidu, nakonec i párkrát zachřestil. Pak se konečně dostal pod nejbližší bylinu a stočil tam celý metr svojí délky do úhledné spirály. Potvrdilo se, co jsme se o víkendu dozvěděli v pouštním zoo: právě nastává „rattlesnake season“, tedy období chřestýšů. Aby toho nebylo málo, viděli jsme ještě bighorn sheep, divoké ovce tlustorohé. Tedy přesněji: ostatní viděli ovce, já jsem se nejprve prala s dalekohledem, takže jsem zahlédla jen zadní polovinu ovce zacházející za kamen. To, jak vypadá přední polovina, znám zatím jen z obrázků:))).
Hra u baptistů byla spíše společenskou událostí než uměleckým zážitkem – hráli mi tam dva studenti, a pár dalších jsem viděla v hledišti, takže budeme mít příští týden co probírat.
O víkendu jsem relaxovala – v sobotu jsem přečetla tři knížky a završila to během s Filipem. Tomu předcházelo přeměřování našich kroků při běhu na parkovišti a následné programování našich nových krokoměrů, které bylo stejně zbytečné, protože se nám s únavou kroky zkrátily, takže již po kilometru byla jejich průměrná délka jiná.... alespoň jsme si ji mohli pak přeprogramovat podle počtu kroků, které jsme na téměř šestikilometrovém okruhu udělali. V neděli byla tiskovka s rodiči a začali jsme plánovat, co všechno tu musíme zvládnout udělat před odjezdem z Lake Havasu City ... máme na to už jen šest týdnů!!!

TÝDEN TŘICÁTÝ ŠESTÝ

2009-04-10T19:14:00.001-07:00

Víkend jsme tentokráte podřídili autu; jeli jsme si nechat vyměnit katalyzátor do autorizovaného servisu Mitsubishi. Ten v našem městě bohužel nedávno zkrachoval, takže nám nezbývalo než se vypravit do Phoenixu. Vzrušující čtyřhodinová cesta rovně, jak už je to v Arizoně zvykem, byla zakončena další hodinou strávenou hledáním noclehu. Před desátou jsme konečně zajeli do pohaslého dvora hotelu Lost Dutchman a dožadovali se ubytování. Recepční byla Indka, tou dobu již v pyžamu, navíc v perverzní náladě dávat nekuřáckým hostům kuřácké pokoje. Filip tvrdí, že k tomu jí jistě dopomáhalo „kuřácké Šivovo voko“. Byli jsme tak vyčerpaní, že jsme okamžitě padli do nikotinových tenat postele. Ráno jsme se probudili s chutí zajít si do plicního sanatoria, jenže servis nečekal, takže jsme ještě čelili poslední výzvě (dát si sprchu, aniž bychom se dotkli plesnivého závěsu) a v hrůze jsme ujížděli pryč.
Když jsme konečně dorazili na naše smluvené dostaveníčko s automechanikem, zjistili jsme, že jsme nechali můj kufr na parkovišti u motelu, takže jsme pádili zpátky. Kufr jsme nakonec našli před pokojem rozšafného strýce v nátělníku; říkal, že dovnitř se ještě nedíval, protože doufal, že se majitel vrátí. Naštěstí. Měla jsem tam i notebook.
Poté, co jsme auto podruhé, tentokrát již úspěšně, předali do servisu, zašli jsme si do Danny's – místního řetězce specializujícího se na snídaně. Filip zajásal, neboť se mu splnil sen – vegetariánský burger s kupou hranolek. Já jsem burgerům na chuť nepřišla (za život jsem měla jen dva hamburgery:-)), takže jsem si bezradně prohlížela menu. Tradiční americká snídaně je variantou na tu britskou – míchaná vejce, plátky slaniny a lívance s javorovým syrupem, to všechno na jednom talíři. Zdá se, že míchání sladkých a slaných chutí Američanům nevadí; Filip už si zvykl, já ještě ne. Nakonec jsem si řekla pouze o lívance, ale opět mě vypekli – přinesli mi je sice s javorovým sirupem, ale pokryté slanou šlehačkou. Ach jo.

Když nám opravili auto, vyrazili jsme do Titan missile museum – sila s balistickou raketou Titan II. Mohli jsme si tak prohlédnout jeden z bývalých supertajných projektů USA. Více komentářů najdete u fotek (zde). Podobných základen bylo po USA prý šedesát; většinu už odkoupili soukromí vlastníci. Získat pozemek se zavedenou elektrikou, vodou a rozsáhlým podzemním komplexem se stalo pro určitou vrstvou lidí módním výstřelkem. Vyprávěli nám o zubaři, co si nad silem postavil dům a v podzemí pořádal párty... tomu se říká ohleduplnost vůči spoluobčanům:))

Po cestě do Tucsonu jsme se stavili ještě u kostelíka San Xavier del Bac. Tenhle klenot byl dostaven v roce 1797, a kromě jedinečné atmosféry si tam můžete vychutnat ještě jednu specialitku: Navajský smažený chléb. Za malý obnos vám ho tam připraví indiánky přímo na parkovišti. Rozhodli jsme se, že to si prostě nemůžeme nechat ujít, takže jsme si objednali, chvíli pozorovali dvě obézní indiánky, jak se rozhoupávají do práce... a hle, výsledkem byl langoš. Vyměnili jsme si s Filipem zmatené pohledy.
„A to je opravdu váš tradiční chléb?“, začala jsem pátrat.
„Jo, jo.“, odpověděla s úsměvem indiánka.
„A na jakém oleji to vaši předkové smažili?“, nechtělo se mi věřit, že tady, v poušti, kde je všeho nedostatek, indiáni před pěti sty lety plýtvali tukem na smažení placek, které by se daly upéct na horkých kamenech.
„To nevím, ale my to smažíme na tuku ze supermarketu.“, pravila ženština se širokým úsměvem.
Došlo mi, že po záhadě maďarských langošů vydávaných za Navajský smažený chléb budu muset zkonzultovat jiný zdroj. Rozluštění je následující: Navajo Fry bread (i frybread) bohužel vznikl až následkem tragického období po vpádu bělochů na indiánské území.V roce 1863 jsem přišla parta ranařů, co se rozhodla vypálit území Navajů a vydobýt si kapitulaci. Indiány zajali a donutili je pochodovat 300 mil (482 km) do Fort Summer v Novém Mexiku, kde přeživší umístili do kempů. Udává se, že jednotlivé kempy byly budovány pro 4000 – 5000 osob, ale v té době tam běžně žilo až 9000 lidí. Po čtyři roky v zajetí dávali indiánům prý jen sádlo, mouku, sůl, cukr, kvasnice, a sušené mléko. Suroviny byly často zkažené, takže smažení jako tepelná úprava byla jasná volba... pro spoustu Navajů prý smažení Fry bread posvátnou tradicí; věří, že ho mají jíst do té doby, dokud se země neočistí. Je to jedno z nejběžnějších jídel na jejich setkáních (Pow Wows). Maďaři prý přišli na langoš už někdy na konci 15 století, ale pochybuji, že to s sebou obnášelo tolik utrpení, jako pro Navaje. Jen je škoda, že někteří dnešní indiáni už o příběhy z minulosti nestojí...

V neděli jsme si šli vyfotit arizonská zviřátka do pouštního zoo (došli jsme k závěru, že nemá cenu čekat, jestli se nám neukážou ve volné přírodě) a pak rovnou do Biosphere 2. Počítám, že si projekt všichni pamatujete – obrovitánský skleník, do kterého se v letech 1991 – 1992 zavřely 4 ženy, 4 muži a 3000 živočišných druhů (neděste se, počítají se i ryby a hmyz, který si s sebou přibalili jako opylovače jejich hospodářských plodin), aby zkusili, jestli by se takhle dal udržet život na jiných planetách. Skleník byl sice zajímavý, ale nejsilnější zážitek mám z vyprávění našeho průvodce... neznala jsem totiž detaily a zvraty mise, takže na rozdíl od nadšenců, co byli s námi ve skupině, jsem nad vším žasla. Fotky zde.

TÝDEN TŘICÁTÝ PÁTÝ

2009-04-01T16:20:00.001-07:00

Být jedním ze zadavatelů národní srovnávací zkoušky ve Spojených státech je docela zážitek. Nejvtipnější část je samozřejmě čtení jmen při docházce. Naštěstí jsem vyfasovala studenty od F a G, což obnášelo tady, nedaleko od hranic s Mexikem, všechny ty Fernandeze, Gomeze a Gonzalese. Většinou jsem s výslovností i pravopisem amerických jmen na štíru, ale to je tu každý, včetně mých kolegyň, co učí angličtinu. Je to dáno několika důvody.
Za prvé, tady svoje dítě můžete opravdu pojmenovat, jak chcete. Občas se tedy stane, že máte před sebou slovo, které jste ještě nikdy neviděli. A někdy je to slovo, které sice znáte, ale ne jako rodné jméno, aneb tady by Půlnoční Bouře uspěla. Od dnes už klasických rodných jmen, jako je třeba Summer, či Autumn, máme ve škole i studenty, co se jmenují třeba Tangerine (Mandarinka), Angel, Jesus, či Sage (mudrc či šalvěj, v tomhle případě asi šalvěj, protože její příjmení je Green:)). Celebrity to samozřejmě dotáhly k dokonalosti, a tak se mezi jejich ratolestmi najdou jména jako Oriole Nebula, Audio Science, Bluebell Madonna, Fifi Trixibell, Kal-El Coppola (to je dítě Nicolase Cage, Kal-El je prý původní jméno Supermana), Moxie CrimeFighter, Poppy Honey, Rufus Tiger či Pilot Inspector.
Za druhé, nejen děti celebrit, i všechny “moje” děti mají dvě jména (rodné a křestní); od toho se zase odvíjí další jev – někteří Američané dávají přednost tomu, když jim místo rodných jmen říkáte počátečními písmeny jejich prvních dvou, tedy „Džejár“ z Dallasu byl vlastně J.R. Na CNN má pořad D.L. Hughley, kterého všichni oslovují prostě D.L. Na jednu stranu to může být spása (ani Pilot Inspector si nemusí zoufat, může si prostě nechat říkat P.I.), na stranu druhou už to nemá daleko do C3P0 a R2D2.
Konečně, na rozdíl od Čech, kde vyhláška stanovuje, že “zápis jmen zkomolených, zdrobnělých nebo domáckých nelze připustit“, tady vám uznají i nejšílenější variantu hláskování. Dodnes si pamatuji, jak jsem svým studentům poprvé řekla, aby mi napsali, s kým chtějí být ve skupině. Ve třídě okamžitě nastal rámus, protože se student obraceli ke svým kamarádům se slovy “Hele, jak se píše tvoje jméno?” Ťukala jsem si na čelo… tedy až do té doby, než mi došlo, že učím studentky jménem Cori i Cory, Carly i Karli, Jasmine i Jazmin (ale už jsem viděla i Yasmin, či Jasmin), Beca, Becca, Becka, Bekka. Nejméně čtyři varianty jsou zdokumentovány i u Courtney (Cortney, Kortney, Kourtney). Moje kolegyně si myslí, že je to tím, že někteří méně vzdělaní rodiče si prostě vyberou jméno, aniž by se za těch devět měsíců snažili zjistit, jak se vlastně má psát; a pak to odhadnou podle toho, jak ono slovo zní. Zdá se vám to šílené? Rozhodně to není unikát, protože i matrikářky v Čechách prý zaznamenávají podobné žádosti (třeba Stýf = Steve); jediným rozdílem tak zůstává, že u nás má poslední slovo matrikářka.

TÝDEN TŘICÁTÝ ČTVRTÝ

2009-03-30T22:56:00.000-07:00

Opět si nemůžeme stěžovat na nedostatek nových zážitků. Ve čtvrtek jsme si zašli na koncert zbloudilého barytona, co tu byl na turné. Čekali jsme operní árie, ale i barytoni se musí zalíbit svému publiku, takže nakonec se držel osvědčených hitovek v podobě Broadwayských muzikálů, o nichž jsme nikdy neslyšeli. A protože jsme na rozdíl od slzícího publika nerozeznávali popěvky z muzikálu „Občanská válka“ od jistého Franka Wildhorna a jemu podobné, utekli jsme hned o přestávce.

V pátek jsem měla narozeniny. Nemám ráda oslavy narozenin. Obvykle se mi je daří alespoň v práci ututlat a ignorovat, ale ne tak tady. Kolegové mi koupili čokoládový dort a popsali narozeninové přání z obou stran. Do toho mě jeden z legrace posypal třpytkami na pep assembly, takže jsem házela odlesky do konce dne. Večer jsme zašli s kamarády do hospody spojené s místním pivovarem, a protože se jeden z nich zná s majitelem, měli jsme soukromou narozeninovou prohlídku pivovaru. Majitel je fanda piva i poctivé práce, pracuje s nejkvalitnějšími surovinami, a část z nich dokonce nakupuje v Evropě. O plzeňském pivu samozřejmě věděl, tvrdil, že je nedostižné. Potěší:).
Málem bych zapomněla: po cestě do hospody nás stavěla pro změnu policie. Byli jsme oba střízliví, ale Filip měl na tričku nápis:“MY INDIAN NAME IS RUNS WITH BEER“ a já (vzhůru nohama): „IF YOU CAN READ THIS, PICK ME UP AND PUT ME BACK ON THE BARSTOOL. THANKS!“ Naštěstí nás paní policistka jen chtěla upozornit, že nám nesvítí přední světlo. Když zjistila, že jsme z Čech, prohodila: „A co Chris, kdy se bude vracet z Evropy?“ Následně jsme si krátce, ale příjemně, popovídali. Pak nám popřála příjemný zbytek večera i našeho pobytu a pustila nás. Mít v malém městě za spolubydlícího policistu se vyplatí:).

Víkend byl naprosto pohodový; dočetla jsem knížku, vyšampónovala psa, porýpala se s Filipem v autě... prostě údržba všeho druhu. Ukázalo se, že informatik u motoru postrádá základní součásti, jako např. místo pro připojení klávesnice.

Pondělí přineslo poradu, po které se prezentovali místní odboráři. Podporuje je tu v Arizoně jen 23% učitelů, takže nemají moc velkou sílu prosadit výhodnější podmínky... na konci jsem se s jedním srazila v naší angličtinářské sborovně/jídelně. Zajímalo ho, jak je to s odboráři v ČR, a nakonec lehce mimo mísu prohlásil: „My jsme největšího učitele ze tříd vyhnali.“
“Koho?”, nechápala jsem.
„Ježíše.“
A jé, už je to tady, pomyslela jsem si, zatímco se rozpovídal. Vzhledem k tomu, že nám kladli na srdce, že jsme ambasadory svojí země, jsem krátce přemýšlela, jestli mu mám sdělit, co si o věřících jeho typu myslí většina naší republiky, ale nakonec mi to nestálo za to. Ostatně, když už jsem ustála mojí pentekostální studentku, ustojím asi všechno. Pentekostální hnutí, neboli hnutí obnovy v Duchu svatém, je další jev, nad kterým by si našinec asi ukroutil hlavu. Tady se v tomhle ohledu nejvíce proslavil Kids on fire, tábor pro děti pod vedením Becky Fisher. Asi by to bylo k popukání, nebýt toho, že silně manipulují děti. Záběry z dokumentu "Jesus camp", který tam natočily nezávislé filmařky, jsou na Youtube, pokud vás to zajímá, klikněte sem. Celý dokument, včetně oné známé scény s papírovým Bushem, najdete zde. (Napravo se vám zobrazí playlist).
Tábor už díky sílící kontroverzi zrušili, ale podobné počínání je v pentekostální církvi stále oblíbené, a tábory pokračují, jen na jiných místech. Studentka, kterou jsem zmínila, tam jela na prodloužený víkend. Vrátila se nadšená a vymytá. „Bylo to fantastické, uzdravovali jsme všude, kde jsme projížděli! Lidem se vracel zrak, dorůstali jim nohy, dostala jsem se do transu a mluvila jsem s Bohem.... jednoho mrtého vojáka z Iráku prý oživili, ale u toho jsem nebyla, to jsem jen slyšla. Na všechno ostatní bych příahala...“
„Mí“ čtyři silně věřící studenti jsou prostě jiní. Bigotní rodiče často nevěří škole jako instituci, takže se snaží dítě vzdělávat sami doma (homeschooling je tu celkem běžný). Výsledkem je extrémně plachý student s přetrvávající pocitem viny, který se projeví zejména ve chvíli, kdy se nechají unést a zasmějí se z plných plic, apod. Všichni vypadají poslušně, ale rádi žalují, a platí pro ně jakási „dvojí morálka“. Jsou pod silným vlivem rodičů. Pro rodiče je víra prodlouženou rukou, nástrojem, jak dítě hníst pocitem vinny (ani snad nemusím zmiňovat, že jim zakazují číst knížky, co čteme ve škole). To, co s nimi děláme ve škole, se probírá v kostelech (to vím od kolegyň, co tam chodí). Nutno podotknout, že od podobného typu chování se distancuje většina ostatních Američanů, včetně těch věřících. Docela by mě zajímalo, jak se chovají děti silně věřících rodičů třeba v Polsku. A vůbec, jestli jsou moje závěry na základě těch čtyřech studentů alespoň trochu vypovídající co se týče dětí ostatních, podobně ferventních, věřících.

PODRUHÉ ZA ANDĚLY

2009-03-20T17:35:00.000-07:00

Tak jsme překonali vrozenou lenost a vydali se znovu na Angels Landing. Vstávali jsme už v půl šesté (Utažského času, takže půl páté našeho, Arizonského), což se vyplatilo hned několikrát. Za prvé jsme měli šanci vidět divoké krocany (zavzpomínali jsme si tak na díkůvzdání), za druhé se šlo velice příjemně, protože byla ještě zima, navíc tam bylo málo lidí...ale hlavně, nahoře jsme potkali krajany:) - doktoranda, co učí na univerzitě v Iowě, a jeho přítelkyni. Výborně jsme si popovídali; a dost jsme se nasmáli. Třešničkou na dortu byl samozřejmě východ slunce nad kaňonem.
Poté, co jsme se dostali po úzkém hřebeni zpátky do sedla, jsme si dali zaslouženou svačinu, kterou se nám rozhodli zpestřit místní čipmunkové. Nedovolili si pro drobky z chleba přijít úplně k nám, takže nás zmateně obíhali v kruzích a čekali, až konečně odejdeme. Hlodavci jsou zřejmě drzí ve všech nadmořských výškách.
Protože bylo ještě dopoledne, rozhodli jsme se zajít na západní okraj kaňonu a vyfotit si Walter's Wiggles - serpentýnky, po kterých jsme šli nahoru. Do cíle ale hrdinně došel jen Filip, zatímco já jsem si našla příjemné místečko ve stínu na skále a rozhodla se absorbovat místní ticho. Zaujalo mě natolik, že jsem usnula a neprobudilo mě ani to, že se stín přesunul, takže mi do obličeje pražilo polední slunce. Ach jo, zase náběh na úpal.
Fotky zde.

P.S.: Filípek vám vzkazuje, že až pojedete do Zionu, máte si v místních potravinách koupit ovocného nanuka. Udělal na něj dojem, protože místní kultuře působí ovocný nanuk vyrobený z ovoce a nedoslazený cukrem jako zjevení. Dobrá rada nad zlato, že?

NEDĚLEJME VLNY

2009-03-19T20:18:00.000-07:00

Dnes měl být zlatý hřeb programu. Hnali jsme se 3,5 hodiny za „vlnou“. The Wave je další zdejší pitoreskní hříčka přírody (obrázek zde, další zde). Když jsme dojeli do městečka Kanab, instrukce z Google maps přestaly dávat smysl, takže jsme byli nuceni vyhledat místní rangery. Na stanici jsme zjistili, že na návštěvu je potřeba dostat povolení. Když nám paní vyprávěla, jak to funguje, musela jsem se držet, abych si nezačala ťukat na čelo. Za účelem získání povolení totiž musíte zrána zajet dalších 40 mil do divočiny, za jejich podivínským kolegou. Ten každý den před devátou zaregistruje všechny zájemce, kterých prý bývá teď přes zimu „jen“ padesát, a přesně v devět začíná losovat deset vyvolených, kterým se dostane privilegia podívat se na vlnu (bůh ví proč) následující den.
Začali jsme počítat: jen naše dnešní cesta nám zabrala sedm hodin, zítra bychom museli jet znovu sedm na to, abychom se mohli zaregistrovat a být přítomni u losování, a pokud by nás vytáhli hned napoprvé, museli bychom následující den urazit tu samou vzdálenost ještě jednou. I kdyby nám tedy štěstí přálo, znamenalo by to 21 hodin strávených v autě. Ale s 20% šancí se nedá moc kalkulovat... chvíli jsme přemýšleli, že bychom zrušili posledních pár nocí v hotelu a obohatili řady místních turistů, ale vzhledem k tomu, že neexistuje záruka, že bychom se na vlnu kdy dostali, vzdali jsme to. Kdyby alespoň bylo v okolí něco jiného k vidění, abychom mohli trávit čekání aktivně, snad by se to dalo ještě skousnout. Bohužel. Příroda nic, nejbližší městečko je od ochranářovy chýše oněch čtyřicet mil. Není v něm nic, kromě benzínových pump, McDonald's (jak jinak), ostatních rychlojídelen a několika motelů, ve kterých zahnívají turisté, co se každé ráno v půl osmé vypraví na ono mystické slosování a pak přemýšlejí, jak asi stráví zbytek dne. Tenhle vzorec chování opakují tak dlouho, dokud je nevylosují, nebo dokud je to nepřestane bavit. No, možná se sem vrátíme na důchod:)))
Po dvou hodinách řízení zpátky do Cedar City jsme objevili písečné duny, takže jsme si alespoň vybili přebytek energie. Fotky zde.

OJ OJ OJ

2009-03-18T19:04:00.000-07:00

Dnešek byl jako podle špatného scénáře: po cestě do Zionu nám došla baterka do foťáku. Když jsme do foťáku vložili záložní, kterou Filip kontroloval před odjezdem (údajně byla nabitá), dokázala vytlačit jen mizerný pididílek na ikonce v našem foťáku. Po frenetické debatě jsme se nakonec přesto rozhodi vydrápat se po stěně kaňonu na Angels Landing. No, jak asi tušíte, vymáčkli jsme nahoře jen dvě fotky:(. (zde) Přesto byly cesta po roztomilých serpentýnkách po skále i výhled nahoře silným zážitkem. Jestli posbíráme síly a bude se nám tam zase chtít mučit, vypravíme se tam ještě jednou v pátek.

V ZEMI PÍSKOVÝCH HRADŮ

2009-03-17T19:43:00.000-07:00

Dnes jsme si zajeli na Bryce Canyon, další surrealistické dílko přírody.
A dále pokračuje v denním hlášení Filip:
"A jako vždy to má chybku. Krásné pralesy nám otravují hadi a komáři. V Havajském vnitrozemí skoro furt prší. Tady je všude bláto - celá cesta byla jeden velký blátivý tankodrom. Barva bláta se měnila od sytě červéné přes oranžovou až po krásně bílou. Na konci cesty jsme skončili 5x většíma botama než na začátku. Naštěstí jsou zda na to připraveni a na konci trasy je připravená hadice s vodou a kartáč.
Měli jsme štěstí i na pár tamějších zvířátek... fotky zde."

KOLOB CANYON

2009-03-16T17:07:00.000-07:00

Angel's Landing jsme odložili Zajeli jsme na čtyřhodinovou procházku kolem potůčku v Kolob Canyons. Šlo se sice sněhem a místy vodou, ale pro místní to zřejmě nic zvláštního nepředstavuje. Potkali jsme jen pár lidí, ale stáli za to - od příslušnice horské služby s mačkami na nohou po výletníka, který šel bosky poté, co si namočil boty. Fotky zde.

ZION POPRVÉ

2009-03-15T18:58:00.000-07:00

Zion, tedy Sión, není rozhodně typické jméno pro národní park. Prsty v něm mají samozřejmě mormoni, ke kterým se v Utahu dodnes hlásí 68% obyvatelstva. Park má naprosto strhující atmosféru, kterou se nám bohužel nepodařilo zachytit na fotografii, protože proti nám vždycky stálo sluníčko, a to na všech třech hodinových výpravách, které jsme dnes podnikli. „Plačící skálu“, smaragdová jezírka, ani vyhlídku na kaňon si asi moc nevychutnáte... fotky (zde) navíc komentoval Filip, takže berte všechny komentáře s rezervou:). Večer jsme zakončili jídlem v čínské restauraci (nedokážu odolat příležitosti jíst hůlkami) a plánováním dalšího dne. Jedeme opět do Zionu, na místo, kde podle mapy přistávají andělé. Snad nebudou mít tendenci somrovat jako tamější zviřátka.

HURÁ, PRÁZDNINY!

2009-03-14T19:17:00.000-07:00

V pátek jsme vyrazili na jarní prázdniny do Utahu, bašty mormonů. Po více než pěti hodinách jízdy jsme konečně dorazili do Cedar City. Opakovala se stejná situace jako ve Flagstafu: hopkali jsme přes parkoviště do recepce hotelu v sandálcích a klepali se jak ratlíci. Na rozdíl od Lake Havasu, kde už je opět okolo třiceti, je Cedar city v osmnácti stech metrech nad mořem, takže teplota přes den je tu okolo deseti stupňů, v noci padá na nulu. Ráno jsme zaražení pozorovali zasněžené vrcholky hor. „Tam nejedem“, konejšili jsme se. Protože jsme vstávali dost pozdě, rozhodli jsme se jen zajet na Cedar Breaks, úchvatnou vyhlídku 40 minut za městem. Jediné, co nám jaksi ušlo, bylo, že vyhlídka se nachází ve výšce přes 3000 metrů, takže jsme se dostali na parkoviště 4 míle od ní, přesně do místa, kde už se místní silničáři odmítli potýkat s ohromnou sněhovou poklicí, minimálně 1.5 metrů vysokou. Zkusili jsme to tedy dál pěšky, ve stopách sněžných skútrů (oblíbená kratochvíle místních). Nakonec se nešlo nejhůře, takže jsme hrdinně došli až k cíli. Ony čtyři hodiny, které nám trvalo probrodit se šest kilometrů nahoru do kopce a dalších šest zpátky, promočené boty, vyčerpání a hlad nám za to nakonec stály. Fotky zde.
... málem bych zapomněla: Filip si spálil obličej a oba jsme měli lehký úpal. První den dovolené nám opravdu dal zabrat:).

