Tak jsme překonali vrozenou lenost a vydali se znovu na Angels Landing. Vstávali jsme už v půl šesté (Utažského času, takže půl páté našeho, Arizonského), což se vyplatilo hned několikrát. Za prvé jsme měli šanci vidět divoké krocany (zavzpomínali jsme si tak na díkůvzdání), za druhé se šlo velice příjemně, protože byla ještě zima, navíc tam bylo málo lidí...ale hlavně, nahoře jsme potkali krajany:) - doktoranda, co učí na univerzitě v Iowě, a jeho přítelkyni. Výborně jsme si popovídali; a dost jsme se nasmáli. Třešničkou na dortu byl samozřejmě východ slunce nad kaňonem.
Poté, co jsme se dostali po úzkém hřebeni zpátky do sedla, jsme si dali zaslouženou svačinu, kterou se nám rozhodli zpestřit místní čipmunkové. Nedovolili si pro drobky z chleba přijít úplně k nám, takže nás zmateně obíhali v kruzích a čekali, až konečně odejdeme. Hlodavci jsou zřejmě drzí ve všech nadmořských výškách.
Protože bylo ještě dopoledne, rozhodli jsme se zajít na západní okraj kaňonu a vyfotit si Walter's Wiggles - serpentýnky, po kterých jsme šli nahoru. Do cíle ale hrdinně došel jen Filip, zatímco já jsem si našla příjemné místečko ve stínu na skále a rozhodla se absorbovat místní ticho. Zaujalo mě natolik, že jsem usnula a neprobudilo mě ani to, že se stín přesunul, takže mi do obličeje pražilo polední slunce. Ach jo, zase náběh na úpal.
Fotky zde.
P.S.: Filípek vám vzkazuje, že až pojedete do Zionu, máte si v místních potravinách koupit ovocného nanuka. Udělal na něj dojem, protože místní kultuře působí ovocný nanuk vyrobený z ovoce a nedoslazený cukrem jako zjevení. Dobrá rada nad zlato, že?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Ahoj děťátka, tak tohle bylo asi fakt dost o ústa, no hlavně, že jste v pořádku dole , na dně kaňonu. Ale tý veverce jste něco dát mohli, Filip je krkavej i doma na psa.
Okomentovat