Wyoming

Původně jsme si mysleli, že Wyomingem jen projedeme do národního parku Yellowstone, ale pak jsme v letáčcích objevili, že v městečku Cody má zrovna být indiánské pow-wow (setkání), a navíc tam každý večer mají pravé rodeo, což byly přesně dva zážitky, o které bychom jinak přišli. Ještě jsem kluky splašila („Tam určitě nebudou mít ani potraviny, musíme někde sehnat obchod a nakoupit si na několik dní“), takže jsme jistou část výpravy trávili sháněním supermarketu, ale na omluvu budiž zmíněno, že kemp, ve kterém jsme spali předchozí noc, vypadal na to, že dál už to bude jen horší. Majitelé smrděli kozinou (bohužel tím pachem zamořili celou dřevěnou chajdu, která jim sloužila za kancelář) a kolem své polorozbořené rezidence měli shromážděné úctyhodné množství haraburdí. Po shlédnutí toalet jsem došla k závěru, že je zde bezpečnější se nekoupat... přesto jsme je o nocleh přímo prosili, i když byla kapacita kempu již obsazená – kromě pow-wow se totiž v tu samou dobu v kraji konal závod v dálkovém běhu, takže veškeré ubytovací kapacity byly tytam. Zmiňovaný ultramaratón shodou okolností končil právě v našem kempu, ale přestože první běžci začali dobíhat už v noci, a to doslova kolem našeho stanu, nikdo z nich nás nevzbudil. Jen ráno jsme se dozvěděli, že dvaatřicetiletá vítězka (!) zaběhla 50 mil (80 km) za neuvěritelných 8h 45min. No, nic pro mě, ale koho výzva zaujala, nechť si postuduje na oficiálních stránkách závodu: http://www.bighorntrailrun.com/

Následující den nás čekala jediná vpravě hororová cesta z našeho výletu po USA. Měli jsme totiž auto s automatickou převodovkou, a jeho majitel, náš dobrý kamarád, nás proškolil asi tímto způsobem: na tenhle režim to jede dopředu, na tenhle dozadu, nic jiného nebudete potřebovat. No jo, ale když je součástí vašeho výletu i sedlo ve 2.700 metrech a pak sjetí silnice dolů, při silném sklonu, brzdy už to na ten režim „dopředu“ moc nestíhají... To jsme tušili, ostatně varování byla i všude okolo silnice, jen jsme pořád byli na tom, že jiný režim podle odborníka nepotřebujeme... pak Pafka otevřel okénko a my se málem zadusili palčivým smradem spálené gumy. Na nejbližším odpočívadle jsem zastavila, a musím říct, že i to mě vyděsilo – z rozpálených brzdových destiček se totiž stává máslo, takže i když prošlápnete pedál na maximum, auto si ještě jede dál... Nakonec jsem přeci jen dobrzdila, a všichni jsme, notně vyklepaní, vystoupili ven, zíraje ze strázu, který začínal dva metry od nás a dumaje nad naším dalším krokem. Nakonec jsme se rozhodli nechat brzdy asi hodinu zchladnout. Při té příležitosti jsme si přečetli manuál na auto, nastudovali ostatní režimy, a pak se (tentokrát již pod Filipovou rukou a nohou, já jsem byla ještě trochu vedle z toho, že jsem nás všechny mohla zabít) rozjeli dál. Uvědomili jsme si ještě jednu začátečnickou chybu - po celou dobu chlazení gum jsme nechali otevřená dveře od auta, takže onen štiplavý pach se dokonale zažral do našich věcí i potahů auta. Kdo nezažil, nepochopí, ale málem jsme se v tom udusili. Pokoušeli jsme se o větrání s kombinací spreje s vůní slunečnice a mandarinky, ale i tak jsme ve finále všichni smrděli jako partička nezdařených uzenáčů.
Musí se nechat, že krajina tady už zase nabývá na dramatičnosti – vysoká pohoří, a zároveň pláně, kde se ještě prohání mustangové, do toho navíc skalisté kaňony podobné těm, co známe z Arizony, a jako třešnička na dortu národní park Yellowstone. Jinými slovy, Wyoming má turistům rozhodně co nabídnout.

Během dne jsme ještě zvládli vychytat akci místního přírodního parku, takže nás zdarma svezli na loďce kaňonem, a pak hurá na pow-wow do městečka Cody. Bohužel začalo tak pršet, že pow-wow odložili o hodinu později. Pokoušeli jsme se v ní najít kemp, který jsme si vytipovali na mapě, ale v tom lijáku, a s nejednoznačnými odbočkami, jsme to nějak nemohli najít... pak už byl čas se vrátit, abychom se dostali na odložené pow-wow. Byli jsme tam jediní, ostatním došlo, že to nemá cenu. Rozhodovali jsme se co dál, protože všechny levnější hotely byly samozřejmě obsazené účastníky pow-wow (kdo jste čekal, že si indiáni přivezou vlastní teepee, musím vás zklamat). Nakonec jsme se rozhodli pro variantu drahého hotelu, a vzhledem k tomu, že přestalo pršet, zašli jsme si ještě na rodeo.
Musím říct, že rodeo mě nikdy nelákalo, ale říkala jsem si, že bych ho asi měla zažít alespoň jednou v životě. Jsem ráda, že to bylo právě tady. I když totiž začalo hrozivě (jdete přímo nad ohradníky s býky a nemůžete se ubránit, je vám jich líto; do toho celá věc začne nájezdem kovbojek v neskutečně kýčovitých oblečcích a s vlajkami, a zpěvem hymny, následované v našem případě ještě sborovou modlitbou), byl to ve finále humorný spektákl, kde měli býci i jankovití koně dost navrch, a kde vám začalo být líto spíše kovbojů:)) Do toho byli komentátoři až překvapivě vtipní a prokládali adrenalinové situace, kdy se bojíte o život pošuků v sedle, výbornými scénami. Nejlepší byla asi ta, kdy si svolali všechny děti ze stadiónu do arény, zeptali se jich, jestli už mají nějaký místní suvenýr. Když děti odvětily, že ne, vybídli je k tomu, aby si sebrali hrstičku hlíny z arény a strčili si jí na památku do kapsy. Děti to, s jiskrami v očích, k velkému zděšení většiny rodičů, ochotně udělaly. A co víc: vzápětí mezi děti pustili asi tři vzrostlejší telátka s jasnou instrukcí: kdo je chytne, dostane další suvenýr, tentokrát hodnotnější. Spustila se naprostá mela, děcka na nic nečekala, a hrnula se na telata jako dav kobylek. V další vteřině šlo vnímat už jenom masu barev a dvanácti kopyt... to, co zbylo na startovní čáře byla skoro ještě batolata, co neuměla ještě pořádně chodit, nicméně pořadatelům ani telatům to očividně nevadilo... nechápala jsem, s jakou vervou šly děti do všeho, co se jim řeklo, a to i naprosto proti selskému rozumu (k velkému pobavení nás nerodičů, samozřejmě). Naštěstí se nikomu nic nestalo, a všichni jsme se na konci odebírali domů vysmátí, a o netradiční zážitky bohatší. Fotky zde.

Druhý den jsme si přeci jen zašli na Pow-wow. Fotky najdete zde. A jestli se vám zdá, že někteří indiáni svou barevností připomínají spíše brazilské tanečníky, nedivte se. Měli totiž soutěž kostýmů.