PS: tip na prohlížení fotek: na stránce klikněte na "slideshow"

TÝDEN TŘICÁTÝ DRUHÝ

2009-03-14T19:16:00.001-07:00

Zorganizovali jsme pro kamarády Irskou párty. Jediným požadavkem bylo přinést něco zeleného k jídlu nebo pití a přijít v něčem zeleném. Hosté to vzali opravdu svědomitě, jeden z nich nám dokonce míchal zelené koktejly. Nejvetším hitem ovšem byly naše chlebíčky, Američané z nich byli úplně hotoví:). Je to zvláštní, protože veky i všechny potraviny na jejich ozdobení tady dostanete. „Veselé sendviče“, jak si je pojmenovali, je opravdu bavily, zejména poté, co si mezi sebou začali měnit vajíčka za okurky apod. Musela jsem se smát, protože přesně tohle dělám taky.

TÝDEN TŘICÁTÝ PRVNÍ

2009-03-09T01:01:00.000-07:00

O víkendu jsme se rozhodli zajet do Las Vegas, abychom nafotili pár dalších fotek. Sin City, jak tu kvůli nabízené zábavě pro dospělé říkají Las Vegas, je samozřejmě nejvíce vyhlášené neonovým blázincem okolo Las Vegas Strip („strip“ v Americké AJ znamená bulvár; tedy mimo jiné). První bílí lidé, kteří jsem dorazili, ovšem nebyli gambleři, ale španělší dobrodruzi. A protože byly tou dobou v údolí artézské studny a díky zavlažovacímu systému indiánů tu rostly hojně i rostliny, pojmenovali španělé místo „Vegas“ (úrodné nížiny). Z pohledu člověka, který nad moderním Vegas a jeho okolí několikrát přelétal letadlem, to beru jako dobrý vtip. Ale zpátky do historie: za indiány dorazila rychle civilizace, nejprve v podobě Mormonů, pak železnice, ohnivé vody, a nakonec gamblingu (ten tu byl legalizován ve třicátých letech).

Prošli jsme dolní část Stripu – Luxor, Mandalay Bay, Excalibur, New York New York, Paris, Bellagio... komentáře najdete u fotek (zde). Nejsilnější zážitek zůstává ze Stratosphere, lépe řečeno z její věže. Ta je se svými 320 metry nejvyšší vyhlídkovou věží v USA; a co víc, můžete si na ní kromě dechberoucího výhledu vychutnat tři atrakce. Vybrali jsme si Big Shot, což je nejvýše položená adrenalinová jízda na světě. Sedačka pod vámi vystřelí padesát metrů do vzduchu, načež padáte volným pádem dolů (to byla ta horší část). Jak si tak napůl v hrůze vychutnáváte ty 4G, před očima se vám míhá Las Vegas. Po jízdě se s ostatními, stejně rozklepanými, turisty pokoušíte obout, a pak všichni svorně odvrávoráte nejistým krokem k zábradlí na ochozu a pokoušíte se rozdýchat. Rozhodně silný zážitek:0

Dalším na seznamu byl fenomén místních svateb. Důvodů, proč je Las Vegas pro svatby vyhlášené, je víc. Předně, jediné, co vám tu stačí k tomu, aby vám vydali oddací list, je doklad potvrzující vaší totožnost, 55 dolarů, a vyplnění krátkého dotazníku. Pak už jen stačí zajít do kterékoliv z místních kaplí, které oddávají denně až do půlnoci, a projít si obřadem (tohle musíte absolvovat do roku od vydání oddacího listu, jinak bude manželství neplatné). Nejlevnější svatby jsou za 55 dolarů. A protože Las Vegas vítá pošuky, jsou tu pro zájemce připravené i „svatební balíčky“, např. pohádková svatba, Star Trek svatba, „gothic“ svatba, pirátská svatba, svatba s přítomností Elvisova dvojníka v růžovém kadilaku... Mě nejvíc pobavila možnost drive-thru weddings. Oddávající vám tvrdí, že je to romantické, protože na strop kaplogaráže nakreslili andělíčky a celou tu parádu pojmenovali bombasticky „tunel lásky“. No, posuďte sami.. Tohle jsme si prostě nemohli nechat ujít. Little White Chapel je prý světově vyhlášená (ale to tu tvrdí o všem), své „I do“ si tu řekli Frank Sinatra a Mia Farrow, Bruce Willis i Demi Moore, další celebrity na seznamu jsou např. Pall Newman, Joan Collins, Michael Jordan. Oblast s kaplemi má ovšem jeden háček: je až za Stripem , v dost nechvalně vyhlášené oblasti. Našli jsme onen tunel lásky i s naprosto šílenou kaplí vedle (a strip barem přes ulici), ale nechtěli jsme se tam moc zdržovat, takže jestli chcete vidět její impozantní interiér vyzdobený plastovými květinami, klikněte sem.

Cestou domů jsme si vyzvedli stan. Když jsme si ho po internetu kupovali, hledali jsme něco, kam bychom se při našem cestování pohodlně vešli tři. Nakonec jsme si vybrali "bublinu". Jen nám nedošlo, že v Americe je všechno nějak větší... posuďte sami:)

TÝDEN TŘICÁTÝ

2009-02-27T23:04:00.000-08:00

Moc děkuji všem, co se ozvali! Teď už mám jistotu, že Češi za oceánem nevymřeli, jak se zdálo - a že se tím pádem nemusíme s Filipem začít množit, abychom zachránili národ. Cosi mi říká, že “praotec Slunečko” by neznělo v učebnicích dostatečně seriózně. Když už někde, hledala bych postavu stejného jména někde v mezi Neználkem a večerníčky.

Dobrá věc se podařila:) – studenti z mojí 4. hodiny zveřejnili svojí parodii na druhé dějství Romea a Julie na YouTube, takže se na ně můžete mrknout. Myslím, že vám jen potvrdí to, co jsem se dočetla v jedné moudré brožurce od Fulbrightů: “Teenagers are just teenagers, everywhere in the world.” Studenti se tu možná musí podřizovat více pravidlům, ale to ještě neznamená, že se neumí odvázat. Spíš naopak: činní tak kdykoliv mají šanci.

Jinak tenhle týden byl zase pro změnu z jak minulého pololetí – dopoledne učit, odpoledne opravovat slohové práce studentů (nejlepší překlep: “Romeo in Juliet”). V pátek večer, přesně po opravení poslední slohovky, se navíc přidala bolest v krku. Ještě jsem si zajela s Filipem a kolegyněmi do kina na Slumdog millionaire (nenechte si ujít!), a pak rychle do postele. Tedy zas tak rychle ne – po cestě jsme to stočili do hospody na jedno. Já jsem nadiktovala barmanovi, jak mi má udělat grog (ha! konečně jsem si i já začala objednávat “off-the-menu”, jak to dělají Američané:0), a za chvíli už jsem se léčila tak, jak mě to naučil tatínek. Tedy ne tak úplně, místo tuzemáku jsme museli použít Bacardi; inu, na Kubu je to tady podstatně blíž než k nám.

Fotky tentokrát nebudou moje; o to budou lepší: jestli ještě neznáte LIFE photo archive, mohlo by vás to zaujmout:)

TÝDEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ

2009-02-21T13:35:00.001-08:00

I na mě si studenti vzpomněli při výběru obětí do poroty. Připadla na mě soutěž o královnu krásy. Když jsem se vzpamatovala z toho, že si vybrali zrovna mě, i z toho, že jsem jim na to kývla (přece nedomítnu studenty...), přesvědčila jsem Filipa a vyjeli jsme. V porodě seděli podobně zmatení kolegové. Když nám rozdali hodnotící arch s jednotlivými disciplínami (samozřejmě včetně hodnocení garderóby a chůze po molu), tiše jsme zaúpěli. Naštěstí se do soutěže přihlásilo dost studentek (a jeden student) s odhodláním z toho udělat show i za cenu úmyslného zesměšnění sebe sama, takže jsme si to brzy začali užívat. Prochechtali jsme se celým večerem. Na konci jsme ještě vyslechli šokovanou matku onoho studenta („On mi celou tu dobu trvdil, že jim bude pomáhat s osvětlením!“) a v povznesené náladě se rozešli.

V pátek jsem na přání ‘mých dětí‘ přivedla do školy Filipa. Všechny hodiny měly dost podobnou strukturu: když si studenti prohlédli autentického Evropana, převlékli se do kostýmů a přehráli parodii na Romea a Julii, kterou tenhle týden secvičovali. Filip je natáčel, aby na to měly památku. Hry měly úspěch, i když nebyly „school appropriate“ (nebo právě proto). Ještě jsem stačila natočit svojí třídu a procházku do pavilonu A, ale to už jsme museli prchat domů se převléci, zajet si s kamarády do posilovny, pak na večeři, a na další zcela typickou věc: Bingo.
Jak nám bylo vysvětleno, nebylo Bingo ten večer zcela typické, protože ho organizovali jako součást sbírky pro studenty naší školy, takže přišli „i normální lidé“. Přesto se nám podařilo v sešlosti identifikovat typické hráče Binga – babičky, které si na sešlost přinesou podušky, aby se jim lépe sedělo, hrají na alespoň 4 arších najednou, na židli mají přivázaný veliký igelitový pytel (jedna hra, na kterou spotřebujete jeden list s předtištěnými čísly, vám zabere asi 5 – 10 minut, pak musíte list z archu odtrhnout a vyhodit), na stole talismany, a svou hru berou smrtelně vážně. Nás, nezvané zelenáče, si měří přísným zrakem, zatímco pomrkávají na dědečka, který montónně opakuje písmenka a čísla, která je třeba si zabarvit pomocí lahvičky inkoustu ukončené molitanovým polštářkem o velikosti špičky palce. Byly to právě ony, co nadšeně vykřikovaly „Bingo!“, zatímco vzor barevných inkoustových otisků na našem hracím tiketu stále připomínal spíše neštovice, než pět otisků v řadě. Z naší čtyřčlenné skupinky nevyhrál nikdo, i když na nás moje studentky stále symbolicky vzduchem „házely štěstí“. No, závěr je jasný: příště ani ránu bez zaječí pacičky.

PS: stala se ještě jedna zajímavá událost: Filip mi nainstaloval Google Analytics, sofistikované počítadlo návštěvníků tohoto blogu. Po počátečním šoku z toho, jak velké číslo lidí blog navštěvuje (za pět dnů své existence napočítal Google Analytics 85 návštěv, z toho 54 "unikátních" návštěvníků), následovala lehká melancholie z toho, že nikdo z oněch 54 návštěvníků nemá potřebu mi napsat komentář či email o tom, jak se daří jim. E.T. volat domů! Ozvěte se! Zajímáte mě:))

TÝDEN DVACÁTÝ OSMÝ

2009-02-16T15:03:00.000-08:00

O víkendu na nás čekalo skvělé představení Hamleta v podání vybraných talentů naší školy a výlet do Kalifornie k Salton Sea. Tohle slané jezero nacházející se v 65 metrech pod mořskou hladinou bylo dlouho vyhlášenou ekologickou katastrofou. Po shlédnutí traileru dokumentu o Salton Sea a podivínských obyvatelích osady Bombay Beach na jeho břehu, jsme zabalili a vyjeli jsme. Očekávali jsme smrdutou apokalypsu obsahující vybydlené domy a karavany na břehu zeleného jezera pokrytého mrtvými rybami a ptáky. Když jsme přijeli, byli jsme napůl zklamáni. Díky usilovné rekultivaci jezero nesmrdí, a vlastně vypadá hezky. Jsou tu ohromné kolonie pelikánů a ostatních ptáků, zelené jsou jen okraje; kam se tohle hrabe na Hracholusky v létě. Pravda, je tu dost vybydlených domů a pohled na stávající obyvatele karavanů v Bombay Beach je skličující, ale stále jsem si dokázala představit, proč tu lidé žijí.

O dost veselejší to bylo na Salvation mountain u Slab city. Slab city je vlastně městečko uprostřed divočiny skládající se z karavanů. Podobných osad je na jihozápadě USA dost, a většinou v nich žije již dříve zmiňovaný „white trash“. Tady je ale situace jiná. Je to ráj nevyléčitelných hipíků, líheň kreativity, kde je všechno dovoleno. Hned, co jsme zaparkovali, projel kolem nás na kole obrovský králík. Tedy chlapík oblečený v plyšovém kostýmu králíka. Ostatní obyvatelé prezentovali podobně nenucenou garderóbu a stále příjemnou, bezstarostnou náladu:). Slab City považují za „poslední svobodné místo na zemi“. Jestli jste viděli film Útěk do divočiny, který tam natáčeli, dokážete si asi udělat obrázek o tom, jak to tam vypadá. A ostatně, i Salvation Mountain, dílo Leonarda Knighta, se tam objevilo. Na „Hoře Spasení“ pracuje už dvacet let. Staví jí ze slámy, jílu a stromů; když je spokojený s tvarem, pomaluje vše akrylovou barvou. A když říkám vše, myslím opravdu vše. Pomalované je všechno v dosahu jeho štětce. Ostatně, mrkněte na fotky (odkaz dole).

Noc strávená u ohně, a posléze v karavanu u jezera, byla až nezvykle klidná. Probudili jsme se s východem slunce. Po letmém pohledu z okénka jsme zjistili, že se k naší pláži neslyšně stahují pelikáni. Naštěstí jsou tihle obři stále plaší, takže jsme nemuseli bojovat o snídani či mopsíky našich kamarádů. A ještě lepší na nich je, že přes veškerou svojí plachost jsou líní zvedat svá těžká těla do vzduchu, takže se dají celkem dobře vyfotit. Bohužel je tu ptáků tolik, že téměř nelze udělat fotku bez toho, abyste na ní neměli alespoň jednoho fógla useknutého. Protože nefotomontážuji, budete tak muset přimhouřit očko nad létajícími zadečky na okrajích fotografií:).
Poslední zastávka byla v Palm Springs. Tohle město má také zvláštní atmosféru, i když z trochu jiného důvodu: přitahuje homosexuální páry. Vládne tu opravdu nenucená atmosféra a na ulicích je až nápadné množství mužů, pohybujících se v párech či malých skupinkách. Filip a Jason na nás byli lehce naštvaní, protože jsme je nechali poměrně dlouho čekat před kavárnou. To by samo o sobě ani nevadilo, ale každý z nich měl na vodítku jednoho mopsíka. Zřejmě vypadali pro místní obyvatele dost neodolatelně, prý se s nimi několik chtělo přes pejsky hned seznámit...
V Palm Springs najete další ukázku Americké víry v to, že sny se dají splnit. Mají tu fascinující lanovku, která vás za 10 minut vyveze do 2600 metrů (a ještě se u toho pomalu otáčí, způsobujíce tak citlivějším povahám nemalé obtíže). Klimaticky bývá lanovka označována za „výlet ze Sonorské poště do Kanadské tundry“. A teď k tomu splněnému snu: lanovka vznikla jako nápad mladého elektroinženýra Francise F. Crockera, který si jednou v létě (které bývá v Palm Springs stejně úmorné jako v Havasu) povzdechl, že by chtěl být někde, kde je „pěkně a chládek“. Začal plánovat a shánět peníze... a o 31 let později už seděl v první lanovce. Tohle obdivuhodné odhodlání donutí Čecha zakroutit hlavou, ale my ho tu vidíme na každém kroku. Lidi kolem nás se tu nebojí snít a věří, že i jedinec může věci změnit. Ať už to znamená cokoliv – vypracovat se, sloužit komunitě, tlačit svého politika k zodpovědným rozhodnutím, postavit pro obyvatele svého města lanovkovou dráhu. Samozřejmě s tím souvisí i odhodlání tvrdě pracovat. Mít tu dvě zaměstnání je prý u lidí střední třídy dosti běžné; funguje tak i většina mých kolegů. Tuhle filosofii si děti přináší z rodin a pěstují ji u nich i ve škole. Není neobvyklé, že se studenti sami od sebe rozhodnou spustit petici, či sbírku pro ostatní a strhnou členy své komunity. „Fund-raising“ je součástí snad každé společenské akce... a lidé stále chtějí platit, když si myslí, že má sbírka smysl. Dítě se tak od školních let učí, že jeho činy mohou mít váhu i v širším společenském prostředí, než je jeho rodina nebo třída.

Na tohle téma a spoustu dalších jsme se bavili s našimi americkými kamarády po cestě domů. Čtyři hodiny utekly jako nic; Lake Havasu City nás přivítalo ohňostroji (přes víkend tu byla soutěž ohňostrůjců), všechno se zdálo být v pořádku –tedy až do chvíle, kdy domů přijel Chris a řekl nám, že Vino je v útulku pro psy. Zřejmě ho chudáka rány z ohňostrojů vyděsily natolik, že utekl. Bohužel ho před tím nenapadlo vzít si obojek, takže ho odchytli v domnění, že je to toulavý pes. Nedělní noc tak chudák strávil v útulku, pondělní ráno čelil šampónu, teploměrům a očkovacím jehlám, odpoledne ho díky Chrisově přímluvě pustili (v pondělí byl státní svátek - President’s Day). Tak i on byl na výletě:). Slibované fotky zde.

TÝDEN DVACÁTÝ SEDMÝ

2009-02-08T15:04:00.000-08:00

Konečně jsme se stali členy služby Netflix. Je to v podstatě zásilková půjčovna filmů. Na webových stránkách společnosti (viz zde) si sestavíte pořadník filmů, které chcete vidět, a oni vám okamžitě pošlou ten, co máte na prvním místě. Když ho shlédnete, pošlete DVD zpátky, a oni vám obratem pošlou další film z vašeho seznamu. Za pouhých devět dolarů měsíčně se tak můžete dívat na tolik filmů, kolik vám jen místní poštovní služba umožní (a když si připlatíte dalších pět dolarů, budou vám zasílat více filmů najednou); navíc můžete spoustu filmů sledovat i online. Služby Netflixu tu využívají snad všichni naši známí. Není divu, že nemají potřebu si nic ilegálně stahovat z internetu, tahle služba je naprosto dostupná, laciná, a přímo šitá na míru pohodlným lidem. Tohle bych možná měla vysvětlit. Když tu chcete poslat poštu, prostě jí strčíte do vaší poštovní schránky a vytáhnete červenou plechovou vlaječku vedle vyklapovacích dvířek schránky. Tím to pro vás skončí – žádné hledání poštovních schránek na rohu ulice se nekoná. Geniální, řekla bych. Přesně tohohle Netflix využívá. DVD na vás čeká ve schránce, když se vracíte z práce domů. Večer se podíváte na film, ráno po cestě do práce DVD jen vrátíte zpátky do schránky. Kdo by se obtěžoval jezdit do videopůjčoven?
První, co jsme hledali, byl český film v AJ. V nabídce byl Český sen, Kolja a samozřejmě Formanovy filmy. Objednali jsme si Kolju, ale poté, co došel, jsme došli k závěru, že našim Americkým známým unikne naprostá většina vtipů, protože titulky v překladu byly dosti zoufalé. Možná by na tom byla lépe Obecná škola, ale i tak mi cosi říká, že někteří z nich film s titulky ještě nikdy neviděli... a může pro ně být dost nezvyk soustředit se na titulky a film zároveň po dobu 1.5 hodiny.

V pátek večer jsme konečně spálili na zahradě zadání závěrečných zkoušek z minulého semestru. Sedmdesát kopií po osmnácti stránkách mám dalo dost žáru na to, abychom zapálili oříšek kukui, který jsme si dovezli z Havaje (o tom, že plody candlenut tree používali místo svíček, jsem už psala). Opravdu krásně hořel, i těch patnáct minut by sedlo, jen nám náš průvodce zapomněl tenkrát říct, že to smrdí jak spálené podrážky. Ubozí Havajané. Jestli tohle čichali pravidelně, možná to vysvětluje, proč jejich tradiční tanec obsahuje tolik kroucení boky.

V sobotu jsme si zašli do kina (nejsilnějším zážitkem ovšem bylo vidět, kolik rozteklého másla vám prodavač naleje na popcorn), a protože celý den pršelo, vyrazili jsme v neděli ráno na offroad do pouště. Pohon na všechny čtyři se opravdu vyplatil, i když už se po cestě nevalily proudy vody, jak jsme doufali. Nepodařilo se nám ani vyfotit vodopád v poušti... zřejmě nám všechnu vodu vypily rostliny. Člověk se opravdu nestačí divit, jak rychle se to na poušti zazelená po dešti. Po krátké procházce jsme se tak alespoň ještě vyřádili ve velké louži po cestě. Fotky zde.

TÝDEN DVACÁTÝ ŠESTÝ

2009-02-01T19:54:00.000-08:00

Začali jsme probírat Romea a Julii. Moje obavy se nepotvrdily - všichni si to užíváme. Studenti sice nerozumí úplně všemu, ale přistupují k tomu s ohromným nadšením a ochotou jít do všeho. Už jsem domluvená s kolegou, co má na starosti školní divadlo, že si půjčíme kostýmy a dáme studentům šanci hru (nebo alespoň některé části) přehrát. Navíc je zatím skoro v každé scéně narážka na sex, takže i ti, které by si asi divadelní hru ze šestnáctého století nechali normálně ujít, sedí a ani nedutají, jen dávají pozor a čekají, až bude zase další:)). Další záhadou pro mě je, že jsem ještě nedostala ani jeden mail od silně věřících rodičů, stěžující si na to, že jim kazím dítě. Poté, co před půl rokem volala jedna matka ředitelce, že ve škole propaguji alkohol (při prezentaci Plzně) a poté, co někteří rodiče zakazují dětem číst knížky, které jim nabízíme na naše literární kroužky (některým mým studentům se tak díky rodičům smrskne výběr z deseti knížek na dvě), je to pro mě šok. Moje kolegyně si myslí, že je to tím, že si rodiče netroufnou zpochybňovat tak známé dílo, které je navíc přímo v osnovách.

Pořád se mi daří se nepřetěžovat prací a trochu víc si užívat. Jeden večer jsme strávili na zahradě grilováním žraločího steaku a popíjením vínka, nechybělo ani cvičení, zašli jsme si do divadla. V pátek nás kamarádi vytáhli do vyhlášené mexické restaurace na jídlo, v sobotu jsme měli dámskou jízdu (naše mužské polovičky odjely přespat do pouště, ozbrojení až po zuby – jako vždy), a v neděli jsme samozřejmě nemohli chybět na nejnudnější a zároveň nejsledovanější události roku: Super Bowl.
Super Bowl je finálový zápas National Football League. Slovem Football se myslí americký fotbal, sport, který je nám dodnes záhadou. Všichni tu s námi souhlasí, že je to naprosto nudná a nekonečná hra, odehrávající se v titěrných desetivteřinových úsecích prokládaných vyjasňováním toho, co se v oněch deseti vteřinách stalo, za mohutného fandění roztleskávaček, podporovaných pokud možno pochodovou kapelou (ta si jde o přestávce zapochodovat přímo na hřiště). Zápasy běžně trvají i čtyři hodiny a jediným způsobem, jak se dají přežít, zůstává zorganizovat k tomu párty. Domů pozvete pár fanoušků (ti dorazí poctivě oblečeni v dresech či fanouškovských tričkách, ale i pyžamech – cokoliv, co má na sobě logo týmu, se počítá), zapnete na televizi, a pak se vesele bavíte a popíjíte (a občas po očku mrknete na bednu). Zápas jako takový vlastně nikdo moc nesleduje, protože se to prostě sledovat za střízliva nedá. Zvláštní je, že když se ptáme domorodců, proč to tedy sledují, nedokážou dát dohromady kloudnou odpověď. Nejčastější je ta, že je to prostě high school sport, takže všichni chlapi, co prošli střední školou, ho hráli, a při přenosech jim ožívají vzpomínky.
Ať už je to, jak je to, Super Bowl je něco naprosto jiného. To se uspořádá párty pro všechny – 40% diváků prý tvoří ženy. A na co se čeká? Na reklamy v poločase. Poločas v Super Bowl je prý nejžádanější mediální prostor pro reklamy vůbec. Samozřejmě také nejdražší. Jedna sekunda vás přijde na 86.000 dolarů, tedy necelé dva milióny korun. Reklamy i doprovodný program se tají a po odvysílání slouží jako nevyčerpatelný zdroj společenských rubrik i námětů na parodie.
Vtipná jsou i čísla, která se k Super Bowl pojí. Cituji z Wikipedie: „Američané pro tuto událost nakoupí jídlo v ceně 55 milionů dolarů. V den konání Super Bowlu Američané snědí 15 tisíc tun bramborových lupínků, 4 tisíce tun popcornu, 3,6 tisíc tun avokádového salátu gucamol. Den po Super Bowlu se zvyšuje prodej zažívacích sod a léků proti překyselení žaludku o pětinu. Naopak, 4 hodiny před začátkem finále se na území USA zvýšuje výskyt dopravních nehod o 41%.” Přidala bych ještě pár číslo z letošního ročníku: nejlevnější lístky se daly sehnat za 2.000 dolarů (44.000 korun), ty dražší za 8.000 dolarů.
Jistě uznáte, že tohle jsme si prostě nemohli nechat ujít. Vyzbrojení bramborovými lupínky jsme dojeli ke známým. Musím uznat, že je zápas poctivě proložený vtipnými reklamami, takže se u toho člověk občas i zasměje. Zasmáli jsme se i při zápase. Letos totiž byl zlomen rekord ve vzdálenosti, kterou hráč kdy v Super Bowl uběhl s míčem: 100 yardů (90 metrů). Byla z toho ohromná senzace. Když doběhl, dali mu na chvíli dýchat z kyslíkové masky (závěry si udělejte sami). V poločase zahrál téměř sedmdesátiletý Bruce Springsteen (to asi z toho důvodu, že je u něj jistota, že ho nenapadne obnažovat ňadro, tak jako Janet Jackson za asistence Justina Timberlake). Na konec zahlásil: „Go to Disneyland!“, což je fráze, na kterou nás upozorňovali naši známí. Disneyland za tuhle větu (nebo její varianty, jako „I'm going to the Disneyland!“) celebritám samozřejmě platí. Poprvé to jeden fotbalista prohlásil v r. 1987 za 75.000 dolarů, od té doby to dělají všichni. Když fráze vypadla z úst stárnoucího rádoby tvrďáka v kožené bundě, byl to pro nás jasný signál, že od teď už to lepší nebude; tak jsme jeli domů. Nicméně jsme si televizi zapnuli i doma. Při přípravách jsem tak po očku sledovala reklamy, abych byla zítra ve škole v obraze, a čekala na konec, odhodlaná zasmát se ještě vítěznému týmu, jehož členové budou v interview tvrdit, že jdou do Disneylandu (a ne se rovnou vykalit), ale přestalo mě to rychle bavit, takže nevím, jestli to během večera ještě padlo.
Možná bych měla ještě přidat jeden termín: tailgating. Tailgate je vlastně zadní část auta, nejlépe trucku, jako na tomhle obrázku. Jak už asi tušíte, tailgaiting je svérázná grilovačka na korbě či za korbou auta. Je neoddělitelnou součástí fotbalových utkání. Tradičně se lidé sjedou před hrou na parkoviště u stadiónu, zagrilují si, popijí si pivko, pak zavřou auto a jdou na zápas (kam vás, věřte či nevěřte, prý pustí i pod parou). Cosi mi říká, že tohle by se mohlo ujmout i v Čechách:)).

