HAVASUPAI

Poté, co se od nás odpojil Pafka v Salt Lake City, nás čekala rozlučka s našimi nejlepšími americkými kamarády. Pár dní před odletem jsme se tak všichni podle plánu ocitli na okraji strmého Arizonského kaňonu odříznuti od civilizace. Cíl byl jasný: přespat a brzy ráno přejít do chráněné indiánské vesničky na dně kaňonu, k vodopádům, které National Geographic označil za jeden z divů světa. Stany jsme si odvážně postavili právě na okraji srázu, a vzhledem k tomu, že nám jeden málem odlétl již během večera, a to i přes zatěžkání kameny, je celkem štěstí, že jsme se ve finále neocitli na dně propasti dřív, než jsme to měli v úmyslu.

Brzy ráno jsme vyrazili. Po stezce tou dobou běhalo jen pár zaprášených indiánských koní. Věděli jsme, do čeho jdeme: patnáct kilometrů na poušti, s krosnami se stany, vodou a veškerým jídlem na tři dny. Cesta se neskutečně vlekla, a brzy navíc nebyl nikde stín. Kim, pro kterou to byla první túra vůbec, si začala brzo stěžovat na bolesti nohou, zejména prstů. A protože už jí její manžel měsíc zatrénovával v chůzi v pohorkách, nikoho z nás nenapadlo jí nohy zkontrolovat. Škoda. Přišli bychom na to, že má perfektní francouzskou manikůru, a nehty tak dlouhé, že se jí při cestě z kopce hlavní tlak opírá do nehtového lůžka. Následující dva dny tak strávila v pantoflích a ve velkých bolestech; došlo i na propichování krvavých puchýřů pod nehty; a konečně, po návratu, odpadnutí celkem pěti nehtů. Bylo nám jí strašně líto, ale Kim to brala naprosto statečně a bolest jí nijak nezabránila neúčastnit se běžných činnosti v kempu, ani v koupání v průzračném jezírku pod rajským vodopádem, který byl jak vystřižený z kýčovitého filmu.

My ostatní jsme následující dny strávili lezením po vápencových skalách kaňonu a túrách po dně kaňonu, což mělo tu výhodu, že se dalo jít řekou. Nemusím asi zmiňovat, že v situaci, když se teplota ve stínu blíží ke 40°C možnost jít na výlet po pás ve vodě opravdu oceníte. Večery patřily Jasonovu vynikajícímu kuchařskému umění. Kdo by si pomyslel, že na denním menu daleko od civilizace budeme mít kuřecí steaky, lososa a čokoládový dezert s borůvkami! Po večeřích jsme vzpomínali na všechno, co jsme spolu za ten rok zažili a dodávali, co jsme si nestačili říct... plán strávit posledních pár dní v USA v ráji s našimi nejbližšími se vydařil.

Poslední den jsme museli vynést batohy zpátky do indiánské vesnice (necelé tři kilometry do kopce) a tam, uprostřed prachu a neudržovaných zahrádek plných odpadků (z vesnice si odvážím velké zklamání: místní indiáni nemají sice většinou co dělat, ale přece nebudou uklízet, že?), jsme čekali na helikoptéru. Na zpáteční cestu nás totiž čekal ještě jeden zážitek: proletět se helikoptérou nad ústím Grand Canyonu. Čekání se trochu protáhlo, protože přednost mají všichni místní, a indiáni se opravdu moc nesnažili, co se rychlosti a organizace týče. Naštěstí se nám alespoň podařilo letět hned za sebou, takže jsme se mohli společně vypravit do nejbližšího města, kde se s námi naši kamarádi naposledy rozloučili a předali nás do péče řidiče shuttle do Las Vegas. Cestu jsem přes slzy moc neviděla. Fotky z výletu zde.