Pensylvánie

Sem nás to přirozeně táhlo za hlavním lákadlem - Amišové. Počítám, že jste o nich už slyšeli, možná dokonce i viděli parodii „Amish paradise“ od Weird Al Yankovice, kde jsou krásně vidět jejich bryčky i tradiční oděvy (zde). My jsme se vydali přímo do Lancaster County, kde jich je nejvíc. Jeli jsme i do vesničky s kuriózním názvem Intercourse a doufali, že atmosféra tam bude podobná, jako v onom videoklipu – izolovaná vesnice, zastydlá v sedmnáctém století. Nic takového se nekonalo... vedle domu Amišů najdete s klidem i obchoďák, a co víc – Amišové si tam chodí nakupovat. S okolním světem čile obchodují, o izolaci nemůže být řeč. Po počátečním šoku jsme samozřejmě zatoužili dozvědět se víc, takže jsme zašli nejprve do muzea, a poté do ukázkového Amišského domu s výkladem. Ve zkratce:
Amišové vznikli z protestantské reformní církve v Evropě. Věřili v očistu církve a mj. i v to, že ke křtu nemá docházet v dětském věku, ale v dospělosti, aby si člověk měl šanci vybrat, zda chce být členem církve či nikoliv (dodnes ke křtu dochází nejdříve v šestnácti letech). Původně se stoupencům této myšlenky říkalo anabaptisté. Jak už to bývá, v proudu se vyčlenilo několik vůdců a jejich následovníků; „Amišové“ se začalo říkat následovníkům Jacoba Ammana. Do USA přišli z německy mluvící části Evropy mezi 1690 a 1860. Nesídlí jen v Pennsylvánii, ale i v 22 dalších státech a jedné Kanadské provincii. Jejich populace překvapivě vzrůstá – už jich je na 85.000.
Amišové dnes se drží stále stejných principů jako jejich zakladatelé ze 17. století, ať už hovoříme o křtu, doktrínách, zvycích, jazyku, oblečení, či rodinného života. Nežijí však ve vakuu. Technologie jim sice nesmí narušovat rodinný život, ale zcela ji neodmítají. Například lednice je dnes už nedílnou součástí domácnosti, jen musí být na plyn, protože elektřina je stále zakázaná. Telefon nesmí být v domě, ale pakliže je venku telefonní budka, může jí Amiš použít. Na tržnici jsme viděli i mladé Amišky s mobilním telefonem. Buď je doma zatajují, nebo o mobilech rodiče ví, ale platí zákaz je používat doma.
Pro turistu se jejich způsob života může zdát poněkud pochmurným – vše se řídí podle církevních pravidel (tzv. Ordnung), dětská práce je samozřejmostí, pro dospělé znamená „život“ triumvirát kostel, domov a pole (popřípadě obchod). Nemůžete si vybrat ani to, co budete nosit za oděv (změnu přikázané barvy můžete ovlivnit jen tím, že se vdáte). Náctiletým se ale povoluje rumspringa - doba, kdy nad nimi dospěláci tak trochu zamhouří očka. V šestnácti prý chlapci většinou dostanou svou první bryčku, aby mohli klackovat po okolí:) Jedna místní pamětnice nám vyprávěla, že sousedovic kluk, Amiš, si dokonce tajně koupil auto, a bryčku používal jen jako dopravní prostředek ke skrýši s autem a zpět. Jakmile se ale člověk rozhodne pro křest, jdou legrace stranou a od člověka se očekává vyzrálé chování.
Co když ho ale člověk ještě není schopen? Následuje jeden z oblíbených trestů, tzv. shunning (dočasné vyčlenění z komunity). To, že s ním přestanou všichni mluvit, by mu mělo pomoci uvědomit si svoji chybu a pomoci mu v pokání. Jak přesně se shunning používá nevíme, jen se prosáklo pár extrémních případů v souvislosti se zneužíváním. Tak kupříkladu za to, že jeden muž znásilňoval svoji švagrovou, byl vyčleněn na dva a půl měsíce. Mary Byler, která byla znásilněná svými bratry více než stokrát mezi 8. a 14. rokem věku, byla vyčleněna a následně zcela exkomunikována za to, že udala pachatele. Takže asi jak se to zrovna hodí... A propos, právě to, že je v systému snadné zastrašit a umlčet oběti trestných činnů je Amišům často vyčítáno. Od oveček se prý očekává naprostá pokora a poslušnost.
Další poznámky o Amiších najete v komentářích fotek. Jen dodám, že jsme ochutnali jejich vyhlášený dezert Shoofly pie z melasy, dále sýry a spoustu dalších delikates. Večer nás pak čekal další vtipný zážitek – kemp, který jsme si vybrali, byl těsně vedle zábavního parku, a vzhledem k tomu, že místo pro náš stan byl na samotném okraji, projížděl nám tam co čtvrthodinu vláček a zhruba každých deset minut horská dráha. Postupně jsme si ten randál začali užívat a na strojvedoucího vláčku dokonce troubit a mávat, což nám radostně oplácel. Vydrželo nám to až do zavírací doby parku (naštěstí existovala). Protože byla krásná noc, rozhodli jsme se spát pod širým nebem. To nám splatilo tím, že nás v noci pokropilo, takže jsme byli nuceni přebíhat do místní klubovny. Prostě kemp, na který budeme dlouho vzpomínat. Fotky zde.
Nevynechali jsme ani Philadelphii, i když musím říct, že nebylo zrovna o co stát... varováni domorodci (již od Lake Havasu City) jsme si jen prošli střed a pádili pryč. "Philly" je totiž stále jedno z nejnebezpečnějších měst...už nemá nejvyšší počet vražd na 100.000 obyvatel, jako tomu bylo před třemi lety, ale pořád tu vychází více než jedna na den. Parkovali jsme skoro u středu, ale i tak na nás čtvrť nedělala dobrý dojem - a lidé, které jsme potkávali v okolí, už vůbec ne. Rozveselila nás jen hlavní třída, kde jsme spatřili českou vlajku... a pod ní název ulice: "Česká". Každá ulice vedoucí z hlavní třídy se totiž jmenuje podle jména jedné země... pár fotek zde.