VIDEO PRO VÁS

2009-01-26T21:17:00.001-08:00

Málem bych zapomněla... jedna moje studentka dala dohromady krátké video jako pozdrav do České republiky. Jestli vás zajímá, jak moji miláčkové vypadají, klikněte na tenhle odkaz.

V přestávce na reklamu si zkuste malý testík: tohle je výběr třiceti pěti nejoblíbenějších hvězd mých čtrnáctiletých amerických studentů. Počítejte si bod za každé jméno, ke kterému si vybavíte alespoň obličej nebo písničku:
Adam Sandler, We the Kings, Toby Mac, Robert Pattison, Jessica Alba, John Stamos, BMTH (Bring Me The Horizon), Colbie Caillat, Jason Castro, Jonas Brothers, Taylor Swift, Akon, Shawn Johnson, Davey Havok /AFI, Avenged Sevenfold, Lil Wayne, Alexis Bledel, Secondhand Serenade, Dave Cook, Zac Efron, Trace Cyrus, Chace Crawford, Chris Brown, Hayden Panettierre, Jack Brown, Jamie Foxx, Jack Black, Bow Wow, Aly & AJ, Myiavi, Zach Braff, Zach Braff, Megan Fox, Channing Tatum, Bryan Herman

najde se někdo, kdo dá alespoň dvacet? :0

TÝDEN DVACÁTÝ PÁTÝ

2009-01-25T09:31:00.000-08:00

Týden začal více než sympaticky; v pondělí byl Martin Luther King Day. Kromě toho, že jsem si stále dávala do kupy materiály na Romea a Julii (v 9. ročníku se tu probírá celá hra, v originále ze šestnáctého století), jsme se šli podívat s kolegy na nový dog park (fotky zde). To je vlastně plácek trávy uprostřed pouště za městem, kam lidé převezou svého domácího mazlíčka, aby se mohl seznámit s ostatními pejsky (a hlavně oni s ostatními majiteli). V Lake Havasu City v podstatě pejskaři, tak jak je známe, doteď neexistovali. Na ulicích nevidíte ani nohu, a to doslova. Lidé tu prostě moc pěšky nechodí. Když máte psa, venčíte ho tak, že otevřete dveře na vaší štěrkozahrádku (v lepším případě ho vyvezete někam do pouště). Hlavním důvodem je samozřejmě vedro, které panuje od března do září. Dalším důvodem, proč tu lidé nechodí pěšky, je fakt, že tu mají téměř všichni rodinné domy, a město se tak roztahuje do šířky. Na tomhle obrázku, který vytvořil Filip, je srovnání rozlohy Lake Havasu City, Plzně a Chomutova.

Do nejbližších potravin to máme pěšky 30 minut, po dost nehostinném pruhu země podél dálnice (takže většinou stejně jezdíme autem); nejbližší větší obchod je 17 km daleko, na druhém konci města. Škola je 10 km od našeho domu.

Začátek týdne jsem strávila před televizí. V pondělí dávali spoustu zajímavých reportáží a rozhovorů o MLK, v úterý byl inaugurován Barak Obama, muž, jehož otci tu ještě odpírali vstup do restaurací a jízdu v přední části městských autobusů. Je to neuvěřitelné; a tím nemyslím to, že je Obama prezidentem, ale to, co se tu dělo v minulosti. Dokonce ani ústava nebyla vždycky bez poskvrnky – černoch podle ní do roku 1968 platil za 3/5 člověka (Článek I., oddíl 2., týká se černochů v otroctví). O tom, jaký je k téhle otázce a k Obamovi přístup v Arizoně, už jsem psala. Jedno je ale jisté - Obama nebude veřejně vykládat, že je "dívenka z Texasu", jako to činil jeho předchůdce:)) Koho zajímají Bushismy, klikne zde či zde. Pro české verze (ne vždy dobře přeložené, ale alespoň vám umožní udělat si obrázek) klikněte zde a zde.

Pracovní týden šel krásně; konečně mi zbývá po večerech čas na Filipa, sledování filmu se sklenkou vína, či knihu.
Nejzajímavější zprávy tak měl samozřejmě Filip, který si začal shánět práci. Jak nám bylo vysvětleno: když si Američan shání práci, prostě objíždí všechny podniky, kde chce pracovat, a nechává tam svůj životopis (netýká se vyšších pozic). Vyhlídky nejsou slavné – i manželovi mojí kolegyně trvalo rok, než si v Lake Havasu City našel povolání, a to na dosti podružné pozici, navíc před dvěma lety. Teď je ale krize, takže zaměstnavatelé jsou rádi, když mohou udržet stávající počet zaměstnanců. Někteří propouštějí, a už jsme tu měli i několik sebevražd spojených s neschopností zaměstnavatelů splácet dluhy či platy zaměstnanců.
Aby ale nedošlo k nedorozumění: to, co si představujeme pod pojmy „krize“ a „chudoba“ je tu trochu posunuté. Jako případ ženy, na kterou dolehla zdejší krize, se v televizních spotech objevuje důchodkyně, bydlící ve svém (plně zařízeném) rodinném domě a vlastnící auto, stěžující si na to, že si nemůže dovolit koupit léky. Když jsme to viděli poprvé, nemohli jsme se nepousmát. Další srovnání: naši kamarádi, mladý učitelský pár, vlastní dům s bazénem, auto (na rozdíl od ostatních jen jedno), jachtu, a dopřávající si každoročně dovolené v zahraničí, přemýšlí kvůli krizi o prodeji jachty.

A chudoba? Když čtete oficiální dokumenty o chudobě, zhrozíte se. Uvádí se, že 58.5% Američanů mezi 25. a 75. rokem života se alespoň na rok ocitne pod hranicí chudoby. Pod pojmem „chudoba“ se většině asi vybaví lidé žijící ve velmi tristních podmínkách, mající stěží na jídlo. V USA je hranice chudoby 10.400 dolarů ročně pro člověka žijícího o samotě (1 person in family unit), tj. 224.000 korun českých (18.600 Kč měsíčně).
Než budu pokračovat, měli byste vědět, že ceny spotřebního zboží jsou tu stejné, či levnější než u nás (levnější je třeba oblečení a vybraná elektronika, benzín je dokonce 3x levnější než v ČR). Rodinný dům 3+1 i s pozemkem tady v Arizoně seženete za 60.000 USD, tedy necelých 1.3 miliónu, což je vzhledem k jejich platům (v porovnání s platy v ČR) dosti laciné. Průměrný roční plat učitele je tu podle CNN od necelých 40.000 USD tady, v Arizoně, na začátku kariéry, do 60.000 USD jinde a ke konci kariéry:), platy lékařů se pohybují od 128.000 USD do 170.000 USD, platy zedníků od 40.000 USD do 54.000 USD. (Pokud vám platy zedníků připomínají platy učitelů, vězte, že učitele berou na hůl všude na světě:). Přesto si tu ale rodinný dům koupíte za dva roční učitelské platy.)
Takže zpátky k chudobě: všechno sečteno a podtrženo to znamená, že do kolonky „chudí“ tu spadají kromě bezdomovců i lidé, co si stále mohou dovolit si koupit vlastní dům a auto. Z 91% domácností pohybujících se v pásu nejspodnějších 10% chudoby má barevnou televizi, 74% má mikrovlnku, 47% sušičku na oblečení, 23% myčku, 21% počítač. 46% oficiálně „chudých“ domácností tu vlastní dům nebo karavan, ve kterém žijí, 30% nich má alespoň 2 auta, 63% má kabelovou televizi či satelit.
Závěry si učiňte sami. Nás naše vyhlídky do budoucnosti v ČR ve srovnání s vyhlídkami, které bychom měli tady, napůl pobavily, napůl rozesmutněly. Ale co, nejlepší věci v životě jsou stejně zadarmo (a za členství v knihovně:))

TÝDEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ

2009-01-18T18:49:00.000-08:00

První týden pracovního zápřahu jsem zvládla dobře. Vstávání do tmy a do zimy (netopíme, takže rána a večery v domě bývají trochu chladnější) mě sice nenaplňují optimismem, ale hned, jak odcházím z práce, vychutnávám si zdejší teplé a slunečné počasí.
V pondělí jsme si zajeli do posilovny; byla narvaná k prasknutí – i tady mají lidi novoroční předsevzetí:) Já si předsevzetí nedávám, ale kdyby se mi podařilo méně pracovat a více se bavit, nezlobila bych se. První týden se nám v tomhle ohledu vydařil – jezdili jsme cvičit a skoukli jsme asi čtyři filmy. Navíc jsem zase viděla všechny své kolegy a studenty, kteří už mi po třech týdnech začínali pomalu scházet. S několika mými kolegy - kamarády jsme zašli do steak house na večeři a pozvali jsme je k nám na sobotu na langoše (a přitom jsme zjistili, že jedna naše kamarádka spadá do kolonky novoroční předsevzetí: dieta).

V pátek jsme kompletně vyčistili akvárko u mě v práci. Celá ta legrace nám trvala asi dvě hodiny, ale rozhodně stála za to. Fotky akvárka a “mojí třídy” najdete zde.

Před tím jsem si popovídala s kolegyní, co už dva týdny přechází angínu. Mimoděk jsem tak získala další poznatek do kapitolky „pracovní etika v USA“. Tady je totiž práce opravdu až na prvním místě... na nemocenskou tu máte patnáct dní, když přesáhnete, máte smůlu (pokud se nad vámi neustrnou kolegové, a nedarují vám nějaké ty dny navíc z „banky“ nevybraných nemocenských dní. Pozn.: o bance už jsem psala). Naprostá většina lidí se ale snaží si dny nevybírat na tak banální důvod, jako je choroba. Když prý onemocníte na začátku týdne, zvážíte, jestli nezajít k lékaři pro Decadron. Decadron, či Dexamethasone, je silný steroid, který vám potlačí symptomy choroby zhruba na tři dny, takže můžou plně propuknout až o víkendu, kdy máte konečně čas je řešit. Někteří zaměstnavatelé prý injekci svým zaměstnancům proplácí. Nestačila jsem zírat... zajímalo by mě, jestli by podobná filozofie měla úspěch u nás... dokážete si představit, že si necháte píchat steroidy, abyste mohli pracovat ještě o tři dny déle, než se konečně složíte?

Sobotní ráno je u nás těločvičné – zajedeme do naší posilovny, já jdu na power jógu a Filip si zaposiluje. Večer jsme pro kamarády usmažili langoše. Uspěli jsme. Ostatně, cokoliv smaženého tady má úspěch:). Jen jsme si všichni s hrůzou uvědomili, že už nám zbývají jen čtyři měsíce... školní rok tu končí 22. května.
V něděli jsme konečně měli šanci si trochu popovídat s Chrisem (stále platí, že s ním sice bydlíme, ale téměř ho nevídáme). Zjistili jsme, že to byl právě on, kdo zatýkal onoho nešťastníka, co vyhrožoval minulý pátek naší ředitelce bombou. Byl to kluk, kterého přesně před rokem ze školy vyloučili. Inspirován filmy se snažil být super rafinovaný: aby ho policie nevypátrala podle IP adresy jeho počítače, poprosil svého kamaráda v Mexiku, aby poslal mail on. Bohužel zapomněl na to, že tohle je na americké poměry maloměsto, takže policie brzy zjistila, kdo kamarádil s tím klučinou, co se odstěhoval do Mexika, udeřili na pár vytipovaných studentů, a ještě ten týž den šli pachatele zatknout.
Další příklad toho, jak rychle to tu chodí, se stal tenhle týden. Jeden muž se tu dopátral, že ho žena podvádí, takže šel zastřelit svého soka. Policie na místě vraždy vyslechla jediného svědka, který byl schopný popsat pouze auto, které zastavilo před domem. Prý na něm byla dosti netypická samolepka... když jí popsal, půlka policejního sboru už věděla, pro koho si pojedou: dotyčný byl totiž dělník, který jim dělal podlahy. Nejvíc času jim tak nezabralo vyšetřování, ale přesun do domu vraha. To víte, maloměsto.
Jsem moc ráda, že můžeme bydlet s Chrisem. Vídáme se sice méně, než bychom si s Filipem přáli, ale vždycky to stojí za to. Člověk se dozví dost detailů, které by se jinak neměl šanci dopátrat. Chris je navíc ochotný přihodit pár historek z jeho práce; a vzhledem k tomu, že tady má policista dost pravomocí, jsou to občas skoro Bondovky.

Odpoledne jsme se šli projít s Vinem ven (pro ty z vás, kteří ještě netuší: nešli jsme se vykalit s lahví do přírody, Vino je pes). Přes den bylo 23°C ve stínu, a (samozřejmě) slunečno. Přesně takhle podle mě vypadá ideální leden. Kdybych bydlela v USA, byla bych jedním ze snowbirds, tj. z lidí, co se stěhují za teplou zimou. Sem, do padesátitisícového Lake Havasu City, na zimu přijíždí dalších patnáct až dvacet tisíc snowbirds. Chápu:)

MŮJ PRVNÍ DEN VE ŠKOLE

2009-01-09T18:22:00.000-08:00

... začal dosti nečekaně hrozbou bombového útoku, takže jsme v jedenáct museli všichni opustit budovu školy a odebrat se do svých domovů. Tomu říkám pomalý rozjezd.

DOMŮ, DO ARIZONY!

2009-01-08T21:58:00.000-08:00

Poslední den konference jsem ještě vyslechla pár příspěvků, zatímco Filip si na Waikiki zaplatil hodiny surfování (snažila jsem se tu větu napsat neutrálně, ale asi je zřejmé, že závidím:)). Naštěstí ho u toho fotili, takže máme alespoň fotky, i když ne nejlepší kvality. Před odletem jsme se ještě zajeli vyřádit do vln na naší oblíbenou pláž (tentokráte už byly vlny tak velké, že byl zákaz plavat dál od břehu). Pak už nezbývalo než dokodrcat kufry na letiště (v používání autobusů už jsme profíci, ušetřili jsme tak dost dolarů za taxíka) a prospat všechny tři lety do Las Vegas. Pak jsme se nechali dovézt k našemu autu a hurá dom. Zbytek dne si asi dokážete představit: přivítat se s pejskem, vybalit, vyprat, zajet do školy zjistit aktuální situaci a ztráty na životech (rostliny přežily, jedna rybička spáchala přes vánoce sebevraždu skokem vysokým z akvárka na podlahu), a zpátky domů, dopsat blog a připravit první hodinu druhého semestru. Tak už nám to zase začíná. Fotky z posledního dne na Havaji zde.

PŘED HAVAJSKÝM TRŮNEM

2009-01-08T21:51:00.000-08:00

Předposlední den konference začal docela slibně. Zrána jsem zašla na přednášku s názvem: „Koncentrace hormonů ve slinách středoškolských studentů po fyzické zátěži různé intenzity a její vliv na kognitivní funkce“. Znělo to dost šťavnatě, tak jsem chtěla vědět víc. Z úvodu v úsměvném duchu (o tom, jak rodiče protestovali proti výzkumu, protože si mysleli, že to budou testy na určení otcovství) se vyklubal docela zajímavý příspěvek o tom, že silná fyzická zátěž před učením působí kontraproduktivně, zatímco mírná zátěž (50 – 65% maximální tepové frekvence), a to i po tak krátký úsek jako 12 minut, prokazatelně snižuje hladinu kortizolu (a tím i stresu) a zlepšuje schopnost se učit (na zhruba půl hodiny). Implikace? Kdyby studenti vyvíjeli mezi hodinami mírnou fyzickou námahu, např. rychlou chůzi, asi by se učili lépe. Tuhle praxi hodlají experimentálně zavést na jedné škole v Německu, tak se necháme překvapit.
Jinak ale musím konstatovat, že kvalita příspěvků i přednášejících se dosti liší. Někteří zahraniční účastníci se ani neobtěžují přeložit všechno do angličtiny, takže prezentují dosti podivný pelmel. Také mě zaujalo, kolik nerodilých mluvčích (občas s přízvukem skoro na hranici srozumitelnosti) tady v USA učí na univerzitách. Tohle je asi opravdu země neomezených možností.

Filip se dnes zajel podívat do královského paláce Iolani. Najdete tu jediný autentický trůn ve spojených státech:). Éra vladařů bohužel skončila smutně – poslední královnu, Lili’uokalani, tu věznili v jejích ložnicích po převratu v r. 1893(a následnému svržení monarchie), který měli na svědomí američtí (a někteří evropští) obchodníci, s tichým souhlasem americké vlády. Zbytek vysvětlí Filip, předávám slovo:

Iolani palác je spíš poněkud přerostlá vila, ale musím ocenit, že na místní zvyklosti(USA) obsahuje neobvykle malé množství sádrokartónu a papírových zdí. Místní zřejmě tuší, jaký poklad mají, tak všechno chrání před zmrzlinou upatlanýma rukama turistů.
Prohlídku bych shrnul z pohádky upirátěným "za devatero plexiskly a devatero návleky". Tímto návratem do dětství, návleky jsem měl na sobě naposled při návštěvě OÚNZ, začala prohlídka vedená rodilou Havajankou. V paláci je vše pečlivě chráněno, zaplexisklováno, zahrazeno a sledováno armádou dobrovolníků.
Prohlídka začala v prázdném sále a pokračovala přes prázdnou modrou komnatu do přeplněné jídelny. V jídelně, kde se pořádaly státní radovánky bylo prostřeno pro sedm lidí. Víc se jich tam nevešlo. Ovšem zajímavou součástí jídelny byly neuvěřitelně vzácné vázy ze vzdálených Čech.

Skrze ne zcela autentický výtah jsme se dostali do haly s velmi starým a vzácným stolem (100 let) a pokračovali dál do královy místnosti s postelí, královnina pokoje s postelí a výtahem zpět do prvního patra do haly s trůnem.

Celý problém paláce je délka jeho služby monarchii. Pokusím se načrtnout stručné dějiny ostrova.
1778 James Cook ostrovy objevil (pojmenoval je Sandwich Islands)
1810 Kamehameha I. zcela demokraticky povraždil náčelníky na ostatních ostrovech a prohlásil se za krále (Britové dodali pušky a děla).
1811-1839 bílí osadníci a misionáři pracují na reorganizaci společnosti
1840 vyhlášena konstituční monarchie a velká část moci převedena na obchodníky (Brity a Američany), Havajané nemohli volit.
1879 postaven Iolani palác
1894 královna Liliʻuokalani se pokusí dát obyvatelům volební právo a je za své zásluhy svržena a poslána do USA
1894 vyhlášena The Republic of Hawaiʻi a president Sanford Dole (čirou náhodou majitel největších Spojených Ananasoven)
1900 Havaj si anektovaly USA
Po roce 1900 byla většina majetku paláce rozprodána - až na stůl v druhém patře.

Na následující fotce si zkuste odhadnout kdo z těch dvou pánů je první král Havaje.

Je to ten vpravo. Civilizovaný pouhých 32 let po prvním setkání s bílým mužem.

Po konferenci jsme nasedli s Filipem do soukromého autobusu a čekali, až se k nám připojí další Luauníci. Měli jsme průvodce – baviče, jehož úkolem bylo seznámit během asi půlhodinové jízdy na západní pobřeží co nejvíce lidí a vytvořit pocit „rodinného výletu“. Měl bezkonkurenčně dobré vtipy a pohotový komentář, takže jsme se celou jízdu chechtali. Na soukromou pláž, kde se Germaine’s Luau pořádá, jsme přijeli právě se západem slunce. Když jsme se pohodlně usadili na rohože, začala show. Na pódiu se dost nečekaně objevili chlapíci s elektrickými kytarami a silně nalíčená korpulentní dáma s květinovou čelenkou, připomínající ze všeho nejvíc Ruskou bábušku. Trochu jsme se vyděsili – čekali jsme troubení na mušle a bubínky, prostě iluzi divochů. Ono to tam vlastně všechno bylo, jen květiny i sukýnky tanečnic byly z plastu (ale možná jsme jen seděli moc blízko, jinak bychom si toho nevšimli:)) a v pozadí bubnů byly neustále elektrické kytary se zpívající bábuškou, takže se z domorodých písní stávala dechovkovo-popová fúze. Upřímně, kdyby mezi tanečníky najedou vskočil Mickey Mouse, ani bych se moc nedivila. Úplně jsme zapomněli, že show je určená americkým divákům.

Co se tance týče, to byla jiná káva. Tanečnice předvedly tance z celé Polynésie a samozřejmě i z Havaje. Hula má vlastně dvě varianty: Hula kahiko, původní hula a hula auwana, moderní hula. Když jsme se dívali na sugestivní pohyby profesionálních tanečnic, pochopili jsme, proč hulu ve dvacátých letech devatenáctého století puritánští misionáři zakázali. Naproti tomu, kdyby byly bývali misionáři viděli naši verzi (ano, I já jsem se ocitla na pódiu a nechala se domorodci učit), asi by se nezmohli ani na zákaz, protože by se dříve zadusili smíchem. Naštěstí na luau všichni pijí koktejly (nejoblíbenější jsou Mai Tai a Blue Hawaii), takže místo smíchu obecenstvo živě povzbuzovalo. Když jsme my, ženy, scházely z pódia, utvořili muži dvacetihlavou řadu a každý z nich nám dal honi honi - polibek. Samozřejmě až na Filipa, ten vyhodnotil situaci tak, že nechce líbat cizí ženské, takže seděl a díval se na to, jak mě líbe dvacet chlapů. Tomu říkám přístup FAVáka:).

A co jsme tam všechno pojedli:
Poi – fialově zbarvená pasta z kořenů kolokasie jedlé
Mahi mahi – smažená koryféna velká (= ryba)
Kalua – prase pečené v zemi (s horkými kameny)
Lomi lomi – uzený losos s rajčaty a cibulí
Kuřecí teriyaki
Haupia – kokosový puding
+ Rýže a rýžové nudle
Zelí s ananasem

Fotky zde.

SETKÁNÍ S HUMUHUMUNUKUNUKUAPUAA

2009-01-08T21:44:00.000-08:00

Dopoledne byla na programu zahajovací řeč od doktorky Au (Ph. D. Kathryn Au) o úspěších ve zvyšování gramotnosti na Havaji a Chicagu, a jelikož není spojená s mým oborem, ani mojí bezprostřední zkušeností, rozhodla jsem se ji vynechat a zajet se s Filipem potápět na pláž v zalitém kráteru. Byla to moje první zkušenost s korály a jejich obyvateli, takže jsem se nořila do vody s obavami z barakud a bolestivých šlápnutí na mořské ježky, kterými nás strašili v instruktážním videu.
Poté, co jsem zjistila, že jsou ježci zalezlí ve skulinách a kontakt rozhodně nevyhledávají, a když jsem uviděla první hejno barevných ryb, mě panika přešla. Je až neuvěřitelné, co všechno můžete vidět na mělčině u pláže, kde se denně koupou stovky turistů. Ryby veliké jako vaše dlaň vám nerušeně proplouvají kolem obličeje. Byla jsem v šoku. Tak nějak jsem měla předtím tendenci na svět pod mořem aplikovat pravidla světa nad ním, kde si vás ani vesnická kočka nepustí k tělu, pokud zrovna nemá ona vzteklinu, nebo vy salám. V moři je to ale jiné. Plavání mezi korály s hejny barevných rybek bude asi jedna z mých nejživějších vzpomínek z Havaje. Dokonce jsme měli tu čest potkat se i s rybou s nejšílenějším havajským názvem: humuhumunukunukuapuaa. Nutno ovšem podotknout, že úplně bez následků jsem neodcházela. Korály totiž umí žahat, a když plavete na mělčině, nevyhnete se to mu, že občas škrtnete kolínkem.

