Massachutsets

Na programu jsme měli další historický klenot USA – Boston, notně okořeněný tím, že jsme měli přespávat u známých našich známých. Z Karly a Steva se nakonec vyklubali super a vstřícní lidé, a to i přes to, že jsme k nim dorazili poměrně pozdě, a vloupávali jsme se k nim přes terasu (nějak jsme minuli ten správný vchod). Karla pracuje v občanské společnosti, která se pokouší prosadit větší uvědomělost Američanů ohledně životního prostředí (což je nadmíru těžký úkol, protože součástí její práce je i lobovat u politiků, u kterých je často cokoliv mimo přímých finančních zájmů až na posledním místě) a Steve je učitelem v jedné učiteli obávané místní střední škole (což zvládá s přehledem, protože před tím učil ve vězení – má rád výzvy). Už jejich povolání slibovala šťavnaté rozhovory, a když se k tomu ještě přičte to, že Steve je bývalý punker a v jejich knihovně najdete opravdové literární perly, bylo jasné, že nám dva dny nebudou stačit, abychom je zpovídali ze všeho, co nás na nich zaujalo. Zhruba okolo půlnoci, když už se nám všem klížila víčka, jsme ještě vyfasovali od našich hostitelů průvodce Bostonem, a šli načerpat energii na další den ťapkání ve městě.
Boston je nádherné město, se zachovalým historickým jádrem, které se snoubí s vytříbenou moderní architekturou. K tomu připočtěte parky, přístav, luxusní starobylou rezidenční čtvrť Beacon Hill, a samozřejmě Harvardskou univerzitu v Cambridge, kde, jak praví jedna z mých oblíbených autorek, si ani neodplivnete, aniž byste netrefili někoho s titulem. Prostě je co prozkoumávat, i když bylo bohužel zrovna zavřené muzeum dokumentující nejznámější místní událost - Bostonské pití čaje (historická loď procházela rekonstrukcí). Škoda, podle Steva si tam můžete na zkoušku hodit krabicí s čajem ...
Když přístav, tak přístav. Večer nás naši hostitelé vzali na večeři do podniku specializujícího se na ryby a ostatní mořské potvory. Jídlo bylo skvělé, ceny odpovídající. Ono je to vlastně s cenami v amerických restauracích trochu složitější, takže si dovolím vsuvku: tady číšníci dostávají naprosté minimum, a zbytek si vydělávají na dišku. Běžné diško v restauraci (ne v rychlojídelně typu McDonnald's) tak tvoří 25% až 30% z ceny. Jinými slovy, jen za diško jsme tam nechali 30 dolarů, tedy částku, za kterou bychom si v McDonnald's koupili zhruba šest kompletních jídel (menu). Na druhou stranu, kvalita nabízeného jídla se v obou podnicích opravdu nedá srovnávat...
Protože jsme za jídlo platili my, pozvali nás Steve a Karla ještě na skleničku do baru v nejvyšším patře jednoho zdejšího věžáku. Nóbl bar s vlastní jazzovou kapelou a s dechberoucími výhledy na město byl dalším místem, kam bychom sami při návštěvě bez průvodců asi nezabrousili, takže jsme rádi, že nás sem vytáhli. Jestli to klapne, mohli bychom se s nimi do roka vidět – Steve totiž učí historii a každoročně vozí vybranou skupinku studentů do Evropy, aby na vlastní oči viděli koncentrační tábory, Berlínskou zeď apod., a Praha je jednou z jejich zastávek. Vzhledem k tomu, že se mu moc líbí, a pořád o ní básní Karle, asi si k nám do Čech udělají soukromou dovolenou, na což se už moc těšíme.
Fotky z Bostonu zde.
PS: tohle s tím moc nesouvisí, ale nemůžu nezmínit: po zralé úvaze se prý kolegové ze Stevovy školy rozhodli nejezdit na školní výlety do Polska, neboť se jim tam prý občas stávalo, že místní obyvatelstvo přehnaně reagovalo na černošské studenty, naznačujíc, že jsou opice (konkrétně jim prý mávali před hlavami banány přivázanými na tyčce) – věřili byste tomu? Nikdy jsem nic podobného neslyšela...