LUISIANA

Ačkoliv je stát je pojmenován po Ludvíkovi XIV (Louis XIV), lidé si ho dnes spíš spojují s Louisem Armstrongem. A samozřejmě s hudbou od Mississippi - soul, Cajun, gospel, blues, honky-tonk (což Lingea půvabně překládá jako „způsob hry na piáno v levném nočním baru“).
V Lousianě vedle sebe žijí různé kultury; nejznámější jsou Creole a Cajun.
„Kreol“ bylo původní označení pro bílé potomky francouzsko-španělského původu; později označovalo děti, které vzešly ze vztahů bílých mužů a černošek. Kreolská kultura v sobě obsahuje od každého kousek – míchají se v ní vlivy španělské, francouzské, a africké.
Předci Cajunů přišli z Francie do Kanady. Po Francouzsko-indiánské válce se rozhodla část francouzů následovat ty, co utíkali z internačních táborů a skončili v okolí města Lafayette v Luisianě. Do roku 1970 byli považováni za podřadné a označení Cajun bylo pejorativní; teď se díky jídlu a hudbě proslavili po celém světě a jsou na svojí kulturu hrdí.
Už přejíždíme do subtropického pásu; oblast relativně často zasahují tropické cyklóny a hurikány. Z Katriny, která tu byla v r. 2005 se místní vzpamatovávají dodnes. Vlhkosti vzduchu si nelze nevšimnout; než si na ní zvyknete, je venku k nevydržení.
Po příjezdu do New Orleans jsme se ubytovali v nejznámější čtvrti – French Quarter – a jeli vyzvednout Pafku. Pak už nezbývalo než projít si v klidu čtvrť a na každém rohu a v několika podnicích poslouchat jazz. Nebýt nepopsatelného pachu na ulicích, bylo by New Orleans mým dalším oblíbeným městem. I tak to byl ale špičkový zážitek! V prvním baru, kde jsme poseděli, právě hrál a zpíval černý trumpetista písně Luise Amstronga (byl místní rodák, takže tu má tak trochu protekci). V roli nenáročného diváka stačilo jen usrkávat mint julep (místní koktejl) a ťukat si prsty do rytmu; angažovanější posluchači mohli zpívat či tančit... a tak to zhruba probíhá i všude okolo. Nádherně nenucená atmosféra, lidé tančící a zpívající přímo na ulicích, jazzové talenty všech věkových kategorií... New Orleans vás prostě uchvátí.
Druhý den jsme se rozšířili akční rádius a vydali se na toulky tramvají a trajektem. Samozřejmě jsme nezaostali ani v ochutnávání gastronomických specialit, takže v našich žaludcích tentokrát skončilo Gumbo („lečo“ ze zeleniny okra), a kuřecí jambalaya (kořeněné rizoto s klobásou a kuřetem). Několik nej obsahuje nejdrsnější způsob úklidu ulic (prostě ulice vystříkají proudem desinfekce, příroda nechť se s tím popere), nejúžasnější jazzové aranžmá popěvku „Happy birthday“, který zpívala matka malé černošské holčičce (v životě bych nevěřila, že tenhle narozeninový strašák může někdo jen tak mimoděk přetvořit na píseň, u které mi spadne čelist), a jazzový koncert v jednom altánku s hostující zpěvačkou z Mississippi, která během zpěvu ještě zvládla učit vybrané oběti z publika fantastické pohyby pozadím. Tady to prostě žije hudbou a tancem a člověk se tu nemůže cítit jinak než uvolněně. Fotky zde.