Druhý den konference opět přinesl několik překvapení. Namátkou vybírám studii obézních předškoláků ze San Antonia v Texasu. Kohosi z učitelů a zdravotníků, co děti testovali v oblastech jejich kognitivních a dalších schopností a dovedností (mimochodem, obězní děti v téhle oblasti už mají 10 let nadprůměrně vyvinutou motoriku a nikdo nedokáže vysvětlit proč) napadlo během výzkumu nabídnout dítěti ovoce. Dítě reagovalo nedůvěřivě, což zdravotníky navedlo na další test: požádat děti, aby pojmenovaly vybrané druhy ovoce a zeleniny, které jsou běžně k dostání. Výsledky překvapily: určité skupiny dětí v předškolním a mladším školním věku tady, ve Spojených státech, ještě nikdy neviděly běžné druhy ovoce a zeleniny. Začalo se pátrat po příčinách a chodit do domácností, kde batolata cumlají limonádu a žužlají mexickou stravu připravovanou na sádle. Když začali rodiny přeučovat na zdravou stravu, zjistili, že pro ně často není tak dostupná jako pro ostatní - obchodní řetězce totiž kdysi dávno logicky došly k závěru, že ve čtvrtích, kde jim nejde ovoce a zelenina na odbyt, se nevyplácí něco takového vůbec nabízet. Prosazování zdravé stravy v chudších čtvrtích se tak ještě více vzdálilo úspěchu. Na předměstích San Antonia konkrétně se pak snaze bojovat s obezitou staví i další faktory, jako třeba to, že když pošlete dítě ven na ulici, aby mělo pohyb, může kromě obvyklých problémů se stříkačkami na hřištích narazit ještě na smečky agresivních toulavých psů. A to ještě nemluvíme o čtvrtích, kde se na ulicích střílí. USA, 21. století.

Filip podnikl výpravu na okraj sopečného kráteru Le’hai, známého také jako Diamond Head. Ze dna kráteru vás nechají vystoupat více jak jeden kilometr vysoko na jeho okraj s dech beroucí vyhlídkou na ostrov. Fotky z dnešního dne zde.

Ale den ještě neměl končit. Na konferenci jsem zjistila, že Luau (tradiční havajská hostina s hudbou a tanci) , které jsme si objednali společně s konferencí, bude ve středu večer, takže ho kvůli odletu nestíháme. Pokoušela jsem se organizátory poprosit, aby nás přesunuli na úterý, ale tvrdili, že to nejde. Navrhli, že lístky, za které jsme zaplatili 100 dolarů, ode mě odkoupí, a že si pak budu moci koupit lístky za úterý, ovšem za skutečnou cenu 140 dolarů (má to být nejlepší Luau na ostrově). Nakonec jsem lístky prodala a začala se smiřovat s tím, že si Luau budeme muset nechat kvůli ceně ujít. Po cestě na oběd jsem uviděla stánek, který nabízel totéž Luau „levněji“. Když jsem se zeptala, kolik stojí, zapovídali jsme se a on mi dal vizitku na jakýsi stánek v místním nákupním centru. Pozdě odpoledne jsme se to tam šli s Filipem prozkoumat. Našli jsme typického agenta s teplou vodou. Tvrdil, že nám dá lístky zadarmo, když si přijdeme vyslechnout prezentaci jeho firmy, zaměřenou na turisty. Ačkoliv se normálně podobným akcím vyhýbáme, tentokrát jsme se na ní vypravili. V hlavním sídle společnosti se nás chopil statný černoch a posadil nás ke stolku vyhrazenému pro svoje oběti. Začali jsme vyplňovat jednoduchý dotazník ´kolik máme dětí, jaká je naše ideální dovolená a tak. Pak se nás zeptal, jak dlouho už jsme spolu, a my zjistili, že máme právě roční výročí. Opravdu nás to rozesmálo, co se týče pamatování významných dní, jako jsou narozeniny či datum svatby, jsme totiž oba stejní zoufalci.
Výslech se obrátil, když jsem zjistila, že už tu několik let žije. Dozvěděli jsme se, že pronájem 1+1 tady v Honolulu prý přijde na 1.600 dolarů za měsíc, takže bydlí 7 mil od města, kde totéž platí za 3+1. Pořád žádná sláva...
Kde se vzala, tu se vzala, vynořila se náhle na pódiu afektovaná ženština a vyžádala si naší pozornost. Pokusila se z publika vymámit deset tisíc dolarů za to, že nám zaručí velké slevy na apartmány kdekoli na světě za to, že vám zaručí velké slevy na apartmány kdekoli na světě v době, kdy se tam rozhodneme mít dovolenou. V první řadě seděl světácký důchodce se svojí chotí, na kterého se přednášející postupně zaměřila, protože ji dráždil svými komentáři. Alespoň jsme se bavili. Když skončila přednášející, nastoupil k našemu stolečku „zlý polda“ a snažil se nás přinutit, abychom zaplatili ještě dnes. Vytrvali jsme, přežili jsme, a šli si vyzvednout dárek – dva lístky na nejlepší Luau ve městě zdarma. U pokladny jsme potkali onoho důchodce z prezentace. „Tak co jste si vybrali?“, zaburácel.. Když jsme odpověděli, prohlásil: „A už jste byli v Mariottu? Tam vám dají stovku dolarů. A v Shellu? ....“ Ukázalo se, že tenhle páreček jsou notoričtí vytloukači podobných prezentací a ještě se u toho baví.
Když jsme se ocitli zpátky na ulici, o lístky bohatší, vysmátí a hladoví, začali jsme slídit po něčem k snědku. Skončili jsme ve vyhlášené Japonské restauraci (další překvapující fakt: nejvíce je na ostrovech Japonců a ostatních asiatů, na druhém místě jsou běloši, domorodí Havajané tvoří 20%). To, že je dobrá, bylo zřejmé nejen ze všech medailí, které měli za výlohou, ale i z fronty lidí, co čekala před vchodem. Vybrali jsme si dobře. Ishiyaki (jídlo, které vám přinesou v rozpálené kamenné misce) a tři druhy saké podle výběru japonského someliéra, byla lahodná tečka za dnešním dnem. Třešničkou na dortu bylo, že když jsme servírce řekli, že jsme z Čech (je tu běžné se s lidmi na cestách i personálem dávat do hovoru), úplně se rozzářila a prohlásila, že fandí českému fotbalovému mužstvu.

NEDĚLE V HILTONU

2009-01-08T21:40:00.000-08:00

Dnes jsme rozřešili další hádanku: jak vypadá snídaně v Hiltonu. Filip tvrdil, že to bude nezapomenutelný zážitek, já jsem se přikláněla k teorii, že se bude jednat o klasiku, kterou tu nazývají „continental breakfast“. Ta obsahuje míchaná vajíčka, slaninu, párečky, opékané brambory, croissanty, muffiny a ovoce. Když jsem dorazila do monstrózní místnosti vyhrazené na naší snídani (ale jinak používané na plesy), zhrozia jsem se. Přes tisíc účastníků konference, navíc profesionálních učitelů, vyplnilo prostor hlučným šumem konverzace. Vzápětí jsem zjistila, že jsem sázku vyhrála. Inu, když se čtyřdenní konference pořádá ve 37 sálech hotelu Hilton na Havaji, přímo na Waikiki, nemůžete čekat, že ze 440 dolarů, které za ní zaplatíte, zbyde na snídani, kterou si tu dopřávají boháči, co platí až 4.900 dolarů za noc v apartmá s vyhlídkou na moře. Jen mě trochu zamrzelo, že nám nenabídli ani místní čerstvé a relativně laciné ovoce, které jsme měli možnost ochutnat včera na farmě. Zato jen předmístnost na dámských toaletách, určená k tomu, aby si dámy přepudrovaly nosík, byla stejně veliká jako celý náš hotelový pokoj.

První den konference byl vynikající. Vynechám detaily, ale vyslechla jsem pár přednášek, které mě opravdu rozšířily obzor. Samozřejmě se tu najdou i filutové, co vedou výzkum-nevýzkum a prezentují závěry, které už jsou obecně známé (nebo samozřejmé pro každého, kdo se pohybuje v praxi), ale to je asi na každé konferenci.
Nezajímavější pro mě byla prezentace profesorek z univerzity v Indianě, nazvaná „White trash theory“. White trash, tedy „bílý odpad“, nazývaný některými Američany i trailer trash, „odpad z karavanů“, jsou chudí běloši žijící většinou na okrajích měst v chudinských čtvrtích či v karavanech (máme je i u nás v Havasu). I když pracují (většinou za minimální mzdu), nemají šanci se zvednout sami na nohy a dostat se do jiného prostředí. Přednášející dosti přímočaře rozkrývala intra-rasovou diskriminaci a princip, kterým jí lidé, co vychovávají další generace, podvědomě pěstují v dětech. Zjednodušeně: typický americký učitel v USA je totiž bílá žena ze střední třídy s představou, že „dobrý student s budoucností“ nosí pomůcky, vyžehlené oblečení apod. (což je o materiálních věcech více než o inteligenci či nadání). Tuhle koncepci pak samozřejmě předává svým studentům, takže intra-rasovou diskriminaci živí. Zjistilo se, že „white trash“ děti vykazují všechny příznaky posttraumatické stresové poruchy, což je stav, kterým lidé trpí např. po tsunami nebo podobné katastrofě. Nebudu se více rozepisovat, jen zmíním poslední zajímavost: téma je tak ožehavé, že autorku nutili k pozměnění názvu. Kdo? Prezidentská kancelář. Autorka je naštěstí žena od rány a považuje to pouze za dobrý vtip. Mě to děsí.

Po konferenci jsme se s Filipem zajeli podívat na Pearl Harbor. Turistické centrum i známý památník USS Arizona (známe jí z učebnic: 7. prosince 1941 Japonci rozbombardovali zdejší přístav a potopili i USS Arizona. Loď šla ke dnu po devíti minutách a vzala s sebou 1.177 námořníků. K potopené USS Arizona turisty dnes zavezou lodičkou) už byly zavřené, takže jsme se alespoň prošli přístavem v zapadajícím slunci.

Požádala jsem Filipa, aby vám popsal, co dnes podnikal, takže předávám slovo:

Dnes je zapsání zážitků z Havaje na mě, neboť je žena má nejmilejší na konferenci.
Nečekejte žádné vzdělávání - nejsem učitel:). Vzhledem ke svému slohovému talentu raději zvolím poněkud netradiční formu.

1. šel jsem do lesa
2. jel jsem autobusem číslo 54 a čirou náhodou se mě nepokusil řidič zmrazit
3. v autobuse zpívala místní kráska
4. v lese bylo vlhko a cesta vedla strmě vzhůru
5. je lovecká sezóna - loví čuníky. Mám se bát?
6. potkal jsem smečku psǔ s anténami, olízali mi nohy ???? Asi nějaké místní bobule. Měl bych si dávat pozor na to, co jím.
7. šel jsem další hodinu a půl
8. nádherné výhledy do údolí a návrat
9. bloudění, slepá ulička
10. cesta zpět autobusem číslo 54 tentokrát se mě řidič pokusil zmrazit
11. fotky zde

CO SE DĚJE V HAVAJSKÉ TRÁVĚ

2009-01-05T09:18:00.000-08:00

Dnešní den jsme zasvětili průzkumu plantáží. Dopřáli jsme si delší ráno, zašli pro zásoby vody a lei z orchidejí pro mě) a zavolali si na informace, abychom věděli, kterým z místních přemražených autobusů se máme vydat na ananasovou plantáž společnosti Dole. Už návštěvnické centrum je naprostý ráj pro nos, a když ochutnáte jejich ananasovou zmrzlinu s kousky čersvého ananasu, nechce se vám ani představit, že někdy pojedete domů. Podařilo se nám od té vůně odtrhnout a projít na zahradu, kde nám sympatický domorodec dal přednášku na téma „vše, co jste chtěli vědět o ananasu a báli jste se zeptat“. Tak namátkou: jestli si myslíte, že zelený ananas je nezralý a při nákupu dáváte přednost žlutému, nebo koupíte zelený a čekáte, až vám „dozraje“ doma, jste stejní ignoranti, jako jsme byli doteď my. Na barvě ananasu totiž nezáleží, žlutá barva jen znamená, že rostl na sluníčku. To není zrovna nutnost, rostlina prý pochází z brazilských pralesů a přímé slunce nevyžaduje. Zelený ananas prý bývá stejně dobrý; důležité je ale ho sníst okamžitě po nákupu. A jak poznáte, že je čerstvý? Další věc, kterou jsme dělali špatně: čerstvý plod totiž poznáte jedině tak, že nevoní po ananasu. Jakmile po přičichnutí k nenařízlému ananasu cítíte typickou ananasovou vůni, znamená to, že už fermentuje, takže je přezrálý. Rady zní možná podivně, ale věřila bych jim, jsou od odborníka. Ananas, který nám dali ochutnat, se vám rozplyne na jazyku; má pozoruhodnou chuť a ani náznak „štiplavosti“. Náš kouzelný mužíček nám ještě poradil, jak si z listové korunky zakoupeného ananasu vypěstovat doma rostlinu: vtip je v tom, že musíte korunku ručně ukroutit od plodu (neseřezávat nožem). Pak už je stačí jen šoupnout do zeminy, málo zalévat (prý tak jednou za čtrnáct dní) a za dva roky vám rostlina dá první ananas. Na plantáži nechávají jednu rostlinu odplodit tři ananasy, pak celé pole přejedou strojem, který po sobě zanechá jen jemně nasekané kousky listů na kompost. Pak začnou nanovo.
Po předváděčce jsme pronásledovali našeho průvodce malou botanickou zahradou; ke každé rostlině jsme měli kromě toho odborného výkladu i vysvětlení, jak jí využívali „jeho lidé“. Jinými slovy, co z ní se dá navléci na provázek nebo zblajznout - tím se mi rozhodně trefil do noty:). Dnes už je těžké určit, co je havajské a co ne. Rostliny, které jsou považovány za tradiční, často nejsou původní. Celé to začalo v roce 1778 s příchodem Jamese (Cooka) a jeho party. Ještě před tím, než ho domorodci o rok později zabili na ostrově Hawaii za to, že jim unesl náčelníka, totiž stačil objev publikovat, takže se na ostrovy valilo dostatek návštěvníků na to, aby sem zatáhli choroby i nepůvodní druhy. Květy, ze kterých se nejčastěji dělají věnce lei – plumerie, jasmín, orchideje, patří rostlinám, které původně na Havaji nerostly, stejně jako komerčně pěstované rostliny: mango, banány, rajčata, kukuřice, kakaovníky, kávovníky, rambutan, melouny, chřest, papája, liči. Jinak na tom nejsou ani rostliny, co se tu pěstují na řez či do květníků, jako strelicie královská, či bromélie. Dovezené druhy rostlin a zvířat drasticky zabírají životní prostor těm původním. 75% všech zdokumentovaných případů vyhynutí druhů z celých USA je právě tady, na Havaji, stejně jako 40% dalších rostlin a zvířat ze současného seznamu ohrožených druhů. Není divu - je tu tak příznivé klima, že máte pocit, že když někam vyplivnete semínko z pomeranče, můžete za pár let sklízet. Havajští environmentalisti se snaží být obezřetní; každý návštěvník obdrží ještě v letadle formulář, kde musí uvést všechno jídlo, co veze na ostrov. To pak ještě ukáže úředníkovi na letišti - a občas vzápětí vyhodí do připraveného kontejneru. Vůle nenechat si zanést ostrov dalšími dravci z rostlinné říše je veliká, prosí vás i o zkontrolování obuvi, jestli na ní nepřevážíte nějaká semínka. Snad ještě není pozdě.
Opravdu domácích rostlin, které využívali i domorodci, je málo, patří mezi ně breadfruit, taro (kolokasie jedlá), ti (dračinka, prodává se u nás jako pokojová rostlina), koa, moa, a’ali’I, pukiawe, ohi’a lehua.
Ale zpátky na zahrádku: náš kouzelný mužíček na závěr zahrál na ukulele a zmizel v houští, takže jsme vyfotili pár fotek okolní květeny (většinou se mi tam nějak podařil vklínit můj obličej jako měřítko) a nasedli na Pineapple express, což je mašinka, která vás proveze plantáží za mučivých zvuků současného havajského popu. Naštěstí ho občas přeruší výklad o zakladateli plantáže, hrdinovi jménem John Dole, který na ostrov dorazil v roce 1877 s ambicemi, 1.500 dolary a titulem z Harvardské university (v oblasti zahradnictví). Ananasy se úspěšně pokoušeli pěstovat i lidé před ním, ale on přišel s nevídanou novinkou – zvládnul ananas přesunout do plechovky, takže jeho odběratele rázem tvořili nejen ostrované, ale i většina amerických domácností na kontinentě. Ostatně, možná i vy si občas dáte jejich ananasový kompot. K tomu samozřejmě společnost Dole dodává i celé ananasy (a teď už i víme, jak je kupovat).
Když jsme se dostali na pokročilou úroveň na poli ananasů, jali jsme se ochutnávat ostatní vzorky čersvě připraveného ovoce – kokos, banán, papáju, mango, cukrovou třtinu. Ta byla asi největším překvapením. Představovali jsme si, že šťáva, kterou vysáváte ze stonků, bude chutnat jen sladce, jako cukr. Na jazyku se vám ale rozvine ještě velice příjemná, těžko popsatelná chuť. I všechny ostatní druhy ovoce ale chutnaly o hodně lépe než jejich soukmenovci, co jsme dosud měli možnost ochutnat. Inu, nejlepší jsou u zdroje. Fotky zde.
Poznámka k ukuleli: v havajštině znamená „skákající blecha“; a je na Havaji vlastně nováček. Je to nástupce čtyřstrunného nástroje cavaquinho, který sem dovezli Portugalští imigranti v r. 1878. Malá kytarka se rázem stala senzací a oblíbila si jí i královská rodina. Nejdražší havajská ukulele se vyrábí ze dřeva rostliny koa, jeho cena se pohybuje v tisících dolarů.

DRIFTUJEME K SEVERU

2009-01-03T12:08:00.000-08:00

Zagitovala jsem Filipa k brzkému startu, takže jsme vyrazili už před sedmou, do tmy. Ukázalo se, že ani s nejlepší vůlí a jízdním řádem nepochodíme. Po dvou hodinách a dvou jízdách autobusem jsme ještě stáli v centru Honolulu, ale tentokrát moudřejší. Vtip je v tom, že se musíte neustále ptát řidičů. Při nástupu do autobusu řeknete „Aloha“, podstrčíte řidiči mapu, řeknete mu, kam jedete, a on vám řekne, kde vystoupit. Když vystupujete, necháte si poradit, co dál. Funguje to!
Cestování autobusem má jednu nezpochybnitelnou výhodu – máte šanci se setkat s domorodci. Zatím jsme se nezapovídali s žádným z kyprých Havajanů, ale podařilo se nám zaplést rozhovor se stařičkou Rakušankou, co se sem za Havajana prodala. Havaj z perspektivy člověka, co tu bydlí, nevyznívá nejlépe. Protože se sem musí všechno dovážet, je tu dost drahé žít. Cena bydlení je tu tak vysoká, že tu jsou rodiny nuceny žít pospolu na minimální ploše. Cítíte se tu „uvěznění“, jakýkoli výlet na pevninu, a to i za účelem neodkladného operačního zákroku, je finančně velmi náročný. Domácí obyvatelstvo je sice velmi vstřícné, ale vůči turistům; rodina jejího manžela ji nidky nepřijala. A práce? Většina místních má dvě zaměstnání, aby se vůbec uživila.
Z turistické perspektivy je ale Havaj ráj, a to i když prší. Dnes jsme navšívili Údolí chrámů, mormonský chrám Laie a Želví zátoku. Autobusem jsme tak dojeli až na nejsevernější špici ostrova. Přišli jsme u toho na další specifikum zdejší dopravy – dvakrát se nám stalo, že si řidič uprostřed jízdy zastavil u veřejných záchodků a nechal pasažéry čekat v nastartovaném autobuse, až se vrátí. Po cestě zpět jsme málem umrzli; poučení pro příště: na cestu do autobusu si vzít svetr. Nechyběla ani povinná tečka: jít si koupit vodu a jídlo na další den. Šok dne: když jsme se ptali pana řidiče, jak se dostaneme k Údolí chrámů (vyhlášené poutní místo uprostřed zachované přírody, s budhistickým hřbitovem) prohlásil: "je to až na konečné, a stejně to nemůžete přehlédnout, je tam velký McDonald's..." Ach jo, ty potvory vám vlezou všude. Fotky i s komentářem zde.

NA PRŮZKUMU OSTROVA

2009-01-03T10:58:00.000-08:00

Probudili jsme se do deště. Předpověď počasí hovořila jasně: následující tři dny má přšet. Naštěstí se během chvíle vyčasilo, takže jsme se rozhodli začít prozkoumávat ostrov s pomocí místní hromadné dopravy. A protože už ráno je tu teplíčko, šel se Filip vyzbrojit na cestu do Cold Stone (obchodu se zmrzlinou), a já do Jamba juice. To je takový současný fenomén, jsou to vlastně řetězce obchodů, kde vám namixují čerstvé ovoce s džusem + zmrzlinou či ledem, a nalejí vám to do velkého poháru. Říká se tomu smoothie a v Arizoně (kde máme Keva juice) to lidé občas popíjí místo oběda. Jaké bylo moje překvapení, když se mě Havajan za pultem zeptal, jaký do toho chci alkohol... havajský zlepšovák, řekla bych, tohle by se u nás nestalo:). Nicméně jsem odmítla, pít po ránu v takovémhle vedru není můj styl.
Filip našel na interetu čas i místo odjezdu. Místní autobusy jsou podobné těm našim, jen trochu méně pohodlné a silně podchlazené uvnitř. Po vnějším obvodu celého autobusu vede lanko, za které musíte zatahat, když si přejete vystoupit na zastávce na znamení. Všechno ostatní funguje podobně, včetně světelné cedule ukazující název další zastávky a příjemného hlasu, který je čte. Opět nemáte šanci, názvy jsou si pekelně podobné. Přidávám název jedné zastávky: Kamehameha: Pohuehue, Ka’a’awa Beach Park. Nicméně scenérie tady je tak úchvatná, že nám ani nevadilo, když jsme přejeli zastávku, ze které jsme plánovali výlet k majáku, a ocitli jsme se na písečné pláži Makapu’u.
Poté, co jsme se dostatečně vydováděli ve vlnách, jsme se došourali zpět k zastávce autobusu ve snaze se vrátit k majáku – a začalo naše dobrodružství s místní dopravou. Autobusy totiž samovolně mění čísla. Po naší „23-ce“ už nebylo ani stopy, přeměnila se na „57-čku“, která jela zpátky do Honolulu. Nasedli jsme s tím, že se vrátíme jednu zastávku, ale autobus náhle změnil směr. Změnili jsme plán a nechali jsme se vézt až k předposlední zastávce, kdy pasažéry tvořili kromě nás už jen tři Japonci a Havajan ladící si ukulele. Už to vypadalo, že jedeme na severní špici ostrova, když se ozvalo, že autobus od další zastávky jede rovnou do Honolulu a už nikde nestaví. Chtělo se nám jet ještě výš, do Údolí chrámů, takže jsme vyskočili uprostřed pěstěné džungle a přemýšleli, co dál. Rozhodli jsme se, že počkáme na autobus č. 56. Po 30 minutách marného čekání jsme to vzdali a přešli na zastávku autobusu č. 57, ve směru proti naší původní trase jízdy (varianta maják podruhé), kde jsme čekali dalších 20 minut, načež jsme to vzdali a vrátili se zptáky na zastávku, kde jsme vystoupili. Když přijel autobus do Honolulu, rezignovaně jsme nastoupili a jeli do města. V autobuse jsme našli kopie jízdních řádů i s plánky, včetně toho, co jezdí kolem ostrova. Nadšení z toho, že zítra už budeme vědět, co a jak, ovšem rychle opadlo. Tak předně, zdaleka ne všechny zastávky jsou tam zaneseny, jízdní řád tvoří vlastně jakási série kontrolních bodů označených od A do V (v našem případě). Autobusy ale nevyjíždí z bodu A, nýbrž z bodu O, a každý autobus dané linky může mít jinou cílovou stanici. Některé si v průběhu jízdy prostě změní číslo a jedou úplně jinou trasou. Pokuste se tohle všechno zanést na papír a vytvoříte sérii čísel a slov, ve které se nikdo nevyzná – tedy až na místní obyvatelstvo. Přesto jsme se to rozhodli následující den ještě zkusit.
Posílení večeří z čínské restaruace jsme šli (pro jistotu pěšky) ke královskému paláci okolo přehlídky nevkusu v místní radnici. Pak už jen koupit galony vody na další den a jít si zdřímnout do hotelu. Časový posun o tři hodiny přes den necítíte, ale jakmile je tady desátá večer, vaše tělo už dělá všechno proto, aby si mohlo odpočinout. První fotky z Havaje zde.

ALOHA!

