Bydlení v našem novém azylovém domě s sebou přinášelo jedinou nevýhodu: když pro nás pořádali party na rozloučenou, kam přišli mí kolegové, i naše paní ředitelka, věděli jsme, že nebudeme muset řídit domů... takže si dokážete představit, s jakou kocovinou jsme se druhý den probudili. K naší cti slouží, že to bylo poprvé za celý rok, jinak jsme se tu totiž alkoholu ve větším množství vyhýbali.
Celý týden byl pro mě extrémně psychicky náročný... loučení se s téměř dvě stě lidmi, kteří se stali denní součástí vašeho života, s vědomím, že už je nikdy neuvidíte, je nepopsatelně emotivní zážitek. Snažím se si to nepřipouštět, ale dost dobře to nejde. Navíc tady mají studenti s učiteli opravdu vřelejší vztah, takže na konci poslední hodiny mě jdou vždycky obejmout a popřát mi hodně štěstí do budoucnosti. Do yearbook (to je knížka shrnující uplynulý školní rok - s fotkami všech, kteří tento rok na škole studovali i učili, popisem klubů a jiných mimoškolních aktivit atd.) napsali mi spoustu vzkazů o tom, jak jsem byla jejich oblíbená učitelka, jaká byla na hodinách legrace a jak je mrzí, že odjíždím; jedna skupina mi dokonce natočila krátký videoklip na rozloučenou... všechno si to vezu domů na památku, ale už teď se mi stýská. Poslední den školy obnášel zahlazování stop po mé přítomnosti a loučení se s kolegy. Zhruba u předposlední kolegyně už jsem to nevydržela a poplakala si:))) Chudinka, určitě mi přes to všechno posmrkávání nerozuměla, ale asi si přebrala, že jsem se jí snažila říct, že jí mám ráda a že mi bude scházet.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat