TÝDEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ

I na mě si studenti vzpomněli při výběru obětí do poroty. Připadla na mě soutěž o královnu krásy. Když jsem se vzpamatovala z toho, že si vybrali zrovna mě, i z toho, že jsem jim na to kývla (přece nedomítnu studenty...), přesvědčila jsem Filipa a vyjeli jsme. V porodě seděli podobně zmatení kolegové. Když nám rozdali hodnotící arch s jednotlivými disciplínami (samozřejmě včetně hodnocení garderóby a chůze po molu), tiše jsme zaúpěli. Naštěstí se do soutěže přihlásilo dost studentek (a jeden student) s odhodláním z toho udělat show i za cenu úmyslného zesměšnění sebe sama, takže jsme si to brzy začali užívat. Prochechtali jsme se celým večerem. Na konci jsme ještě vyslechli šokovanou matku onoho studenta („On mi celou tu dobu trvdil, že jim bude pomáhat s osvětlením!“) a v povznesené náladě se rozešli.

V pátek jsem na přání ‘mých dětí‘ přivedla do školy Filipa. Všechny hodiny měly dost podobnou strukturu: když si studenti prohlédli autentického Evropana, převlékli se do kostýmů a přehráli parodii na Romea a Julii, kterou tenhle týden secvičovali. Filip je natáčel, aby na to měly památku. Hry měly úspěch, i když nebyly „school appropriate“ (nebo právě proto). Ještě jsem stačila natočit svojí třídu a procházku do pavilonu A, ale to už jsme museli prchat domů se převléci, zajet si s kamarády do posilovny, pak na večeři, a na další zcela typickou věc: Bingo.
Jak nám bylo vysvětleno, nebylo Bingo ten večer zcela typické, protože ho organizovali jako součást sbírky pro studenty naší školy, takže přišli „i normální lidé“. Přesto se nám podařilo v sešlosti identifikovat typické hráče Binga – babičky, které si na sešlost přinesou podušky, aby se jim lépe sedělo, hrají na alespoň 4 arších najednou, na židli mají přivázaný veliký igelitový pytel (jedna hra, na kterou spotřebujete jeden list s předtištěnými čísly, vám zabere asi 5 – 10 minut, pak musíte list z archu odtrhnout a vyhodit), na stole talismany, a svou hru berou smrtelně vážně. Nás, nezvané zelenáče, si měří přísným zrakem, zatímco pomrkávají na dědečka, který montónně opakuje písmenka a čísla, která je třeba si zabarvit pomocí lahvičky inkoustu ukončené molitanovým polštářkem o velikosti špičky palce. Byly to právě ony, co nadšeně vykřikovaly „Bingo!“, zatímco vzor barevných inkoustových otisků na našem hracím tiketu stále připomínal spíše neštovice, než pět otisků v řadě. Z naší čtyřčlenné skupinky nevyhrál nikdo, i když na nás moje studentky stále symbolicky vzduchem „házely štěstí“. No, závěr je jasný: příště ani ránu bez zaječí pacičky.

PS: stala se ještě jedna zajímavá událost: Filip mi nainstaloval Google Analytics, sofistikované počítadlo návštěvníků tohoto blogu. Po počátečním šoku z toho, jak velké číslo lidí blog navštěvuje (za pět dnů své existence napočítal Google Analytics 85 návštěv, z toho 54 "unikátních" návštěvníků), následovala lehká melancholie z toho, že nikdo z oněch 54 návštěvníků nemá potřebu mi napsat komentář či email o tom, jak se daří jim. E.T. volat domů! Ozvěte se! Zajímáte mě:))