2009-01-03T10:09:00.000-08:00

Vstávat ve čtyři nebyl nakonec takový problém. Na Havaj jsme letěli přes Phoenix, což je jako letět z Prahy do Paříže přes Bratislavu. Cesta nám utekla rychle, shlédli jsme tři filmy a chvilku si povídali se slečnou, co seděla vedle nás. Jela na Havaj také poprvé, a rovnou bydlet, protože jejího manžela, vojáka, tam přeložili. To se tak někdo má, říkali jsme si, když se pod námi vyrýsovaly překrásné Havajské ostrovy. Z osmi hlavních havajských ostrovů (Niʻihau, Kauaʻi, Oʻahu, Molokaʻi, Lānaʻi, Kahoʻolawe, Maui, Hawaiʻi) jsme letěli na Oahu.Celý let nám zabral deset a půl hodiny; naštěstí jsme letěli proti času, takže jsme byli na místě zhruba ve tři odpoledne.
První domorodec, kterého jsme uviděli, byla Havajanka prodávající květinové věnce lei (ty samé jsme viděli později v místním obchodu 3x až 10x levnější podle druhu). Pak už jen stačilo odchytit naše kufry, vyjít ven z letiště a ... usilovně se zažít svlékat. Venku bylo k zadušení; to jsme trochu nečekali. V předpovědi hlásili 26°C, takže jsme si dovezli džíny, sandály a trička, jenže zdejších šestadvacet je tak trochu jiných. Vtip je v tom, že je tu vysoká vlhkost vzduchu, takže namísto příjemného suchého tepla s větříkem, tak jak ho známe, je tu lepivý skleník. Když jsme chtěli fotit, museli jsme občas odvětrat zkondenzovanou páru mezi objektivem a filtrem. Prostě pravé tropy.
Poté, co jsme se ubytovali v hotelu, jsme se šli projít na Waikiki. Jedna z nejslavnějších pláží na světě byla příjemně nezalidněná (všichni zřejmě sháněli rachejtle na oslavu Nového roku). Vyzkoušeli jsme moře i pláž, okukovali jsme Waikikičanky a Honolulánky, kroutili hlavou nad tím, že rostliny, které si doma pipláme v květináčích, tady volně rostou, někdy dokonce jako plevel. Všechny přitom svorně nabývají obrovských rozměrů. Ach jo.
Když jsme se nabažili pláže a začalo se smrákat, vyrazili jsme na nákup šampaňského do místního supermarketu. Ačkoliv jsme měli adresu, a věděli, kterými ulicemi máme procházet, museli jsme konzultovat mapu na každé křižovatce. Havajština totiž obsahuje pouze 13 písmenek, a ty se nebezpečně opakují. Záleží na každé hlásce. Tak namátkou ulice okolo našeho hotelu: Kalakaua, Kalaimoku, Kaiolu, Keoniana, Kuamoo, Launiu, Lauula, Kalia, Kaioo, Kanekapolei, Kaiulani, Koa, Kapuni, Liliuokalani, Kealohilani, Kaneola. Naštěstí pro Čechy se čtou foneticky (a když jsou za sebou dvě stejné samohlásky, prostě je přečtou dvakrát za sebou - Kaioo se vyslovuje Kaio-o), takže když vám domorodec radí s cestou, rozumíte. Jen si to zapamatovat:). Sortiment obchodu pro nás byla výstavka sama o sobě. Když jsme prozkoumali věnce z čerstvých orchideí, suvenýry, a místní potraviny, rozhodli jsme se ochutnat alespoň vyhlášené makadamiové ořechy v čokoládě. Vynikající. Už se těšíme na další gastronomické experimenty.
Po cestě z obchodu jsme se zeptali místní ochranky, jestli je tu zakázáno pít alkohol na ulici. „Víte, že ani nevím?“, zněla odpověď. „Prostě to schovejte.“ Vyzbrojeni dobrou náladou jsme vyrazili na Waikiki s lahví šampaňského obalenou igelitovými taškami. Splynuli jsme s davem, sedli si na rohož na pláži a začali popíjet, pozorujíce ohňostroj nad mořem. Ještě před měsícem by nás bývalo ani ve snu nenapadlo, že letošního Silvestra strávíme na havajské pláži. Ještě, že jsme při nákupu letenek na konferenci, které se tady mám od neděle zúčastnit, zjistili, že na Silvestra jsou letenky nejlevnější. Získali jsme tak tři dny ráje navíc a nezapomenutelný zážitek oslavy nastávajícího roku. Tak ať se vydaří.

POHOV

2009-01-01T22:04:00.000-08:00

Dnešní den byl spíše klidný. Přespávali jsme u Dany v Las Vegas, takže jsme si s ní ráno ještě povídali. K obědu jsme dorazili do továrny na čokoládu na prohlídku a ochutnávku, pak jsme se ubytovali v hotelu a šli se projít do města, což znamená do kasín a jejich okolí. Přestalo nás to rychle bavit, v kasínech se totiž smí kouřit, takže je tam kromě velkého hluku i dost nepříjemný vzduch... nějak jsme odvykli podobnému prostředí; až se vrátíme, budeme si znovu muset zvykat na odér českých hospod. Pak už zbývalo jen zabalit kufry, nařídit budíka na čtvrtou ráno a usínat s myšlenkami na Havaj. Fotky zde.

SEN ANTONIONIHO FANOUŠKA

2008-12-31T08:58:00.000-08:00

Ráno jsme rychle odepsali na část mailů a vyjeli do Death Valley. Přes dolní polovinu Sierra Nevada nevede žádná silnice, takže jsme „páteř Kalifornie“ museli objet. S hrůzou jsme zjistili, že silnice, kterou nám navrhl Google, vede před onu vojenskou základnu testující zbraně pro námořnictvo, takže jsme od ní upustili a vydali se po dálnici. Death Valley skýtá úchvatnou podívanou, ale byli jsme opravdu rádi, že byl prosinec. Přes poledne to tu je tak na tričko a kraťasy. Zato v létě teploty dosahují průměrně 43 – 46°C ve stínu (který jsme cestou opravdu neviděli). Což o to, takové teploty máme přes léto i u nás, v Havasu. Rekordní naměřená teplota tady je ovšem 57°C, a to už přestává legrace. V průvodci uvádí příklad turisty, co vyrazil po poledni (kdy už byla teplota 38°C) na procházku. Čekal, že mu zabere zhruba 30 minut a vzal si s sebou ani ne litr vody, jenže místní půda je tak erodovaná, že to, co na normálním povrchu ujdete za půl hodiny tu trvá až dvě hodiny. Jeho žena, která na něj měla čekat s autem v Zabriskie point, to po třech hodinách vzdala a zalarmovala záchranáře. Našli ho mrtvého, pět hodin od nástupu na trek; to už teplota dosahovala 45°C.
Člověk selhává, rostliny a zvířata se přizpůsobí. Kangaroo rats (krysa klokaní) mohou žít bez kapky vody za celý život (získávají ji ze semen, a zadržují ji pomocí speciálních nosních dutin ze vzduchu, který vydechují), pupfish (Cyprinodon salinus, nemá český název) jsou schopné žít ve vodě, která má třikrát více soli než ta mořská a navíc má 44°C. Dvě hlavní rostliny tady jsou pickleweed (slanorožec), který sůl z vody hromadí v malých „buřtících“ ve svém těle a saltgrass (Distichlis), který sůl vylučuje a nechává krystalizovat na svých listech. Fotky zde.

SEKVOJE JINDE NA SVĚTĚ NENAJDETE…

2008-12-29T00:06:00.000-08:00

Dnešní den byl opět plný překvapení. Když jsme se ráno dívali z terasy našeho hotelového pokoje na zasněžené pohoří Sierra Nevada, nečekali jsme, že se tam za pár hodin octneme. Cesta do Sequoia National Park vedla kolem dozrávajících pomerančů zalitých sluncem, prostě pohoda, kterou si Evropan spojuje s podzimem u Středozemního moře. Jenže Sierra Nevada se rozpíná od údolí v 500 metrech nadmořské výšky až do čtyřtisícovek (nejvyšší hora, Mount Whitney, měří 4,418 m). Sekvoje rostou v pásu od 1500 do 2100 m.n.m. a návštěvnické centrum v Kings Canyon, kde se nastupuje na trek, je ve 2008 m.n.m. Po půl roce života na poušti byl pro nás sníh docela šok, a to nemluvím o našem autíčku s letními pneumatikami. Naštěstí byla cesta řádně proplužená, a navíc byla obleva, takže až na pár ledových flíčků byla silnice jen mokrá. I tak jsme ale stáli před návštěvnickým centrem jak opaření a zadumaně zkoumali, jak si lidé nasazují sněžnice. V informačním centru nás ujistili , že na známý trek k sekvoji General Grant sněžnice nepotřebujeme, takže jsme se vyzbrojili foťákem a vyrazili jsme.
Fotit sekvoje je tak trochu za trest. Tak třeba zmiňovaný General Grant, druhá nejvyšší sekvoj, má u kořene v průměru 8,8 m a měří 81,5 m. S naším aparátem se prostě nedá vyfotit v celku. Je to prostě další věc, která se musí “zažít”, nedokážeme jí zprostředkovat (pokusy o fotky sekvojí najdete zde). Alespoň přidáme pár faktů: General Grant je asi přes 1,650 let starý a jeho kmen tvoří 1,320 kubíků dřeva. Když se ještě sekvoje mohly kácet, přišli lidé rychle na to, že je dřevo až příliš křehké k využití ve stavebnictví, což je ovšem nezastavilo ve vykácení třetiny vzrostlých stromů, často až 2,000 let starých. Alespoň z nich dělali tyčky na vinice (!) a tužky (!!). Následovalo období úzkoslivé ochrany, ve kterém se sekvoje přestaly rozmnožovat. Sekvoje totiž potřebují požár; chemikálie v kůře zabrání tomu, aby strom shořel, a teplo zapříčíní dozrání šištiček (ty mohou být na stromě až dvacet let, zelené a nezralé) a výsadek semínek na úrodný dřevěný popel, který zbyl po ostatních stromech. Navíc mladým rostlinkám nic nestíní, takže si hezky vyklíčí, než se stačí ostatní vegetace zpamatovat. Od doby, kdy vědci zjistili, jak vychytralou taktiku sekvoje používají (tj. od konce šedesátých let), už založili přes 150 kontrolovaných požárů ke spokojenosti všech. Jediným problémem tak zůstáváme my, motorizovaní turisté, a smog z měst na pobřeží Tichého oceánu.
Co se zvířátek týče, je tu klasický výběr medvědů, pum, chřestýšů, veverek, vysoké zvěře… a člověk se opět v příručce dovídá, kdy se s nimi (ne)má pouštět do křížku. Zkráceně: když se vás bude puma či medvěd snažit napadnout, máte mávat rukama, křičet a snažit se vypadat co největší (a hlídat si jídlo a děti :)), popř. začít na ně házet menší kameny a pokoušet se netrefit do hlavy (což pro mě s mojí koordinací oko-ruka znamená pokoušet se trefit alespoň do prostoru tak metr od zvířete, aby nedošlo ke správnému závěru, že jsem naprosto neškodná). Bez komentáře nechávám pravidlo: If they attack you, fight back… to byl u správců národního parku při tvorbě příručky asi Rambo, či co. A rada: “Když vám vezmou jídlo, nepokoušejte se jim ho brát” mě upřímně rozesmála. Chtěla bych vidět člověka, co se chce prát s pumou o sendvič.

Cestu do Ridgecrest, naší další zastávky, jsme si nechtěně zpestřili tím, že jsme vjeli do vojenské základny, kde se testují zbraně pro námořnictvo (China Lake Naval Weapons Center). Když jsme si uvědomili, že tudy cesta nevede, snažili jsme se vojákovi u vstupu do základny vysvětlit, že se potřebujeme jen otočit, protože jsme zakufrovali. On nám zase vysvětlil, že to není jen tak; že když už se ocitneme na půdě základny, musí nás pořádně prolustrovat, takže si vyžádal pasy a dlouze cosi ověřoval. Nakonec si zapsal adresu hotelu, kam jedeme a propustil nás. To by nás zajímalo, k čemu mu ten záznam bude. Jen jsme se pak po cestě do hotelu zasmáli představě, že by si vyžádal i notebooky… a našel tam naše špionážní fotky z letadlové lodi a ponorky:)).

NA TOPOLE PODÉL SKAL

2008-12-28T08:55:00.000-08:00

Neodolali jsme a znovu si projeli I-1, oněch 120 mil serpentýn vinoucích se po pobřeží Tichého oceánu. Tentokrát ale ve dne, takže jsme se mohli kochat. I když se počasí překonávalo, fotky (zde) se úplně nevyvedly; celou dobu jsme totiž mohli fotit víceméně jen proti sluníčku. Ale i tak jsme nelitovali, že jsme si cestu do našeho dalšího hotelu ve Three Rivers prodloužili na téměř devět hodin čisté jízdy. Nejen, že jsme mohli projít část rozeklaných útesů a obědvat s výhledem na vlny rozlévající se na pískové pláže, ještě jsme si vychutnali Big Sur. Tohle místo si zamilovali snad všichni, co se v tomhle region pohybovali – Richard Brautigan, Henry Miller, Jack Kerouac, Lawrence Ferlinghetti; zpívají o něm Beach Boys i Red Hot Chilli Peppers.
Perlou výletu byla pláž s divokými rypouši sloními (konečně jsme se tak dočkali někoho z čeledi tuleňovitých), které jsme mohli sledovat z několika metrů. Upřímně: zážitek se tak trochu liší od vypiplaných dokumentů v televizi. Známe je všichni: v záběru roztomilé tulení mládě a jeho rodiče, v pozadí příjemná hudba. Realita je asi taková: všem teklo z nosu, vydávali dosti směšné zvuky ne nepodobné prdění, v pozadí nepříjemný zápach. Dvě čerstvá mláďátka vykuleně pozorovala okolí, zatímco se jejich matky ustavičně zahazovaly pískem (asi si v poporodní psychóze myslely, že jsou krtkyně). I tak to asi ale bude jeden z našich nejkrásnějších a nejneobvyklejších zážitků. Rypouš je vlastně úctyhodná masa tuku, samec může měřit až pět metrů a vážit 3000 kg. Samice jsou většinou třímetrové a váži necelou tunu. Dožívají se prý v průměru 23 let. Z našeho pohledu to vypadalo, že vedou pohodový život plážových povalečů. Závidíme.
Pak už nás čekal jen Hearst castle, respektive jeho informační centrum, neboť prohlídky byly vyprodané. Hearst castle je v místní krajině rančerů (a z druhé strany kopců vinařů) dost exotická podívaná. Nechal si ho postavit William Randolph Hearst, novinový magnát z první polovini dvacátého století. Jeho jméno je spojováno s nastolením éry “žlutého žurnalismu”, bulvárních článků bez skrupulí. Definovat ho dokážeme všichni: obrovské titulky, nejlépě věnované druhořadým zprávám a snažící se šokovat čtenáře, štědrá dávka obrázků, klamavé zprávy, podvržené interview, pavěda, barvičky, dramatické vyjádření sympatií ke slabším, které proklamuje za “oběti systému”. Blesky a podobné plátky jsou vlastně výsledkem války Pulitzera, který vydával New York Sun, a Hearsta, který od Pulitzerova bratra koupil New York Journal. Hearst získal ohromný vliv, a to I politický – byl dvakrát zvolen do Sněmovny reprezentantů USA, jen tak tak mu uteklo křeslo guvernéra New Yorku. Byl to právě Hearst, kdo sloužil jako předloha pro hlavní charakter filmu Občan Kane.
Ale zpátky k jeho “hradu”- je to splácanina všech stylů se stošedesáti kilometry čtverečními pozemků. Hlavní dům byl postaven podle katedrály ze šestnáctého století, budovy u bazénu zase připomínají římské chrámy, najdete tu I gotickou studovnu… Hrad má 56 ložnic, 61 koupelen, kino, letiště, … no, na co si vzpomenete. Po Hearstově smrti si hrad ještě na pár let ponechala rodina, pak to ale vzdali a dali ho státu. Ten využívá nejen hrad (jako památku), ale i pozemky, takže si v informačním centru můžete koupit kromě pohlednic i syrové steaky z místního skotu. Takové stylové řeznictví. No, o Hearstovic rodině by se dalo povídat dlouho; třeba o tom, jak členové Simbionese Liberation Army unesli Hearstovu vnučku Patty a vymyli jí mozek, takže pak s nimi chodila přepadávat banky (načež ji president Clinton udělil milost), ale koho to zajímá, určině si to vygoogluje.

STÁLE ZAMILOVANÍ...

2008-12-26T22:50:00.000-08:00

Před devátou jsme už stáli ve frontě na molu, ze kterého odjíždí lodě na Alcatraz. Bohužel ve špatné frontě, takže když jsme se přeřadili do té správné a vyčekali jí, dozvěděli jsme se, že už mají na celý den vyprodáno, takže si Alcatraz budeme muset nechat ujít. Nevadí; je tu toho tolik k vidění, že jsme si to vynahradili. V každém průvodci se dozvíte, že si nemáte nechat ujít dvě místní speciality – čerstvě nalovené kraby a luxusní čokoládu Ghirardelli. Zkusili jsme obé. Vybírat krabí maso ze skořápky je tak trochu chirurgická práce a přestala nás rychle bavit, zato na Ghirardelli square, kde stála původní továrna na čokoládu, se nám moc líbilo (tedy hlavně mě). Jsou tam tři firemní krámky a ve všech vám elegantně oblečená asistentka dá čokoládu na ochutnání hned u vchodu. V tom největším pak máte šanci sledovat, jak čokoládu vyrábí.

San Franciský přístav je fascinující místo, kde najdete snad všechno od nóbl restaurací po ponorku. Pro tu loboval Filip, takže jsme se zase na chvíli ocitli na palubě armádního plavidla a popovídali si se staříkem, co na něm sloužíval. Jeho neživější vzpomínka? Na palubu se prý muselo vtěstnat 80 mužů, nikdo se po dobu mise nemyl a většina z nich v ponorce kouřila. Upřímně, ani teď tam není nejlepší vzduch, takže jsme unikli ke Golden Gate Bridge a z něj k útesům, kde se dají vidět tuleni. Místo je to nádherné, jen tuleňům se na něj dnes nechtělo. Zato hipíci na Haight street se nenechali pobízet a předvedli se s celou parádou. Příjemným překvapením byla i návštěva v City Light Books; zrovna, když jsme se snažili zmapovat jejich českou kolekci (Vaculík – Kohout – Topol – Svěrákův Kolja) u vedlejší police začal jeden domorodec číst kamarádovi Kunderu, a to v češtině, s dobrou výslovností. Tohle město je opravdu sen. Fotky zde.

V SAN FRANCISKU BY CHTĚL ŽÍT KAŽDÝ

2008-12-25T21:06:00.000-08:00

Ráno jsme se v televizi dozvěděli, že má celý den pršet. Smíření s tím, že nás na státní svátek nikam nepustí, a procházet se venku nebude mít smysl, jsme vyrazili ven. Překvapivě za celý den nekáplo, takže jsme si San Francisco opravdu užili. Už máme jasno v tom, které z amerických měst se nám zatím líbí nejvíce; San Fracisco vám vyrazí dech polohou, složením lidí, i architekturou. Po průzkumu přístavních mol jsme zaparkovali auto ve středu města a dál už jen hltali každou ulici, po které jsme se procházeli. Místní atmosféra se nedá dobře zachytit na fotky ani popsat, to se prostě musí zažít. Zlatými hřeby samozřejmě byla křivolaká Lombard Street (tu jsme si projeli autem), Chinatown s ochutnávkou koláčků plněných lotosovou náplní a čajů (překvapilo nás lahodné aroma čaje z poupat sibiřské růže), a příkré stoupání proslulou linkou tramvaje (Cable Car). Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít ani City Light Books, nezávislé knihkupectví, které založil Lawrence Ferlinghetti v padesátých letech; je to místo, kde mají majitelé vlastní názor a nebojí se ho hlásat. Dříve na kolemjdoucí z výloh pokukovaly zakázáné knížky na prodej, dnes si můžete v oknech nad knihkupectvím přečíst, co si majitelé myslí o politice.
K tomu všemu přidejte Café Prague, pivo Czechvar (nepřipomíná vám to něco?) a Pilsner Urquell... tohle město je prostě Czech-friendly:) Fotky zde.
Po příjezdu do hotelu jsme zjistili, že máme konečně po dlouhé době přístup na rychle fungující internet. Hlavní zprávou dne tak je, že Filipovi nadělila americká vláda pod stromeček pracovní povolení. Třikrát hurá.

ŠTĚDRÝ VEČER NASTAL ... A KOHO TO ZAJÍMÁ?

2008-12-25T20:07:00.000-08:00

Naše první cesta dnes vedla do obchodu s oblečením, neboť Filip, kterému kamarádi přezdívají Sklíčko (eufemismus pro sklerotika), zapomněl někde v San Diegu mikinu. Dál už nás čekala jen pětiproudá dálnice z LA, pro změnu opět s deštěm, nákup potravin kdesi v Oxnardu (pozn.: vzhledem k tomu, že jsme kromě řízení celý den nic nedělali, byl tohle zlatý hřeb dne. Vyzkoušeli jsme si automatický check-out, aneb buď sám sobě pokladníkem, fotky zde) a nekonečná cesta do San Franciska, kterou jsme totálně zvrtali. Tedy obrazně. Naplánovali jsme si totiž jednu z nejúchvatnějších cest v Kalifornii, I-1, vinoucí se po útesech a protínající známý Big Sur, ale než jsme se stačili vymotat z LA a přejet k I-1, už bylo půl šesté večer, což znamená tma. Namísto vlnící se silničky s dechberoucími vyhlídkami na moře a vysoké útesy jsme byli nuceni protrpět téměř 140 mil serpentýn ve tmě a mrholení (upřímně, tohle bylo opravdu dechberoucí; normálně dýchat jsem znovu začala až před San Franciskem). Štědrý den jsme tak strávili dost netradičně, každý z nás jsme pět hodin řídili. Jediným vytržením byla paradoxně česneková farma před San Jose. Klimatizace v autě nám okamžitě dodala téměř letální dávku puchu. Drákula si u nás už neškrtne... Do postele jsme se dostali až k půlnoci. To, že jsme přežili, jsme zapili českým rumem, který nám poslala maminka (ví, co mají mazlíčci rádi:)). Tak šťastné a veselé.

LA FOREVER

2008-12-25T00:33:00.001-08:00

Počasí se vyjasnilo, takže jsme po zralé úvaze zvolili variantu LA zvenku. Vyjeli jsme přes Beverly Hills ke Griffithově observatoři, vyfotili patnáctimetrový nápis Hollywood (ačkoliv je to kýč, má svojí historii. Jako by nestačilo, že od chvíle, kdy Hollywoodská hvězdička spáchala sebevraždu skokem z písmene H v roce 1932, nápis chátral, ještě si ho přizpůsobovali k obrazu svému různé skupiny. A tak někdy jste mohli na kopci vidět nápis: HOLLYWeeD, před návštěvou papeže HOLYWOOD... koho to zajímá, mrkne na seznam.) a stočili to do Universal Studios. Tam po nás chtěli dvanáct dolarů jen za vjezd na parkoviště a vstup do „City Walk“, což je vlastně hlučnější obchoďák. Když projdete pasáží s obchody až na konec, dozvíte se, že po vás chtějí dalších sedmdesát za vstup do Universal Studios, tj. do tamnějších tematických parků. Když se chcete podívat do studií, zaplatíte dvěstě dolarů za jednoho.
Z Universal Studios k Santa Monice vede úchvatná Mullholand Drive; jezdí tudy domů např. Jack Nicholson. My ale nespatřujeme rozkoš ve špehování hvězd, takže jsme okolo nádherných vilek jen projeli dolů, k moři. Odtud jsme se vydali na Malibu (tady má údajně vilu např. Britney Spears a Brad Pitt s Angelinou Jolie a malými Pitťátky), abychom si užili trochu pláže. Pak už nás čekala lehce alternativní čtvrť Venice a namířili jsme si to přes Bel Air zpátky na Sunset strip. Cestou jsme míjeli hřbitov, který měl nad bránou nápis: "LA forever". Zní to jako obsah levnějšího tetování, ale tak nějak se to sem hodí... Ve snaze najít místo k večeři a přefotit pár fotek, které se nám včera nepovedly, jsme se prošli po neony přesvětleném Hollywood Boulevard. Scientologický Santa v chaloupce s umělým sněhem byla asi nejpodivnější podívaná, kam se hrabou všechny ostatní podivné existence, které se na chodníku slávy tou do dobou vyskytují. Nakonec jsme skončili v japonské restauraci; něco mi říká, že z USA přijedeme jako přeborníci v jezení pomocí dřevěných hůlek. Fotky zde.

MĚSTO ANDĚLŮ … A ZUŘIVÝCH MOTORISTŮ

2008-12-25T00:25:00.000-08:00

Po rozbřesku si Filip šel zaběhat na pláž; stihnul to jen tak tak před deštěm, co si pro nás příroda šetřila na cestu do LA, která by i normálně byla hororová. Představte si dálnici, kde se v jednom směru řítí šest řad aut rychlostí 130 km/h s nutností často zpomalit téměř na nulu a popojíždět “desítkou” v zácpách. Do toho se snažíte vyvěštit, kdy bude “váš” exit, abyste se mohli přeřadit do pruhu, který je nejvíce napravo. Vzhledem k tomu, že je tu dost silná mexická populace, samozřejmě nechybí ani hlasité troubení, zběsilé blikání, či legrační gestikulace; tu jsme ale díky dešti spíše tušili:). Podtrženo, sečteno, poté, co jsme s Filipem odřídili Los Angeles, bude pro nás Praha po návratu příjemné povyražení. Pro milovníky čísel: LA je druhé největší město v USA, počet obyvatel se odhaduje na 3.8 miliónů.
Když jsme konečně našli náš hotel v Hollywoodu, jeli jsme si otipnout okolí a já znovu zažádat o Social Security Card (ta předchozí zmizela v nenávratnu, tj. kdesi na americké poště). První zážitky z našeho nového sousedství, tj. Sunset Boulevard a Hollywood Boulevard, by se daly shrnout asi takto: Vicky (Skotka, co tu učí) měla pravdu. Je tu opravdu hóóódně podivných lidí, od nevyslyšených umělců rozdávajících CDčka se svojí hudbou přes rastafariány a scientology až po bezdomovce spících na chodníku vedle svých nákupních vozíků. Do toho samozřejmě nesmí chybět skupinky japonských turistů. Hollywood Boulevard je asi nejbarvitější; kromě onoho proslulého Walk of Fame, kde si můžete pošlapat dlaždice se jmény vašich neoblíbených herců, si tu vydělává skupinka lehce zapáchajícíh indiviuí tím, že se s nimi můžete vyfotit. Samozřejmě ne jen tak; jsou odděni do kostýmů. Kdo by nechtěl v rodinném albu fotku s obtloustlým Batmanem? My tedy ne, ale vyfotili jsme pár dokumentačních.
Večer jsme zašli do kina na Sunset Boulevard, hned naproti filmové škole. Nejsilnějším zážitkem ale přesto zůstává výtečné čínské jídlo v Kung Pao Kitty na Holywood Boulevard. Něco tak chuťově dokonalého jsme tu ještě neměli. Jestli máte v plánu se vypravit do LA, určitě si nenechte ujít jejich kuře na pomerančích a krevetové lo-mein. A propos, Hollywood Boulevard žije snad více v noci než ve dne. Najdete tu tetovací studia, podivné krámky s ještě podivnějšími artikly (např. plynovou masku s připevněnou vodní dýmkou) a restaurace nabízející vše, na co si střední vrstva vzpomene. Fotky zde.

NEPŘEPADENÍ V PACIFIKU

2008-12-21T22:38:00.000-08:00

Po cestě do centra jsme zastavili na pláži a nasáli vůni Pacifiku. Po krátké procházce ve středu města jsme začali plánovat, co dál. Filip nemá rád ZOO, takže jsme vypustili možnost jít se podívat, jestli se místní tygříci trápí o trochu méně než u nás. Nakonec jsme se nalodili na letadlovou loď Midway a vzápětí prolezli všechna zákoutí, což nám trvalo pět hodin. Opravdu bylo nad čím žasnout. Jako nejzajímavější nám přišel fakt, že každé tři dny provozu „naostro“ vyjdou na 4.8 miliónů dolarů jen za palivo. Fotky zde.

Odcházeli jsme notně vyhladovělí, takže jsme se zastavili v mexické restauraci El Indio, vyhlášené tím, že vaří zásadně z čerstvých zdrojů (dokonce si i pečou vlastní tortily) a tím, že fungují už od roku 1940. O věhlasu svědčí i to, že byla naprosto zaplněná lidmi, a to doslova. Kromě toho, že si tam můžete sednout, totiž prodávají i přes pult. Jejich smažené tortilla chips si lidé odnáší minimálně po dvou baleních, takže jsme si to nenechali ujít; následování davu se opravdu vyplatilo. K obědu jsme si pak dali enchiladas a chimichangas; do toho jsme zakousli pár tortilla chipsů se salsou a přečetli si o historii restaurace. Dodávali prý jídlo do Bílého domu i vojákům do Vietnamu, či na operaci Pouštní bouře. Chodívali sem jíst starostové, dělali catering pro guvernéra Kalifornie, natočili o nich program do známého televizního pořadu o jídle... ale nejdůležitější je, že jídlo mají opravu skvělé.

Následoval marný pokus o návštěvu vodního světa. Když jsme se k Sea World dostali, zjistili jsme, že za zbývající dvě návštěvní hodiny bychom zaplatili 130 dolarů, takže jsme zvolili romantickou procházku po pláži s výhledem na surfaře v zapadajícím slunci.

RALLYE HAVASU DAKAR

2008-12-21T16:19:00.000-08:00

Ráno ještě na skok do školy a hurá na výlet! První zastávka byla v Yumě, městečku, kterému se v minulosti většina lidí měla tendenci spíše vyhnout. Tamnější věznice dnes slouží jen jako muzeum. Jediný člověk, který připomínal bývalé chovance, seděl v pokladně; naštěstí k těm, co byli na obrázcích z konce devatenáctého a počátku dvacátého století, byly zajímavější popisky. Dozvěděli jsme se tak, že jeden vězeň dostal rok a den „natvrdo“ za prodej alkoholu indiánovi, či že již tenkrát měli mormoni opletačky se zákonem kvůli mnohoženství.
Po cestě do San Diega jsme uviděli malou Saharu - písečné duny na naší straně silnice kam oko dohlédne. Nedalo nám to a zastavili jsme, abychom si mohli vyfotit další typ Arizonské pouště. Když jsme se dostatečně vyběhali a nasedli do auta, začala teprve pořádná legrace. Ukázalo se totiž, že jsme zastavili na dost silné vrstvě navátého písku, takže po nastartování auta a zařazení se stalo jediné: přední pravé kolo, které se zběsile zahrabávalo, zaházelo naše přední sklo a kapotu pískem. Hledat klacky či kameny, které můžete pod kolo podložit, je na poušti dost marné. Naštěstí okolo nás jel požárník ve službě, s poctivým truckem. Bohužel ale neměl tažné lano, takže po té, co zavolal kolegy, se bavil tím, že sledoval, jak jsme se marně snažili auto vyprostit. Podložili jsme pod kolo kobereček od auta, Filip si sedl za volant, hodil zpátečku, a já se snažila zvenku pomáhat auto vytlačit ven. Jak už teď víme, podobné praktiky vedou jen k tomu, že kolo veselo podhrábne i dečku a dál dští písek na všechny strany. No, zkrátím to. Během pár vteřin se ze mě stala písečná žena. To už ale u nás zastavili další dobří lidé, tentokrát i s tažným lanem, a vysvobodili nás. Mám dosti exotickou autoškolu: naučila jsem se rozjíždět do kopce přes „ručku“ v Monument Valley, uvazovat tažné lano na poušti... čert ví, kde budu muset poprvé použít hever (doufám, že nikde). Naštěstí tu pořád potkáváme příjemné lidi ochotné nám nezištně pomoci; to, co u nás platí za stereotyp Američana, jsme tu za celých pět měsíců ještě neviděli.
Po zbytek dne už na nás nečekala žádná kalamita, ve zdraví jsme po šestiproudé dálnici dojeli k našemu hotelu a já si konečně mohla vymýt písek z vlasů, očí a uší. Myslím, že písečné pláže můžeme teď po zbytek výletu klidně vynechat. Fotky i s komentářem zde.

PRVNÍ DEN VOLNA

2008-12-21T16:17:00.000-08:00

… začal společnou snídaní ve školní jídelně. Za pět dolarů se nám dostalo vajec, slaniny, pečených brambor, kynutých housek připomínajícíh neplněné buchty (kterým tady říkají biscuit) s omáčkou, muffinů, ovoce a samozřejmě obligátní kávy.
Po snídani jsme uzavřeli známky, popřáli si šťastné vánoce a většina lidí se pokojně rozešla domů; já jsem ještě musela pro suplující učitele připravit hodiny na první čtyři dny dalšího pololetí, protože si prodloužím vánoční prázdniny o konferenci. Nakonec se to celé protáhlo do tří, i když mi vydatně pomáhal Filip. Bylo nám líto, že jsme to nezvládli ukončit dřív, protože dnes byl den, kdy od dvanácti policisté v Havasu zdarma opíjeli skupinku dobrovolníků na policejní stanici; a naši kamarádi byli samozřejmě u toho. Nevím, jestli něco takového existuje i v Čechách, ale tady se policisté musí naučit vyhodnocovat ten test s tužkou (viz týden 18, jak mě stavěla policie), a jediný způsob výuky, jaký zatím mají, je opít si zkušební vzorek, u toho jim průběžně mávat tužkou před očima, a po zhruba šesti hodinách je rozvést domů. Ověřila jsem si to u Chrise, potvrdil to. Dokonce mají prý pro tento účel na policejní stanici malý bar a dobrovolníci si můžou vybrat, jaký alkohol budou pít. Už se moc těším na vyprávění těch, co tam byli.

KONČÍM! TEDY ALESPOŇ NA CHVÍLI:)

2008-12-18T18:00:00.000-08:00

Uff, tak už je za námi pololetí. Jak bych ho shrnula? Neuvěřitelně velké pracovní nasazení, které se, převedeno na čísla, vyplatilo. Dokonce i mí “regular” studenti dosahují v závěrečných zkouškách stejné výsledky jako studenti mých kolegů, rodilých mluvčích familiérních se zdejším školským systémem i formátem závěrečné zkoušky. Mí honors studenti jsou samozřejmě hvězdy. Ti by snad byli skvělí i kdyby je učil eskymácký popelář hovořící pouze inuitštinou.
Co se závěrečných známek týče, mrzí mě, že několika studentům známka trochu spadla díky výsledku závěrečné zkoušky (80% tvoří známky, které student dostal během semestru, 20% závěrečná zkouška). Až teď jsem odhalila, jakým způsobem se dají studentům vyšperkovat známky z testů – učitelé dávají studentům za různé aktivity „extra credit“ - body, které pak přičítají k výsledkům. A já si pořád říkala, čím to je, že mají skoro všichni studenti „áčka“ z matiky... ne, nežiji v regionu geniálních matematiků, učitelé studentům prostě přikrášlují známky. Výsledky pak samozřejmě vrhají dobré světlo i na ně... jenom naše všemi obávané oddělení angličtinářů na to moc nejede, čímž studentům značně ztížilo situaci. Vtip je v tom, že když má student po dobu studia téměř samá „áčka“, má v posledním ročníku střední školy šanci zažádat si o stipendium na VŠ ve výši 60.000 USD, což je často jediné dosažitelné stipendium pro zdravého bělocha. Sečteno a podtrženo, všechny známky už od prvního pololetí prvního ročníku jsou o vaší budoucnosti a každé „béčko“ už se bere jako tragédie. Je to trochu paradoxní; na ostatní stipendia stačí mít jinou barvu pleti či zlomek indiánské či mexické krve. Ale zpátky k výsledkům; samozřejmě je nám vyčítáno, ž naší vinnou může byt dítě „navždy zatraceno“... takže myslím, že příští semestr najedu na systém zdejších matikářů.

Přestože jsou za mnou hmatatelné výsledky práce, měla jsem pár krizí z přepracování. Člověk si občas pomyslí, jestli mu to za to stojí... ale s blížící se dovolenou v Kalifornii, konferencí na Havaji, našimi zdejšími kamarády a s dárky, které teď dostávám od mých studentů a kolegů si říkám, že stojí. (ha, že by se ze mě stával materiálně založený člověk?)

TÝDEN DEVATENÁCTÝ

2008-12-14T21:21:00.000-08:00

Vánoční koncert školního sboru nám připomenul šmahem se blížící vánoce, takže jsme si naplánovali únik do Kalifornie. Od příští soboty nás čeká San Diego, L.A., San Francisco, Sequoia NP a Death Valley.

Ale zpátky nohama na zem: v pátek ráno nás první hodinu čekala verbovací návštěva od americké armády. Přišel neznámý vojín:) a celou hodinu povídal o tom, jaké že to je sloužit vlasti. Do armády tu berou od sedmnácti; tuhle možnost využívají hlavně děti z chudších rodin, což byl přesně jeho případ. Otec mu prý řekl, že už ho živil sedmnáct let a dál nemůže, takže po (ne?)zralé úvaze skončil náš vypravěč u americké armády. Teď je hrdý na to, že tak učinil a chlubil se, že si dokonce může dovolit platit rodičům zdravotní pojištění (to tu rozhodně není samozřejmostí, ani levnou záležitostí). Smlouva s americkou armádou nemá daleko od smlouvy s ďáblem; dají vám 80.000 dolarů na vystudování vysoké školy za to, že pro ně budete aktivně sloužit 3 roky (po tu dobu vás samozřejmě můžou poslat, kam se jim zachce, včetně Iráku, ačkoliv se tak prý děje výjimečně). Všichni (tedy i ženy) začínají základním výcvikem; ten shrnul naučeným: „they break you down to build you up”. Podrobnosti? Neustále na vás řvou, aby vás učinili psychicky odolnějším, budíček ve 3:30 (armáda má ve smlouvě větu, že má voják nárok na čtyři hodiny spánku, ale většinou jsou benevolentnější a dopřávají až šest, ovšem bez posunu budíčku), náročný fyzický výcvik, žádný kontakt s opačným pohlavím, bydlení v pokojích po osmi až sedmnácti, a to celé po čtyři měsíce. Pak se režim zvolní a vy zvolna postupujete k jednomu z MOS, Military Occupational Specialty. U armády najdete v podstatě všechna povolání, od ostřelovačů přes policisty a hasiče po lékaře, počítačové specialisty či sekretářky. Výhody, které jmenoval (kromě zmíněných peněz) jsou vlastně zjednodušená napodobenina normálního života – na základně mají kina, bary, PX (což je vojenský obchod, zboží je bez daně), levný benzín. Máte levné pojištění auta (okolo 400 dolarů za půl roku), vlastní zdravotní pojištění (26 dolarů měsíčně), bydlíte na základně, dostáváte (podle jeho slov) od armády všechno, co potřebujete (což je vlastně oblečení a fakt, že nikdy nebudete muset řešit, jestli se vaše červené sametové křesílko hodí k bílému plyšovému koberci a tapetám napodobujícím flekatou kraví srst). K otázce ohledně kontaktu s rodinou jen poznamenal, že vás dokonce pustí i na pohřeb člena rodiny, i když by nemuseli, protože chtějí, aby byli jejich vojáci štastní. Tak nevím :). Náš voják vypadal šťastně; tak jako spoustě mladých lidí vyrůstajících tak nějak mimo dosah rodičů pro něj armáda byla první šance dát životu směr a naučit se sebedisciplíně; tvrdil, že je za to opravdu vděčný. Na druhou stranu, pokud berete armádu jako prostředek, jak si vydělat na vysokou, může být daň dost vysoká. Nechtěla bych být v situaci, kdy bych se měla rozhodnout mezi možností nejít do armády = zadlužit se dluhem za vysokou na pěkných pár let života (máme několik pětatřicetiletých kamarádů, co si pořád ještě odpracovávají dluh za vysokou) a možností risknout v lepším případě tři roky služby, v horším obětováním života... 54% amerických vojáků, kteří zemřeli v Iráku, bylo pod 25 let.

V sobotu jsme dali vánoční dárek našemu autíčku, kompletní servis včetně výměny oleje a dalších tělesných tekutin... snažíme se tady o něj Ginny pečlivě starat:). Pak jsme zajeli koupit menší dárky pro lidi, psa a rybičky; těm jsem koupila pět nových kamarádek, protože jsem jim před tím jednu zamordovala (našla jsem jí ráno bříškem vzhůru, dávám si to za vinu).
Následovaly čtyři hodiny práce v mé třídě; alespoň jsme u toho zvládli vyměnit vodu v akvárku a učebnicově aklimatizovat rybičky. To už jsme ale museli končit, abychom jeli nakrmit Vina. Když jsme přijeli domů, naměřil si Filip 38°C, což znamenalo jediné: na vánoční párty ke kamarádům musím sama. Sbalila jsem naše dárky v hodnotě požadovaných max. $4.98 za každý a vyrazila na „breakfast for dinner Christmas party“. K večeři jsme opravdu měli to, se tu tradičně jí k snídani – míchaná vajíčka, opraženou slaninku, lívanečky z kukuřičné mouky s banánovým máslem, French toast (krajíčky bagetky zapečené s ořechy a pravým javorovým syrupem), kakaové cookies a citrónové a skořicové ebelskivers (plněné Skandinávské lívanečky). Všechno bylo čerstvě pečené, nebo smažené přímo před námi, vedle stolu, což na místní poměry asi dost nevídané.
Po večeři nás čekalo losování o dárky. Byla to samozřejmě skvělá zábava, daná tím, že a) dárky vybírali lidé se smyslem pro humor a b) pili jsme mimosu, což je šapmaňské s trochou pomerančového džusu. Nejvíc legrace vzbudilo DVD s instrukcí jak se naučit břišní tance (připadlo manželovi mojí mentorky, slíbil, že začne trénovat), erotická instruktážní kniha (osmdesátiletá paní z místního antikvariátu prý přísahala, že to opravdu stojí za oněch padesát centů:)) a kolekce sedmi lahviček s pěnami do koupele vonících po koktejlech. Myšlenka, že vylezete z vany a jste cítít po chlastu opravdu pobavila. To by mě zajímalo, jaký úspěch s tím slaví výrobce...
Neděli jsme strávili klidem na lůžku, museli jsme narychlo vyležet jakousi chorobu, co se o nás začala pokoušet. Zabralo. Večer jsme si dvě hodiny povídali po Skypu s ostatními Čechy, co jsou tu na výměně středoškolských učitelů. Bylo super je zase slyšet, doufám, že to od teď bude možné častěji než za pět měsíců:).

TÝDEN OSMNÁCTÝ

2008-12-05T21:26:00.001-08:00

Počasí se ještě trochu ochladilo, už je to na džíny a tričko s krátkým rukávem. Někteří místní už k zimním botám přidali čepici, po ránu i rukavice. A já jsem si před týdnem říkala, proč je tu vůbec prodávají:).
V úterý jsem si konečně jela užít služeb jednoho z místních kadeřnických salónů; odjížděla jsem s kšticí zkrácenou a narovnanou, jak diktuje současná móda. Aneb: tady rovnají všichni a ano, průměrná žena středního věku tady opravdu vypadá jako ta v Americké kráse. Druhý den z toho děcka byly úplně vedle. Pořád mi říkali, že mám „pravý americký účes“ a že se mám nechat vyfotit:). Neuposlechla jsem. Nebylo o co stát.
Ve čtvrtek večer nás čekala Dating game, soutěž, ve které student či studentka za clonou kladou otázky pěti reprezentatnům opačného pohlaví a podle odpovědí postupně vylučuje jedince a vybírá nejatraktivnějšího samečka či samičku (nebo nejhorší zlo). Královsky jsme se bavili. Další dobrý nápad.

V pátek jsem si vybrala vzrůšo na celý týden. Po práci jsme zajeli s Filipem a kolegy do místní irské hospody; dala jsem si malé pivko, a protože jsem řídila, pokračovala jsem už jen půl litrem vody. Dlouho jsem o vodě netrpěla, protože jsme od sedmi byli pozváni od mého studenta do kostela na vánoční hru. Pití vody mě naneštěstí neochránilo před mojí páteční roztržitostí z přepracovanosti, takže jsem po cestě domů zapomněla zapnout světla. Následovalo to, co ještě nikdo z mých kolegů v tady v LHC nezažil... po chvíli za námi blikal červenomodrý policejní majáček. Jako osoba jen letmo dotčená americkými policejními dramaty jsem se zeptala Filipa: „Hele, proč to auto za námi bliká?“
Filip na to:“Asi bys měla zastavit.“
Stočila jsem volant a zastavila u okraje silnice. Policejní auto zastavilo za námi; nikdo nevycházel. Snažila jsem se vzpomenout, jak že to v těch seriálech dělají. Aha, vlastně, připlácnou řidiče na kapotu a prohledají, jestli nemá zbraň. Začala jsem se odpoutávat a chystala se vystoupit.
Filip zkameněl:“Neblázni, budou si myslet, že jsi jela nepřipoutaná a že teď navíc hledáš zbraň.“
To už mi ale svítila baterka do obličeje.
„Dobrý večer, víte, že jste jela bez zapnutých světel?“
„Ano, vím, a moc se omlouvám.“
„Máte doklady?“
„Ne, zapomněla jsem si je doma.“ (jak se to mohlo stát?)¨
„Pila jste?“
„Ano.“ (v duchu jsem si počítala, kolikátý přestupek už to je)
„A kolik?“
„Jen malé pivo.“
„To je OK. Vystupte si.“
Celá nervózní a odhodlaná se nalepit na kapotu jsem vystoupila z auta (je až neuvěřitelné, jak se člověk v neznámé situaci snaží napodobit, co co vykoukal ze stupidních filmů).
Policista si mě prohlídnul a prohlásil:„Uděláme vám malý test zraku a reflexů.“
Představovala jsem si chození po čáře (další stereotyp), ale on mi namířil baterku přímo do očí, druhou rukou mi před obličej dal propisku a trval na tom, že mám propisku sledovat. Nezdá se to, ale je to dost těžké, v situaci, když jste nervózní, propisku skoro nevidíte, protože jste oslepeni kuželem světla z baterky, a navíc mezi vámi a vaším manželem v autě stojí další policista, s prstem na spoušti, připravený vás kdykoli zastřelit. (Měl pro to důvod - jak jsem se později dozvěděla, jen minulý rok tu zastřelili 3 policisty při silničních kontrolách.)
Po chvíli mávání propiskou se policista zeptal: „Kam jedete teď? Rovnou domů?“
Pomyslela jsem si, že kdybych řekla pravdu, že jedeme do rovnou do kostela, tak to bude znít dost neuvěřitelně. Navíc by citlivější osoby mohl urážet plán hospoda – kostel (ale co se dalo dělat, když přišla obě pozvání ve stejný den:)), takže jsem nakonec přikývla.
Musela jsem vypadat dost nešťastně, protože to policista nakonec celé uzavřel s tím, že mám řídit opatrně a pustil mě bez pokuty. Asi tušil, že z toho nevyváznu tak snadno; vyklepaná jsem z toho byla ještě další hodinu:). Filip to vtipně glosoval, že s tím, jak jsem byla vyplašená, jsem klidně mohla převážet mrtvolu a pět kilo heroinu a policista by mi uvěřil, že jsem nic neprovedla, protože bylo na první pohled jasné, že tohle byl můj první zážitek z policií:). Naštěstí pozitivní, ale napříště to nebudu pokoušet.

V sobotu a v neděli jsem začala opravovat poslední dávku 160 slohovek v tomto pololetí. Jupí!!!

TÝDEN SEDMNÁCTÝ

2008-11-24T16:50:00.000-08:00

To byste nevěřili, co se stalo. V neděli jsme s Filipem jeli do školy vyměnit vodu v akváriu v mé třídě a přivázat na každou lavici látkové penály s houbičkou a fixem (každý student má pod židlí bílou desku, pomocí fixu na ní občas píší odpovědi na mé záludné otázky či gramatická cvičení. V ponělí ráno, přesně deset minut po začátku hodiny, když jsem studenty odváděla do místnosti s počítači, jsem zjistila, že už mi někdo stačil jeden penál ukradnout. Deset minut! Nakonec toho článku zas tak nelituji:)
Krátce nato jsem se zeptala mojí studentky z první hodiny, které je často špatně (tj. přichází o část hodin, protože je u školní sestry), jestli si nechce prohodit hodiny - když mají studenti potíže s nízkým tlakem, obvykle se jim přestaví rozvrh tak, aby po ránu měli "lehčí" předměty. Opověď mě na chvíli rozhodila:"Ne, to by asi nepomohlo, jsem těhotná." A já naivka si říkám, že u čtrnáctileté to bude tlakem, ha ha. K podivnému panoptiku studentů z mých prvních dvou regular classes tak přidávám matku pod zákonem. Chudák, a já jí trápím stavbou vět a slohovkami...
Po příchodu domů mi to nedalo a našli jsme si s Filipem statistiku těhotenství u náctiletých. USA jsou těsně před Indonésií... Inu, místní církev pilulce moc nefandí.
Ve středu ráno jsme si s kolegyněmi zašly na snídani a do kina. Čekaly nás tři dny volna, protože ve čtvrtek se slavilo Díkůvzdání. Byli jsme pozvaní do čtyř domácností; nakonec jsme skončili u nám nejmilejších kamarádů, takže se večer opravdu vydařil. Brali to poctivě, vařili všechno podomácku, což už se dnes prý tak moc nevidí. Tradiční menu se stávalo ze dvou krocanů (celkem 16 kg, jednoho pekli, druhého vcelku smažili v ohromném hrnci na zahradě), výborné kaštanové nádivky, zapékané kukuřice se smetanou, sladkých brambor ve sladké omáčce, vynikající brusinkové omáčky se skořicí a pomerančovým džusem, bramborové kaše s česnekem, a tradičním chlebem, který chutná jako naše vánočka. Přejíte se jen tím, že od všeho kousek ochutnáte. Po večeři jsme si zahráli bowling na Wii, což je oblíbená místní videohra (stručně: máte v ruce ovladač citlivý na pohyb, kterým ovládáte panáčka na obrazovce). Abychom nevytrávili, hostitelé do nás vtlačili desert, pumpkin pie se šlehačkou. Pak už jsme si jen pohodlně polehali u obrazovky a podívali se na pohádku. Prostě Thanksgiving se vším všudy:)
Druhý den ráno jsme vyjeli na výlet k mexickým hranicím se Slovenkou Danou a její dcerou Tami. Dana je také učitelka na výměně; a naštěstí bydlí ze všech Fulbrightů k nám nejblíž - v Las Vegas. Fotky a komentář zde.

TÝDEN ŠESTNÁCTÝ

2008-11-23T21:40:00.000-08:00

Spousta práce, málo spánku, a v sobotních novinách článek o mě. Tak by se dal stručně shrnout týden šestnáctý. Článek najdete zde, jako vždy se zasmějete... paní redaktorka si pár věcí přizpůsobila (mimo jiné z toho vyznívá, že všichni mí studenti tady lžou a kradou, že Ginny používá naše auto - žádné nemáme - atp.) a pár věcí nepochopila jako vtip (třeba že je Filip žena v domácnosti a bere to vážně). Ach jo, budu mít zítra ve škole co vysvětlovat. Bohužel tady Today's News Herald čtou opravdu všichni, a článek vyšel na první a druhé stránce... Dneska jsem potkala tchyni mojí mentorky, prý si článek vystříhla a má ho pro ní připravený... Snad nebohou Taniu netrefí šlak dřív, než jí to stačím vysvětlit.
Z interview do novin jsem zase na chvíli vyléčená.

TÝDEN PATNÁCTÝ

2008-11-16T12:07:00.000-08:00

Počasí se ještě trochu ochladilo, ráno bývá 15°C,přes den okolo 28°C. Takový velice příjemný srpen; lidem tu na zahrádkách pomalu dozrávají grapefruity... jen pro děcka ve škole je to velká událost; holčiny začaly pomalu nosit sněhule. Ano, sněhule. S kožešinou a bambulkami. Já chodím pořád naboso ve svých sandálcích a užívám si teplíčka.

V pondělí se mi byla podívat na hodině paní ředitelka, a vzhledem k tomu, že se jí hodina líbila, jsem teď už oficiálně členem smečky. Na oplátku za pochvalu jsem jí pozvala na Českou párty.

V úterý byl Veteran’s day, takže jsem místo do školy vyrazila s Filipem na výlet. Kousek od místa, kde bydlíme, je totiž Sara park, místo, kde se dá dlouhou průrvou ke skále dojít k jezeru. Když jsme dorazili k vodě, nedalo nám to. Filip se svlékl a zaplaval si; já, protože jsem nechtěla dělat Fulbrightu špatnou reklamu veřejným obnažováním (když tu něco provedete, otisknou v novinách váš přestupek společně s vaším jménem a místem, kde jste přestupek spáchali, tj. často vaší adresou. Viz zde), jsem šla alespoň tak daleko, kam mi kraťásky dovolily. Fotky zde.
A propos, když jsem zmínila noviny – moje fotka už tu novinami proběhla, byla součástí nic nesdělujícího článku o mezinárodních výměnách. Když článek vyšel, moc mě pobavil. Předcházel mu totiž půlhodinový rozhovor, kdy se mě ptali na všechno možné i nemožné; to všechno jenom proto, aby to mohli zhustit do tří zdvořilostních frází, které otiskli. Styl článku rozhodně stojí za povšimnutí; inu, co chcete od místních pisálků; ostatně Plzeňský deník je na tom dost podobně. Nejzajímavější na celé věci asi bylo to, že se ke mě pak hlásil druhý den jeden pán v obchodě, že si prý pamatuje, že moje tvář byla v novinách... Hvězdou na jeden den, ha ha. Článek zde.

Ve čtvrtek jsem za oknem svého auta našla pozvánku na Halo night (kdo sleduje Big Bang theory, ví, o čem mluvím). A hádejte od koho? Od místních Baptistů. Tahle komunita mě opravdu nepřestává překvapovat. A jak si zdůvodní, že zvou lidi k nim do kostela na naprosto šílenou počítačovou hru, kde se hráč vžívá do role supervojáka a vesele si střílí kolem? Divili byste se, ale opět se to dá podpořit citátem z bible. Sice jednoslovným, ale... Ale co bych povídala, podívejte se sami: přední strana pozvánky, zadní strana pozvánky.

V pátek jsme měli během oběda poradu, na kterou má mentorka Tania přinesla kupóny na slevu do místní hospody, s tím, že bychom mohli zajít. Stará dobrá parta se nenechala přemlouvat, takže jsme ze školy rovnou zajeli na pivo. Ochutnala jsem můj první točený Bud Light ... (proč tu vodu vůbec někdo pije?)... a pak se v sebeobraně uchýlila ke Guinessu. Bylo to super, shodli jsme se, že se budem chodit častěji. Jediná věc, na kterou jsem si ještě nezvykla je, že je tu všechno tak daleko, že do hospody prostě musíte jet autem. Z hospody, po pár pivech, taktéž. Městská hromadná doprava tu neexistuje, taxi jsem tu neviděla za celé čtyři měsíce... Pro mě to znamená, že když jdu do hospody, buď vůbec nepiji, nebo si dám dvě piva a pak řídím domů max. pětadvacítkou (mil/h), protože se bojím jet rychleji.

V sobotu ráno to začalo. Po naší hodince power jógy jsme začali vařit na Českou párty. Zabralo nám to celý den, a to už jsme měli z předchozího dne uvařenou svíčkovou a bramboračku . Ostatně, dělat dukátové buchtičky z dvou kil mouky, obalovat přes dvě kila sýra, nakrájeného na malé kostičky, a strouhat kotel brambor na bramboráky, dá přeci jen dost práce. V sedm, kdy párty začínala, jsme byli s Filipem celkem hotoví, a nedokázali jsme si představit, že nás čeká ještě dalších pět hodin práce (sýr a bramboráky jsme smažili před hosty, aby je měli horké) a konverzace. Naštěsti se objevilo jen zlaté jádro mých kolegů, a vytvořili tam tak skvělou náladu, že z nás únava okamžitě opadla. Všichni se hrdinně pouštěli do všech pokrmů, důvěřovali i bramboračce (použila jsem do ní sušené houby z Čech) a nakládaným hermelínům. Rodiče Ginny zašli ještě dál a vyžádali si ochutnávku českého rumu, naší paní ředitelku jsem ještě neviděla se tak dlouho v kuse bavit a usmívat. Chudák, většina školního veselí pro ní končí v okamžiku, kdy jeden grázl něco vyvede a ona si ho musí odvést do ředitelny. Vůbec nechápu, jak zvládá to, že vidí pořád jen tu horší stránku věci - problémy, rváče, lháře, hysterické rodiče...
No, ale zpátky k párty. Byla to právě naše paní ředitelka, která se nevědomky postarala o fór dne. V nenucené konverzaci, kde vyšlo najevo, že se opravdu snažila něco o naší zemi nastudovat (např. věděla, že je prezidentem Klaus), se nás zeptala: “ No, a co vás tady nejvíc překvapilo v domácnostech? Elektřina?“
Vlastně je zvláštní, že podobnou otázku jsme slyšeli až po čtyřech měsících; čekala jsem jí na začátku našeho pobytu. Naštěstí jsou mí kolegové zcestovalí a sledují situaci v Evropě, takže na podobné otázky se mě opravdu nikdo z nich neptal.
Ve dvanáct mělo přijít překvapení – byli jsme domluvení s Ginny, že se s ní spojíme přes Skype, a že budeme její tvář promítat na velké obrazovce v obývacím pokoji; ona bude mít možnost „být tam s námi“, vidět svoje kolegy a kamarády. Nakonec to neklaplo. Prostě nám to nebrala, nevíme proč. Trochu nás to zamrzelo, pár lidí tam čekalo opravdu jen kvůli tomu, aby si s ní mohlo na chvíli popovídat.
Ale i tak byla Česká párty úspěšná. Přišlo dvacet lidí a všichni jsme si to opravdu užili. Nejvíc jim chutnal smažák a bramboráky, ale i svíčková si našla fanoušky. Někteří to brali vážně a říkali si o recepty. Třeba tím začíná období, kdy v malém městečku uprostřed pouště budou americké rodiny tu a tam vařit česká jídla. Fotka jídel zde. Na ostatních jsou moji kolegové, takže je nebudu zveřejňovat. Budete si muset počkat, až přijedeme domů:)

TÝDEN ČTRNÁCTÝ

2008-11-08T19:39:00.000-08:00

O novinky zase není nouze. V pondělí u nás byl Blood Drive, což je pojízdná transfúzní stanice. Prostě přijedou a vysajou povolné studenty nad sedmnáct let. Docela krvák. Škoda, že nevysávají už od čtrnácti, měla bych pár kandidátů na puštění žilou:).
Také jsem se dozvěděla, proč je většina mých studentů naprosto fascinována vteřinovým lepidlem. I normálně stabilní osobnosti to naprosto vyšine. Jsou z něj úplně hotoví, kdykoliv jim ho půjčím, dostanu tubičku nazpátek prázdnou (slepí nejdřív co potřebují, pak sebe, pak kamaráda k lavici, pak si ho jen tak nalejou na nějakou část těla, aby si měli co sloupávat...). Tenhle fenomén mi byl dost nejasný až do chvíle, kdy mi to nedalo a zeptala jsem se.. odpověď byste neuhodli . Do šestnácti let jim tu nepovolí koupit si vteřinové lepidlo v obchodě, protože obchody nechtějí mít na kontě dětské „čichače“.
V pondělí jsme byli pozváni k ohýnku na pláži; pořádali ho baptisté, komunita Kim a Jasona (manželský pár, naši nejbližší kamarádi a mí kolegové). Je to ta samá komunita, co už před tím pořádala závody. Seznámili jsme se s několika příjemnými lidmi a dostali jsme pozvání do místní požární stanice. Nechyběla tradiční zábava: S´mores, opékané marshmallows, podávané s čokoládou ve dvou skořicových sušenkách. Fotky zde. Jak jsem si tak opékála svůj marshmallow, přemýšlela jsem, jestli Ginny na druhé straně Atlantiku už někdo ukázal, jak opékat buřty, či péct brambory v uhlí. Musím jí to nějak zařídit. Na celém večeru byla skvělá ještě jedna věc: nikdo nemluvil o víře, ani se nás neptali, jestli věříme. Prostě se tam sešli, protože jim jako lidem je spolu fajn, to je celé. Pastoři, se kterými jsme se bavili, jsou příjemní chlapíci se smyslem pro humor, vlastními rodinami a schopností bavit společnost. Žijí naprosto normálním životem; dokonce prý drží i Halloween kostele (přistaví pár hrobů a spoustu zmasakrovaných částí těla a strašidel:)).
Událostí úterý byly samozřejmě volby, byl to dost silný zážitek; jsem moc ráda, že jsem mohla být u toho!
Po úterý se to trochu zvrhlo; probírám se studenty gramatiku, takže jsem jim dávala průběžně rozbory vět za domácí úkoly... celkem za týden to 100 vět, tak nějak mi nedošlo, že s mými 160 studenty to znamená 1600 vět na opravování. Zkrátím to. S mými TAs a Filipem jsme to opravovali dva dny v kuse.
V sobotu přišel zasloužený odpočinek v podobě ranní hodinky power jógy, na kterou jsem zlákala své dvě kolegyně, a čtení knížky v křesílku na naší kamenné zahrádce. Přes poledne jsem se pokoušela nacvičit buchty a koláče na českou párty. Na těsto tu ingredience seženete, ale povidla neznají a tvaroh tu mají jen řádně prosolený. Ani po přidání cukru, vanilkového extraktu (vanilkový cukr tu taky neznají), citronové kůry a českého rumíčku, který si tu šetříme na vaření (protože půlku už nám vypili naši zdejší kamarádi), se nepodařilo slanou chuť přebít, ostružinová marmeláda místo povidel taky úplně neklapla... no, zbývá varianta brod: buchtičky se šodó, takže naši milí američtí hosté o rum nepřijdou. Když se zase trochu ochladilo, šli jsme s Filipem a Vinem na procházku a pak se pokusili vybrat hudbu na českou párty. Zasekali jsme se u Kryla, takže vybráno nemáme nic, ale zabékali jsme si řádně.

TÝDEN TŘINÁCTÝ - NÁVRAT DO ŠKOLY

2008-11-01T14:06:00.000-07:00

Návrat do školy byl veselejší, než jsem čekala. Prvně se mě všichni mí studenti ptali, jestli už jsem v pořádku, protože jim chlapík, kterého škola povolala na supl, tvrdil, že za mě supluje, neboť jsem se nervově zhroutila (tady může substitute teacher, tedy člověka, kterého si škola najme po dobu nepřítomnosti učitele, dělat snad opravdu každý. Často to dělají důchodci kvůli přivýdělku; ten "můj" byl prý bývalý policista). Prvních pět minut hodiny jsem tak trávila vysvětlováním, co jsem dělala v Renu a ukazováním fotek.
Dále jsem zjistila, že zlatá rybka v mém akváriu je těhotná, takže jsem dala studentům na výběr: buď věc ponecháme přírodě (tj. jikry asi sežere sameček), nebo přinesete nějakou nádobu, do které jí dáme na mateřskou. Studenti tvrdili, že něco určitě seženou, tak uvidíme:))
v pátek studenti volili prezidenta (jejich hlasy se nebudou oficiálně počítat, ale jejich hlas místní papaláše zajímá). Když odvolili (většina samozřejmě McCaina, jak jim poradili doma), dostali ode mě samolepku a šlo se zpátky do hodiny. Jsem zvědavá na ty opravdové volby. Tady v Arizoně panuje zejména mezi neuniverzitně vzdělanými velká nenávist vůči Obamovi, je to směsice až směšných báchorek (mj. je prý muslim) s xenofobií. Jsem opravdu ráda, že tu volit nemůžu, což je taky moje obvyklá výmluva, když se chci vyhnout debatám o tom, kdo by měl být prezident. Volby tady rozdělují i rodiny, takže je lepší zůstat neutrální.
Páteční noc byl Halloween, takže jsme jeli na McCulloch, jednu z hlavních ulic, a nafotili pár fotek. Kvůli několika nešťasným incidentům v minulosti si teď rodiče svoje děti úskostlivě hlídají a vodí je sbírat sladkosti do míst, jako je McCulloch. Děti nechodí k nikomu do domu, jsou tam jen stánky, které sponzorují místní obchodníci. U každého stánku stačí jen natáhnout ruku s plastovým košíčkem ve tvaru dyně a už vám sypou... postrádá to romantiku, ale dítě je v bezpečí. Fotky zde. Dalším oblíbeným místem na Halloween s dětmi je kostel, tedy vaše náboženská komunita.Teoreticky by se to asi mělo vylučovat, ale tady si z toho hlavu nikdo nedělá. V kostele to probíhá podobně; na parkovišti jsou stánky s různými soutěžemi a sladkostmi...

Orientace v Renu

2008-10-29T15:39:00.000-07:00

Celé to začalo vlasně už před měsícem, když jsme si rezervovali s mojí mentorkou letenky. Na druhém konci drátu se ozvala žena, která se představila jako Myrna; zněla jako Indka a dodnes nevíme, jestli to, že ji svěřili funkci „telefonisky“ byl nějaký typ Kanadského žertíku. Nejen, že nám tvrdila, že neexistuje přímý let z Las Vegas do Rena, takže jsme museli vyjet už v pátek do Las Vegas, abychom mohli vstát v sobotu půl šesté ráno, kvůli letu, který nám vybrala (přes San Francisco), ale i pokazila mé jméno na letence, a to i přes to, že jsem jí ho třikrát hláskovala. Potřetí už mojí mentorce tekly slzy smíchem.
Plni optimismu jsme se tedy po měsíci vypravili s mojí mentorkou a Filipem do Las Vegas. Konečně jsme měli čas si pořádně popovídat s mojí mentorkou; je to super žena (superžena ?); jsem ráda, že jsem měla možnost si jí na čtyři dny „ukrást“ pro sebe. Ve Vegas jsme se ubytovali u další účastnice programu, slovenky Dany. Původně plánovaná skromná večeře v nenuceném prostředí korejské restaurace, kterou vlastní rodiče jednoho jejího studenta, se zvrhla v hody, protože jakmile se tam rozneslo, že Dana učí jejich synátora, přestali všichni ostatní hosté existovat. Obsluha se mohla přetrhnout, stačilo jen říct, že nevíme, co si vybrat, protože netušíme, jak co chutná – a už jsme měli na stole mističky s malými porcemi vybraných pokrmů; poté, co jsme si objednali, přinesli místo malých porcí velké, a nakonec velké překvapení: nechtěli to zaplatit. Tak jsme jim alespoň nechali celkem vysoké diško. Po večeři jela Dana Filipovi ukázat, kde je škola, kam chodí její osmiletá dcerka Tami. Filip měl totiž v průběhu orientace misi: starat se ve Vegas o Tami. Má v tom praxi; v podstatě se jeho den nebude lišit od prvního měsíce v USA, kdy se staral o mě: zavést do školy, ze školy, připravit jídlo...
Vstávání v sobotu ráno v půl šesté nebylo to nejhorší, co nás mohlo potkat. Ani černá kočka, která čekala před domem, jen aby nám přeběhla před cestu. Horší už to bylo s frontou na letišti, kvůli které jsme nestihli náš let. Do toho se samozřejmě vyrýsoval starý problém s letenkou; tvrdili mi, že já žádnou letenku zarezervovanou nemám. Opravdu mdlo se nám udělalo, když nám oznámili, že všechny nejbižší lety už jsou zabrané a že jestli se na ně všichni dostaví, dostaneme se do Rena nejdříve v deset večer. Strávit celý den na dvou letištích nebyla nejlepší vyhlídka... naštěstí se všichni nedostavili, takže jsme v Renu byli „už“ ve čtyři.
Přišli jsme sice o poznávací výpravu do Virginia City, ale vynahradili jsme si to obědem a vínem na letišti v San Francisku. Poté jsme zabraly příjemné kožené sedačky, natáhly se a zdřímly si...jak málo stačí:).
Po příchodu do hotelu už bylo všechno v nejlepším pořádku. Na večeři nás, trochu nelogicky, vzali do vyhlášené baskitské restaurace (to tu opravdu nemají nic „tradičního?“) Dostalo se nám přednášky o Baskitech a skvělého jídla. Co se prostředí restaruace týče, představte si „U Kohoutů“ (pro nezasvěcené: oblíbená studentská restaurace v Plzni, čtyřka cenovka), jenže bez cigaretového kouře...v soutěži by se ovšem Kohoutům musely zase přičíst body za látkové ubrusy... Nejlacinější porcelánové talíře jsou stejné tam i tady; ovšem s tím, že v místní kultuře plastu už to něco znamená (i když vám je servírují na zeleně kostičkovaný igelit). Kultura stolování je tu opravdu otřesná.
Naštěstí má Fulbrightova komise trochu vyšší standart, takže nás čekaly tři dny haute cuisine v luxusním hotelu, popíjení vybraného vína a stolování s látkovými ubrousky a příborem pro pětiruké. No prostě oáza na naše sužované gastronomické nervy: ).

V neděli začal program tím, že jsme se všichni představili. Na tom by nebylo až tak nic neobvyklého, kromě toho, že všichni tvrdili, jak jsou tu štastní a nemají problémy (kromě jedené Skotky, která prohlásila, že učí v Hollywoodu a že je to místo plné dost ujetých lidí a že to bychom museli vidět...). Hned během přestávky na kávu jsem se dozvěděla od první osoby, se kterou jsme si začali povídat, že se dost trápí... a nebyla zdaleka poslední. Setkali jsme se taky s Američany, co byli na výměně (nejúžasnější vyprávění měli ti z Indie a Severního Irska) a šéfem zdejšího školního okresu, který byl sám dva roky na výměně v malé vesničce v Afghanistánu; má skvělý smysl pro humor a za sebou spoustu dost unikátních zážitků.
Po obědě nás odvezli na procházku k jezeru Tahoe. Pro vás, kterým to nic neříká: Jezero leží v Sierra mountains, nechvalně proslulém pohoří, kde se lidé v devatenáctém století museli uchýlit ke kanibalismu (kdo chce vědět víc, vygoogluje si Donner party). Procházka byla zcela v americkém stylu: vydlážděný chodníček, okruh asi 250 metrů; ale stála za to. Mají tu totiž mimořádně netečné Douglas veverky a dva druhy dalších, bohužel již ne tak líných, zviřátek. Rychlejší z nich je sysel zlatavý (kterého si lidé pletou s čipmunkem), ale i překrásná modrá sojka Stellerova je rychlejší než moje koordinace oko-prst na spoušti. Naštěstí jich je tam tolik, že jsem pár bídných fotek přeci jen udělala. K vidění zde.
Večer se šlo do hospody (kasína nám zakázali, abychom neutráceli vládní peníze). Mělo to háček – příšly jsme pozdě na sraz, takže jsme ve snaze najít naší skupinu prošmejdily všechny bary v okolí hotelu. Zdá se, že všichni normální lidé tu sedí u automatů, protože v barech a na ulicích člověk vidí dost pochybné existence. Naší skupinu jsme nenašly, ale na nedostatek zážitků si nemůžeme stěžovat.

Pondělí
Jeli jsme se podívat na výuku do místní školy. Já a moje mentorka jsme vyfasovaly odstrašující případ angličtiny pro rodiné mluvčí (čili jako čeština u nás). Studenti celou hodinu mlčeli a učitelka začala nejprve diktátem třiceti neobvyklých slov, s tím, že se je mají naučit do příštího týdne (a pak je nejspíš nikdy nepoužijí), načež je nechala opisovat z interaktivní tabule poznámky o tom, jak má vypadat projev, pak nechala studenty jeden vyslechnout (byl to čtený text projevu z devatenáctého století, přitom teď USA vrcholí volby a o projevy není nouze), ani ho se studenty nerozebrala, a ukončila hodinu. Hm, opět jsem musela v duchu děkovat za svoje současné kolegy. To snad ani není možné, že mám takové štěstí.
Další ukázková hodina už byla veselejší, ale ne díky učitelce. Vedle nás totiž seděla studentka, která se zřejmě rozhodla, že nám ukáže, co jí všechno projde. Se sluchátky v uších a mobilem na klíně se nejprve učesala (to obnášelo vtírání gelu do vlasů a lití vody (!) na hřeben), pak nalíčila, pak si zapilovala nehty... kdyby bývalo nezazvonilo, snad by došlo i na pedikúru. „A to máte dovolené mobily?“, zeptala se jí má mentorka. Odpověď nám vyrazila dech: „Ne, ale učitelka je úplně blbá, ona si ničeho nevšimne.“ Hodina spočívala v tom, že se četla divadelní hra. Učitelka rozdala čtyřem oblíbencům role a čekala, že ostatní budou celou hodinu poslouchat. Za celou hodinu se nepohnula od svého stolu a očima sledovala čtený text, ne studenty. A to učitelé věděli, že přijedeme, takže se jednalo o ukázkové hodiny.

Odpoledne jsme šli na procházku po Renu, největším maloměstě na světě (alespoň to vám hrdě oznámí bilboardy na ulicích). Město se dosti neúspěšně snaží kopírovat Las Vegas, takže nejobvyklejší typ turisty je spořivý gambler, jestli něco takového vůbec existuje. Cetrum tvoří pár smáčknutých omšelých kasín à la kostkoidní budovy z dob hlubokého komunismu u nás, a výše zmíněné bary. Došly jsme k závěru, že by jim tu vlastně stačil asi jediný, protože v každém baru sedí tak tři lidi. Město je známé tím, že ve čtyřicátých letech tu bylo z celých států nejjednoduší se rozvést, takže se tu vyvinula dost čilá rozvodová turistika. Typický průběh v Renu byl: zaregistrujete se se jako občan státu Nevada, poté jdete vyplnit rozvodový formulář, a čekáte týden až dva na rozvodové řízení; čas samozřejmě ubíjíte v místních kasínech. „I‘m going to Reno“, tedy „Jedu do Rena“, se vžilo jako eufemismus pro „rozhodla jsem se zažádat o rozvod”. Prý se vžila tradice házení snubních prstenů z mostu do místní říčky (a následný sběr bezdomovci). Rozvody tu dodnes probíhají stejně, jen lidí už nejezdí tolik. Přesto musím říct, že střed města žije. Z říčky vytvořili umělý kanál pro kajakáře, takže si přímo ve středu města můžete pozorovat vodáky (nebo se k nim rovnou připojit), chodí se tu rybařit, jedno náměstíčko slouží jako skatepark, v parku jsme viděli barmany, jak si nacvičují házení lahvemi... přes den tu panuje opravdu nenucenná atmosféra (kam zavírají všechny ty existence, co jsme s Danou a Taniou viděly včera v nocí?). Fotky zde.
Večer nás čekal klenot města: automobilové muzeum, celé jen pro nás. Dokážete si asi představit nadšení nás žen. Naštěstí to kdosi od Fulbrigtů očekával, takže již po dvacáté bugatce jsme objevili stůl s vínem a o zábavu bylo postaráno. Na večeři do velkého sálu muzea jsme se přesovali už notně veselí; v kombinaci s naprosto chaotickým mluvčím večera (jeho projev nepochopil ani nikdo z rodilých mluvčích) jsme se bavili opravdu královsky. Po výtečné večeři a dopití zbytku vína jsme skončili v karaoke baru, a to do tří do rána. Bar byl výjimečný nejen tím, že štamgasti byli normální, ale i tím, že uměli dost dobře zpívat (na rozdíl od nás). Ale trpěli s námi ochotně až do konce, a jeden nás ještě vyprovázel do hotelu, takže jsme měli další procházku s průvodcem.

Úterý
U snídaně jsme na sebe všichni významě pomrkávali. Čekal nás nejdůležitější bod konference, rozdělit se do skupin (s tím, že mentoři nebyli v té samé místnosti, jako účastníci) a povídat o svých problémech. Teď už se většina lidí nestyděla. Myslím, že tahle část mě obohatila úplně nejvíc. Při vyprávění některých mi opravdu naskakovala husí kůže.
Loučení bylo srdečné, nejpozději se snad uvidíme na jarním semináři, ale od některých účastníků jsem pozvaná na návštěvu, tak snad to klapne. ..

TÝDEN DVANÁCTÝ – SPIRIT WEEK

2008-10-25T17:25:00.000-07:00

Spirit week v naší škole znamená, že se studenti každý den snaží stylizovat do daného tématu. Učiteli se tak před očima naskýtá opravdu zajímavé panoptikum: v pondělí jsem učila kovboje, v úterý Římany v tógách, ve střediu byla Havaj, ve čtvrtek byla třída plná batmanů, v pátek pro změnu školní barvy (zlatá a fialová, naneštěstí dost daleko od mých oblíbených...). Vzhledem k tomu, že studenti musí po zbytek roku nosit pouze trička se školním logem (zakoupená ve škole), někteří z nich si to opravdu vychutnali. Zejména tógy měly úspěch, pár studentů tu pobíhalo skoro polonahých...
Nastává také období, kdy se studenti snaží shromáždit peníze na letošní charitiativní činnost. Činní tak mnohými způsoby, divácky nejatraktivnější je čistě testosteronová záležitost na dvoře naší školy. Studenti někde „splašili“ vrak auta a obrovskou kovovou palici; za dolar si můžete třikrát bouchnout. Nejen, že si studenti můžou vyventilovat napětí, ještě přispívají na charitu a baví ostatní (někteří začínají tím, že vyšplhají na střechu a mlátí do auta shora).
Ve čtvrtek jsme se zajeli podívat na Powderpuff game, což je hra amerického fotbalu tak trochu naruby. Fotbal hrají děvčata v růžových tričkách a kluci, s parukami, obrovskými nafouklými ňadry a oblečení do parodie na sexy obtažené úborky roztlezkávaček, se v choreografii pravých roztleskávaček snaží vybudit publikum. Chlapci se do svých rolí opravdu vžili, takže když se k nim jednou náhodnou připletl rodič s ratolestí, všichni se vrhli na děcko a švitořili: “No ty jsi ale roztomilé děťátko....“ . Myslím, že nebohá oběť bude mít doživotní hrůzu z roztleskávaček. Fotky zde.
V pátek jsme během dne šli na pep assebly. O pep assebly jsem už mluvila, tak jen krátce. Je to setkání, kdy se všech dvatisíce studentů nažene do jedné tělocvičny a pomocí školní kapely, roztleskávaček, soutěží a výřečních konferenciérů se utužuje školní duch. Na rozdíl od toho minulého měli studenti jednotlivých ročníků tentokrát za ukol mj. připevnit kobercovkou na zeď jejich prezidenty; hodnotilo se, jak dlouho vydrží na zdi po odstranění žídličky, na které stáli. Samotřejmě nechyběli veselí chlapíci od armády; do publika zdarma házeli míče na americký fotbal a spiklenecky pomrkávali na studenty posledních ročníků. Ach jo, taková laciná reklama... a k tomu na americkou armádu denně běží reklamy v naší školní televizi. Na to si asi opravdu nidky nezvyknu.
Odpoledne, když jsem odcházela ze školy, připravovali studenti jednotlivých ročníků alegorické vozy; večer je totiž čekal homecoming dance, bál, kterého se účastní bývalí studenti školy... Bohužel nebudu mít šanci ho vidět, protože nás Fulbright odvolal do Rena na orientaci.

TÝDEN JEDENÁCTÝ - VÍKEND

2008-10-19T08:41:00.000-07:00

Vynahradili jsme si lehce hektický začátek nového čtvrtletí. V pátek jsme šli na divadelní hru, kterou hráli a měli plně v režii naši studenti. Mají to skvěle vymyšlené; když vstoupíte do chodby vedoucí ke školnímu divadlu (máme tu celkem dvě), přivítají vás dvě studentky s lístečky, na které můžete napsat vzkaz hercům, které znáte. Herec si tak ještě před představením přečte hromádku vzkazů od těch, co mu drží palce; říkají tomu "ego booster". Představení jsme si opravdu užili; pro mě bylo největším překvapením, že jsem tam objevila některé své studenty, o kterých vím, že jsou ještě minimálně v jednom dalším klubu... mimoškolní aktivity jsou tu pro studenty opravdu důležité a škola je maximálně podporuje. Děcka je berou vážně; tak například školní kapela i fotbalisti měli nácviky/tréninky i během podzimních prázdnin, a to denně.

Sobotní ráno jsme strávili ve školní tělocvičně; kraj pro nás, učitele, a naše drahé polovičky (vžil se termín significant other, protože ten obsáhne všechny manžel(k)y a partnery, jak heterosexuální, tak homosexuální) zorganizoval zdravotní screening a očkování proti chřipce zdarma. Očkování proti chřipce jsme vynechali, protože na něj moc nevěříme, ale zdravotní prohlídka se šikla. Závěr: jsme oba zdraví a já jsem tu zhubnula 4 kg. Já vím, že v to zní paradoxně, protože USA platí za svatostánek nezdravé stravy, ale nás se to nějak netýká. Přes den pijeme většinou vodu (místní limonády nás nelákají) a fast food restaurace typu McDonalds a KFC jsou tu tak zašlé a špinavé, že jít se do nich najíst vyžaduje pro člověka zvyklého na sympatické hospůdky s atmosférou opravdu silný žaludek. Zatím jsme v nich byli jen třikrát a bereme to jako odstrašující příklad. A pak, jsme v Lake Havasu, kde je ráno sice už trochu chladno, ale přes poledne se venku stále ještě nedá vydržet; to člověk moc chuť na jídlo nemá. Na druhou stranu, co se zeleniny a ovoce týče, člověk tu dostane, na co si vzpomene. Místní mají pár zvyků, které Čechům mohou asi připadat dost exotické, třeba celer tu seženete jen v podobě stonků a listů, stonky se nakrájí na asi 5cm dlouhé proužky a jí se tu syrové, namáčené do dipů.

Přes den jsem zvládla přečíst knížku; svou první tady. Hurá, už se to zvolňuje.

V sobotu večer jsme šli k mojí mentorce na Halloween Party. Bylo to trochu dříve, než je obvyklé, ale co mají dělat dospěláci, kteří mají děti, takže Halloween stráví pocházením od domu k domu a dohlížením na to, že jejich dítěti se dostane opravdu jen sladkostí? Vzhledem k tomu, že šel i náš kolega, co vede místní divadelní soubory, jsme si mohli kostýmy vybrat ve skladu škoního divadla (je neuvěřitelné, jak dobře je vybavený; kromě šatů, bot, klobouků, čelenek, paruk, šminek, apod. tu mají i šicí stroj, takže upravují hercům kostýmy opravdu na míru). Party byla skvělá. Moje mentorka vyzdobila dům opravdu nápaditě; nezapomněla ani na své dvě čivavy: bílá byla za andílka s křidélky, černá za ďáblíka. K jídlu jste si mohli dát čivaví mozky či nakládané oční bulvy, zapít to krvavým punčem a jako desert přihodit nohu či zuby (z hmoty na gumové medvídky). Kostýmy byly super; mým favoritem byl chlapík, co měl nafukovací kostým selky. Prostě oblečete, nafouknete, a je z vás obrovská selka. Ke kompletu patří i nafukovací blond paruka s copánky. Celý večer jsem se bavila tím, že jsem si představovala, že zrovna tohohle chlapíka zastaví po cestě domů policie. Halloween je totiž až za 14 dní, takže by si to asi nespojili. Když stoupla hladina alkoholu, začalo se zpívat, ale profi:) Na zahradě u bazénku, kde se na zeď promítala Mrtvá nevěsta Tima Burtona, se najednou rozjelo karaoke. Nevím, jestli znáte karaoke od Playstation, ale je to docela legrace, protože na rozdíl od normálního karaoke sbíráte body za to, jestli zpíváte tak, jako zpěvák. Navíc se v publiku vyselektovalo několik opravdových šoumenů, a vybíralo ty nejhorší možné songy, takže jsme se opravdu bavili. Na selku parodující Britney Spears asi nikdy nezapomenu. Fotky ale tentokrát nezveřejním; jsou na nich totiž moji kolegové v dost legračních úborcích; nechci, aby se k tomu dostali studenti.

V neděli jsme si jsme přeložili pro místní informační centrum brožurku o Lake Havasu City do češtiny (to by mě zajímalo, jestli ji vůbec někdy použijí...ale co, poprosili nás o to, tak jsme jim vyšli vstříc) zašli do posilovny a užívali si líné nedělní odpoledne. Nedávat studentům domácí úkoly se vyplácí. Asi se ze mě stane hodná paní učitelka:))

TÝDEN JEDENÁCTÝ

2008-10-15T21:16:00.000-07:00

Mohli jsme tušit, že tenhle týden nám dá zabrat. Vrátili jsme se v sobotu z výletu, v kuchyni hořela svíčka, pes byl zavřený uvnitř bez vody a bez jídla; vypadalo to, že se do domu pokusil někdo vloupat… okno do zahrady pootevřené a síť na něm byla zničená. V Chrisově pokoji byl na zemi rozkousaný batoh a nový iPhone za čtyřista dolarů (kromě spousty dalších věcí), v našem pokoji rozkousané potpourri… jó, odrostlé štěně pitbula, když se nudí… Chris se vrátil až v neděli večer; vyšlo najevo, že Vina (teď už tak trochu i našeho pejska) prostě zavřel na zahradu a odjel na pár dní za rodiči. Vinovi se natolik styskalo, že se se mu konečně podařilo vloupat do vlastního domu. Ale zpátky na místo činu: dům jsme uklidili, psa vyvenčili a těšili se na klidnou neděli. Bohužel, nemělo se nám jí dostat. Mám-li zacházet do nechutných detailů, nevím přesně, co Víno během svého lupu sežral, ale v neděli v sedm ráno mě s Filipem, oba v nedbalkách, dostal na zahradu svým bolestivým kňučením. Asi už tušíte... nedělní ráno začalo tím, že jsme ze psa tahali asi 30 cm čehosi obaleného stolicí.
Ve škole nebylo o moc klidněji. Výkaly si naštěstí studenti nechali pro sebe, ale o nedostatku akce se rozhodně nedá mluvit. Vybírám jen dvě perličky:
Konečně se přihlásil o slovo dávný dluh. Kdosi mi totiž asi před měsícem ukradl detention slips, tedy lístečky, pomocí kterých se studentovi uděluje detention, čili čas, který má strávit po škole. Kolegové mě varovali, že jeden z kanadských žertíků tady je ukradený lísteček vypsat na něčí jméno a dostat ho do kanceláře. Vtip je v tom, že dotyčný neví, že si má falešnou detention odsloužit, takže si jí neodslouží a počet hodin se stále násobí. Jak už to tak asi bývá, první obětí je má největší šprtna. Naskočilo jí už tolik hodin, že si ji zavolali dnes do ředitelny a udělali na ní bububu. Studentka zmatená jako Goro před Tokyem, já taky, než mi došlo, že to bude přesně tenhle případ.
Jsem na tom ovšem ještě dobře. Kolegovi, co učí biologii, včera dovezli novou kostru. A co byste řekli? Ještě zatepla, z krabice, mu někdo vyčórkoval lebku. Máme teď od paní ředitelky úkol odposlouchávat hovory studentů a jakoukoli zmínku o kostech nahlásit. To jsem zvědavá, kolik nebohých zlomenin bude posláno do ředitelny.
Masitých historek je tu opravdu hodně, většina z nich se dobře vypráví, ale když máte všechny ty případy řešit (a tím pádem komunikovat se studenty, s rodiči, s poradci, sekretářkami, nejrůznějšími kancelářemi...), je to strašně ubíjející. Máte pocit, že kažý den je alespoň jedna Jobovka a vy nikdy nejste s prací hotovi. Ještě že se ze všeho dá udělat legrace. Nebo bych měla citovat klasika? Nu, dobře. Ještě že nám, blondýnám, vždycky nalejou.

ANKETA - Češi Čechům:))

2008-10-13T20:59:00.000-07:00

Rozhodli jsme se uspořádat českou párty pro naše kamarády a mé kolegy... potřebujeme znát váš názor: jakou hudbu jim pustit a co jim uvařit? Volte zde.

POZOR! NOVINKA!

2008-10-13T20:47:00.000-07:00

Na přání nejmenovaných čtenářů jsem změnila nastavení blogu: teď mohou přidávat komentáře všichni:)
PS: Čuňačinky si radši nechte pro sebe.

Sobota – největší z největších

2008-10-12T09:40:00.000-07:00

Stáli jsme na okraji Grand Canyonu a rozpačitě po sobě pokukovali... Ne, že by nebyl nádherný, ale po týdnu v parcích, které jsme měli víceméně pro sebe, jsme se ocitli v Mekce turistů... ročně jich sem přijíždí čtyři milióny, takže se tu stáváte jen dalším tělem, které se bezduše prochází po okraji kaňonu. Nejvíc času strávíte tím, že hledáte místo k parkování. Jediný emotivní zážitek, který si odvážím, je paradoxně z informačního centra: pouštěli tam DVD s leteckými záběry Grand Canyonu a hádejte, co k tomu hráli? Dvořákovu Symfonii z Nového Světa. To potěší.
Jestli máte v plánu Grand Canyon navštívit, nezapomeňte se pořádně vybavit; je tu pekelná zima. Ostatně, okraje kaňonu jsou ve výšce přes 2.200 m a vítr se tu snaží. I proto jsme se rozhodli nejít na krátkou túru pod okrajem kaňonu, neměli jsme dostatečné vybavení (i když hlavním důvodem bylo to, že si Filip ráno u Horseshoe Bend hrál na kolouška a podvrtnul si kotník). Nicméně určitě se sem vrátíme, abychom sestoupili na dno kaňonu a zpátky. Túra je to náročná, nelze jí zvládnout za jeden den. Ne, že by nebylo těch, co se o to snaží; každoročně jich ošetřují 300, několik zemře. Zdaleka ne všichni jsou kardiaci; nejvíc z nich jsou prý „mladí, zdraví a fit“, jenže bez zkušeností s turistikou. Neví, co při túře jíst a jak pít, neuvědomují si, že i když je nahoře zima, jsme pořád na poušti – po celé trase se neschováte do stínu, a nejspíš na vás bude pořád pražit slunce; zataženo je tu opravdu málokdy. Úspěch záleží i na měsíci, ve kterém se do kaňonu vypravíte. Nejlepší měsíce jsou říjen, listopad a duben, to jsou teploty téměř ideální (od 13°C do 30°C) a srážky minimální. Na zimní měsíce se doporučují mačky, měsíce od května do září považují za tzv. Danger months, teploty tu šplhají na 41°C. Zkrátím to: jestli to vyjde, strávíme velikonoce na dně kaňonu. Už jsme si dali žádost o přespání ve srubu v jediné osadě na dně: Phantom Ranch, čekáme na potvrzující email. Držte nám palce! Pár fotek z okraje kaňonu zde.
PS: Podle oficiálního průvodce jsou místní zvířátka řádně rozmazlená. Byly zdokumentovány případy, kdy místní vysoká zvěř, rozzuřená tím, že jim turisti odmítli vydat svačinu, lidi pokousala a potrkala. Divoké ovce, kojoti a veverky prý také „somrují“ a když nic nedostanou, koušou. No, nevím, jak by to dělali místní rangeři, ale já se s kojotem o jídlo klidně podělím, když pak nebudu muset řešit injekce proti vzteklině.

A propos, jestli vás zajímá, co roste na Arizonské poušti (a co z toho se dá ochutnat), klikněte zde.

Pátek – nic pro klaustrofobiky

2008-10-10T23:07:00.000-07:00

Tak už i my jsme se ocitli na korbě vyhlídkového auta řízeného indiány. Do Antelope Canyon, tedy Antilopího kaňonu, se totiž jinak nedostanete. Tenhle klenot Navajů je natolik střežený, že vám v něm dovolí pobýt přesně hodinu. V momentě, kdy se ocitnete uprostřed, chápete proč. Do uzoučkého prostoru vln jemě vyřezaných do pískovcových skal v dopadá světlo tak, že odmítáte věřit, že nestojíte ve výtvoru rafinovaného architekta. Když do toho začne váš indiánský průvodce hrát na flétnu, zapomenete i na ostatní turisty a vychutnáváte si atmosféru přírodní svatyně Navajů. Tedy když se při tom na průvodce zároveň nedíváte. Jestli jste totiž čekali, že indiánský průvodce bude v tradičním oděvu, přepočítali jste se. Ten náš byl dost zarytý hip hopper, s plandavými džínami, mikinou a kšiltovkou. Na zádech baťůžek, v ruce obrovskou plechovku kávy. Alespoň tradici hraní na flétnu neutekl.
Po dvou krátkých přestávkách (u hráze místní vodní elektrárny a místním KFC, což byl dost otřesný zážitek) jsme se vydali na trek v divočině asi 40 mil za městem. Wire Pass trail se vine kaňonem Paria a je velmi podobný Antelope Canyonu, jenže je bez turistů a poplatků. Navíc jsou některá místa po cestě tak úzká, že musíte jít bokem. Bohužel jsme na něj vyrazili dost pozdě, v pět. Jak je tady zvykem, v šest se začalo stmívat a v sedm už nebylo vidět vůbec, takže jsme po cestě zpátky samozřejmě zabloudili. Je to dost zoufalá situace, instinktivně se škrábete na kopec, abyste se zorientovali, ale když se tam dostanete, vidíte jen obrysy dalších kopců, žádné světlo. Navíc je všechno pokryté pískem a jsou tam kaktusy, takže odklon od cesty je vyčerpávající a může být i bolestivý. Naštěstí svítil měsíc, takže jsme se zvládli zorientovat a najít auto, ale i tak to byl zážitek, který si pro příště necháme ujít. Jen jsme si tak představovali, jaké by to bylo strávit noc nechráněni v divočině... kterého ze zdejších zvířat bychom se báli nejvíc? Rysa? Pumy? Chřestýše? No, naštěstí to nemusíme řešit. Fotky zde.

Čtvrtek – Ve víru pískovcového prachu

2008-10-10T08:46:00.000-07:00

Konečně jsme dojeli do pověstného Monument Valley, zaplatili indiánovi u vchodu 10 dolarů (po dlouhé době jsme museli použít papírové peníze, jinak se tu platí opravdu všechno kartou), prošli místní krámek se suvenýry (obvyklý sortiment: napodobeniny keramiky, pletených košíků, stříbrné šperky, trička, magnety...) , zhnehodnotili jeden cent (Filip je penězokaz a mám to zdokumentované!) a vydali se na cestu. Na devítimílový okruh kolem skalních obrů můžete vyrazit na koni, na otevřené korbě vyhlídkového auta, či v autě, ve kterém jste přijeli. Zvolili jsme poslední, nejméně romantickou variantu. Zprvu jsme litovali; cesta je totiž neudržovaná, plná kamenů a děr, kterým se občas nelze vyhnout. Jak se tam ale postupně začaly zvedat prašné víry a my pozorovali nebohé turisty na korbách vyhlídkových aut, jak si před obličej oběma rukama tlačí látkové kapesníky, byli jsme rádi, že sedíme v zavřeném autě. Museli si, chudáci odvézt podstatně více červeného písku než fotek. Na Monument Valley se asi s Filipem nebudeme shodovat... já na něj budu ráda vzpomínat; moc mě bavilo tam řídit, ale mám pocit, že Filip si to v roli spolujezdce moc neužíval:).
Po Monument Valley nás čekala cesta do Natural Bridges NM, do údolí, kde si příroda z dlouhé chvíle vytvářela pískovcové mosty. Po obvyklých hodinách jízdy rovně místní pouští se před námi vynořila stěna kaňonu a já z hrůzou zjistila, že po ní vede silnice nahoru. Na Korsice mi občas nebylo dobře, když jsem se podívala oknem dolů... a teď jsem měla po skále snad ještě horší řídit. Nakonec jsem to nejen zvládla, ale ještě si to užila, a to i cestou dolů, potmě. V Natural Bridges se totiž vyplatí zůstat do setmění, je to jedno z nejméně světelně znečištěných míst na zemi, na škále od 1 -10 (Bortle class, kdy 1 je nejtmavší) má za 2. Podmínky na pozorování hvězd a focení noční oblohy dnes ale nebyly nejlepší, když se protrhaly mraky a obloha se konečně vyčistila, ukázal se měsíc. I tak to ale stálo za to. Fotky z výletu zde.

Středa - Na skok u Navajů

2008-10-08T23:20:00.000-07:00

V průběhu šestihodinového přesunu do Page jsme si našli místo na návštěvu Canyon de Chelly v rezervaci Navajů. Kaňon je nádherný; a vzhledem k tomu, že v něm indiáni stale žijí a pěstují některé plodiny, je v něm povolen jediný turistický okruh – sejít z okraje kaňonu na jeho dno, pod nejvýznamnější památku, tzv. Bílý dům (White House). Zbytek prohlídky je jako vždy: z parkoviště na parkoviště autem po okraji kaňonu, celkem asi 60 mil. Po cestě jsme projížděli indiánskými usedlostmi. Fotky i s komentářem zde. Příležitost dne jsme samozřejmě promeškali... když jsme vyjížděli z kaňonu, stanuli jsme lící v líc páru spárkaté zvěře (v tomhle mám opravdu nepořádek - chce se mi říct srně s jelenem, ale vím, že to jsou dva různé druhy ... inu, panu jelenovi s paní jelenicí:) či paní srně s panem srncem... no prostě jeden měl obrovské paroží a druhý vypadal jako samička:)) a protože se nám dívali do očí a nehodlali odejít, zvládli jsme nafotit asi tři snímky... a později zjistit, že jsou k ničemu, protože jsme měli foťák nastavený na makro po focení zdejších rostlin. To zamrzí.
Hawk, domluvil jsem. Jdu si vygooglovat, jak je to s jeleny a srnami.

No jasně, jelen žena je laň. Takže jsme viděli pana jelena s paní laní. Ne, že bych byla o moc moudřejší. Posuďte sami citát z Wikipedie: "Z koloucha vyroste buď laňka, nebo špičák a posléze vidlák." Takže jsme vlastně viděli vidláka s laní... to jsem z toho jelen.

Úterý - V zemi cukrových homolí

2008-10-07T20:13:00.000-07:00

Dnešek byl jako z pohádky: jeli jsme do zkamenělého lesa (národní park Petrified forest) roztroušeného po barevných kopečkách podobných cukrovým homolím. Měli jsme jasně rozdělené role: já jsem řídila a Filip vyhledával místa k možným výletům a zároveň zkresloval informace, aby se mi do toho v tom vedru vůbec chtělo. Vyjít si na výlet do pouště není žádná legrace; za chvíli toho máte plné pohory. Navíc musíte neustále dávat pozor, co se děje okolo vás; bydlí tu totiž pár zviřátek, které zblízka opravdu nechcete potkat. Pro délku výletů platí jediné pravidlo: v momentě, kdy vypijete polovinu vody, kterou máte s sebou, musíte se bezpodmínečně otočit a jít zpátky. Možná právě díky těmhle okolnostem tu na výlety nikdo nechodí; parky jsou uzpůsobené turistům na kolech. Přijedete k vybetonované vyhlídce s parkovištěm, nafotíte pár snímečků do rodinného alba a jedete k dalšímu parkovišti. V Petrified forest je vyhlídek celkem 20 a člověk k nim nemusí ujít více než pár kroků. My jsme si ale okořenili výlet menší masochistickou túrou přes pravé poledne. Fotky i s komentáři zde.

Pondělí - z díry do díry

2008-10-06T20:34:00.000-07:00

První cesta vedla do Social Security office ve Flagstaffu. Podala jsem žádost o Social Security Number (Filip bohužel ještě čeká na pracovní povolení. Poté, co jsme zaplatili 350 dolarů za to, že se vůbec americký úředník obtěžoval podívat na jeho žádost, ho hnali do Las Vegas na ověření údajů. Nakonec našel internetovou adresu, kde se může podívat, jak jsou na tom s vyřizovaním přihlášky. Odpověď zní: bledě. Teď teprve vyřizují žádosti z května, takže za tři měsíce se možná budou zabývat i tou jeho.)
Další zastávka vedla do Meteor Crater, tedy kráteru po meteoritu, údajně největším a nejzachovalejším na světě. Fotky i s komentářem zde. Po díře v zemi jsme měli chuť na kopečky, takže jsme zajeli na Painted Desert, oku lahodící útvary po cestě do Holbrooku. Tam se mi zatím líbilo asi nejvíc... z fotek to tak nevynikne, ale je to opravdu nádhera! Holbrook, městečko, kde jsme měli zarezervovaný motel, nás zprvu trochu zarazil. Je to typický zaprášený americký zapadákov; město od dob své slávy, jestli kdy nějakou zažívalo, upadá... máte pocit, že jste ocitli v omšelé parodii na padesátá léta, trochu nechápete... Do toho tu narazíte na onen prokletý vlak - tentokrát jsem počítala na přejezdu vagónky; bylo jich 101 + čtyři lokomotivy. Ale ještě než stačíte město vyhodnotit jako na pohled nevlídné, potkáte tu spoustu přítulných indiánů. Není to samo sebou, všichni jsou posilněni alkoholem a něco chtějí. Jeden vás se širokým usměvem (při kterém si nelze nevšimnout žvýkacího tabáku namačkaného na spodní chrup) tahá do svého oblíbeného lokálu, ostatní chtějí vesměs peníze, jeden chtěl dokonce svézt v našem „závodním autě“, s tím, že z povinnosti dodal, že jestli pijeme, může nám doporučit pár dobrých barů. Ano, tohle je současný život indiánů v rezervaci i mimo ní. Byli jsme na to připraveni; moje indiánská studentka mi život indiánů vylíčila ve slohovce; tedy, tak jak si ho pamatuje, protože její matka nemohla snášet, co se v rezervaci, které indiáni říkají familiérně rez, s lidmi děje. Jednoho dne, to bylo holčině jedenáct, jí prostě sbalila kufry a odlifrovala jí do Lake Havasu, s tím, že má alespoň nějakou šanci na lepší budoucnost.
Ve zkratce: jaký život máte, když jste americkým indiánem? Nejdříve je vhodné si opatřit Certificate of Degree of Indian Blood, tedy kartičku dokazující, že máte alespoň čtvrtinu indiánské krve. Tou se prokazujete nejen státu, ale i indiánskému kmenu, k němuž patříte. Od státu pak možná dostáváte dávky (pozor, není to automatické, jak si spousta lidí myslí).
Pokud patříte ke kmeni, který má úspěch v podnikání (= provozování kasín), jako moje studentka (pochází z indiánské rezervace Pala v Kalifornii), nemusíte dělat vůbec nic, vlastně ani chodit do školy. Váš kmen se o vás stará a vyplácí dávky na hlavu. Žijete si bezstarostný život, tedy pokud vám nevadí, že všichni okolo vás jen chlastají a vy nemáte budoucnost (alespoň tak to popisuje ona). Pokud patříte k chudému kmeni, máte smůlu. Statistiky hovoří za vše: indiáni prohrávají na všech polích: největší počet sebevražd náctiletých (18.5%), největší počet náctiletých těhotných, nějvětší počet studentů, kteří nedokončí školu (54%), nejnižší příjem, nezaměstnanost mezi 50% a 90%. V rezervacích chybí školy, zdravotní zařízení, přírodní zdroje, služby… a když přijdete do města, zaměstnavatelé se rozhodně nepřetrhnou, aby zaměstnali zcela nezkušeného a mnohdy negramotného, takže je velká šance, že skončíte u žebrání a alkoholu… je to dost smutný kruh.